Aktuality‎ > ‎

Unie debatovala o právním konfliktu v rodině

přidáno: 21. 4. 2018 6:50, autor: Oldřich Navrátil

Ve čtvrtek 19. dubna 2018 se v Paláci Dunaj konal workshop nazvaný Právní konflikt v rodině, který uspořádala Stálá konference českého práva ve spolupráci se sekcí rodinného práva České advokátní komory a Unií rodinných advokátů. Akci zaštítila ministryně práce a sociálních věcí Ing. Jaroslava Němcová, MBA, a moderoval jej zakladatel Stálé konference českého práva JUDr. Karel Havlíček. Moderátor v úvodu řekl, že právní rodina je rodina rozpolcená. Rozhádaní rodiče se ohánějí nejlepším zájmem dítěte, ale jen tehdy, pokud se jim to hodí. Rodina pozitivní se naopak zmiňuje minimálně, ačkoliv v tomto tekutém světě jde o jednotku naprosto ziskovou. Normální je přece se nesoudit a podporovat zdvořilost a čest. Kdysi v rodinném právu platila zásada, že co není právem upraveno, je dovoleno. Dnes je trend ovšem odlišný: co není upraveno, to musíme honem upravit.

V první části workshopu vystoupili se svými příspěvky hlavní diskutují. Prezidentka Unie rodinných advokátů JUDr. Daniela Kovářová uvedla, že spatřuje různé druhy konfliktů v rodině, zejména konflikt manželský a rodičovský, dědický či jiný konflikt příbuzenský. Nicméně z právního pohledu rodinné spory vypadají trochu jinak. Občanský zákoník sice zná řadu ustanovení určených k řešení sporů v manželství (například § 692 nebo § 714), ale jakmile je jeden z manželů použije a podá žalobu, manželství končí a je jen otázkou času, než se manželé rozvedou. V manželství se nedá hlasovat, a pokud skutečně vznikne manželský spor, řeší se podle toho, kdo má moc a kdo drží peníze. Reálně je tedy největším rodinným konfliktem spor rodičovský, který občanský zákoník řeší mnoha podrobnými a nadbytečnými ustanoveními, ačkoliv rozhodnutí je obtížně proveditelné, vynutitelné a exekuovatelné. Největší změnu paradigmatu však přinesl § 3 odst. 1 občanského zákoníku, dle něhož má každý právo na své štěstí, takže se spor rodičů přelil do sporu hodnotového, který však právnímu hodnocení odolává. Vše komplikuje participační právo dítěte, které nejvíc rozhádaní rodiče zneužívají pro těžkou manipulaci.

Následně promluvil předseda ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Marek Benda, který si povzdechl nad tím, že jakmile se ve společnosti stane konflikt, kdosi namítne, že chybí legislativa. City však zákonem upravit nelze a většinu změn nakonec prosadí aktivisté. Negativní trend bude patrně pokračovat, návrat k akademickým řešením podle něj není pravděpodobný. Paradoxně v rodinném právu vznikají no-go zóny sociálně vyloučených rodičů, kam se OSPOD bojí přijít, a tak kontroluje rodiny naopak nekonfliktní.

Dále vystoupil soudce Ústavního soudu JUDr. Tomáš Lichovník, podle něhož je zásadní odlišnost mezi různými druhy práv. V trestním potřebujeme striktní ustanovení, v opatrovnickém řízení musí stačit doporučení chovat se slušně. Opatrovnické řízení by nemělo být Popelkou, už proto, že v něm chybí jasně definovaný předmět sporu, na druhé straně dobré rozhodnutí poskytuje soudci obrovské zadostiučinění, což brání syndromu vyhoření. V řízení nejde o příběh či o hledání pravdy, protože pravdu mají oba rodiče, a soud se musí snažit mnohem víc. Dalším problémem je vykonatelnost, neboť jindy lze pokutami přinutit k aktivitě, ale v rodinných sporech samotným předáním dítěte výkon rozhodnutí nekončí. Praxe přináší nové typy sporů (o lékařské zákroky, volbu školy, kroužky apod.), jež jsou někdy jen přenášením odpovědnosti rodiče na soud. Je přece absurdní, aby o dítěti rozhodoval naprosto cizí člověk (soudce). V rodinných věcech by mělo být připuštěno dovolání, už proto, že nález Ústavního soudu na rozdíl od rozsudku Nejvyššího soudu má obecnou závaznost pro všechny. Konečně zajímavým rysem je to, že Ústavní soud takřka vždy ruší jen změnové rozhodnutí odvolacího soudu. Okresní soudce totiž své rodiče zná a vidí, jak v řízení vystupují. Proto bývá jeho rozhodnutí správnější. Někdy se také opomíjí, že nález se netýká příběhu, ale cesty k nalezení rozhodnutí.

Dalším vystupujícím byl soudce Okresního soudu v Novém Jičíně a propagátor Cochemské praxe Mgr. Vladimír Polák, který popisované případy dělí na rodiče, kteří k soudu kvůli rozsudku musí (obligatorní schválení dohody), další nevědí, jaká je právní úprava a praxe (takové poučíme) a na ty, co se dohodnout nechtějí. Opatrovnické soudnictví se musí emancipovat samo, nikdo jiný to za soudce neudělá, novelizace nejsou zapotřebí. Jeho soud postupuje následovně: 17 % rodičů přijde k soudu rovnou s dohodou, ostatní soud pošle na OSPOD, kde pomohou uzavřít dohodu dalším 40 %. V ostatních případech soud nařídí do 3 týdnů od podání návrhu jiný soudní rok, při němž se dohodne dalších 20 %. Následuje mediace (obvykle 3 setkání vedou k dohodě u 17-18 %) a teprve ohledně zbylé skupiny 5 % soud autoritativně rozhodne, přičemž zohlední chování rodičů v tomto procesu. Nelze zachránit všechny děti, v případě naprosto katastrofických má navíc stát právo dítě odebrat. Naznačený proces spočívá na pěti zásadách: neutralita (soud i OSPOD hovoří výlučně s oběma rodiči), žádné znalecké posudky, obě děti mají rády své rodiče a oba rodiče jsou kompetentní je vychovávat, všichni dotčení (i advokáti) spolupracují a celý proces je všem znám předem, a proto předvídatelný. Trauma dítěti nezpůsobuje způsob péče, ale rodičovský konflikt.

Poslední panelistou byl psychiatr a evangelický kněz prof. MUDr. Max Kašparů. Uvedl, že vše souvisí se vším a naše společnost zpovrchňuje, namísto aby šla do hloubky věcí. Dnes se rodiče navzájem obviňují, kdo z nich je větší blázen, a dítě mezi nimi ční jako nárazník, zatímco oni trpí komplexem vícečetnosti. V tomto hodnotovém zmatku bychom to měli být právě my odborníci, kdo bude veřejnosti říkat, co je přirozené. Zdravý člověk neplave s proudem na povrchu, ale v hlubině a proti proudu. V opačném případě ztrácí základní rozlišení: dobro/zlo, krása/ošklivost, pravda/lež. Lakmusovým papírkem budiž svědomí. Řada lidí jej má čisté, neboť ho vůbec nepoužívá.

Následovala diskuse, do níž se zapojila i řada ze sedmi desítek přítomných. Panelisté se shodli na tom, že termín „nejlepší zájem dítěte“ je gumovým ustanovením, jež hledá každý rodič jinde. Ne každý z rodičů osobnost schopnou projít rodičovským sporem v klidu. Na druhé straně neexistuje žádná korelace kvality rodičovské odpovědnosti se vzděláním, profesí, charakterem, inteligencí ani osobnostním nastavením. Existují zajisté velké rozdíly mezi městem a vesnicí i mezi jednotlivým soudy, naprosto zásadní je však nezbytnost autoritativního soudce. Míra zapojení dítěte do sporu a využití participačních práv přímo souvisí s mírou ingerence státu navzdory faktu, že zkorumpovaných odpovědí jsou schopny už i tříleté děti.

Závěrem se diskutující shodli na nezbytnosti společného postupu, neustálého vzdělávání a aktivní odpovědnosti všech zainteresovaných odborníků. Účastníci workshopu obdrželi doklad o absolvování 4 hodin celoživotního vzdělávání.

Comments