Názory‎ > ‎

Jak se dělá hojivá advokacie

přidáno: 8. 2. 2019 12:57, autor: Oldřich Navrátil

Klasická advokacie spočívá v poskytování právních rad, v sepisu žalob a smluv, v obhajobě v trestním řízení a v mnoha dalších krocích a úkonech rozličných odvětví práva. Tento hlavní směr advokacie vykonává každý advokát. Hojivá advokacie, kterou na tomto místě představil Bulletin advokacie č. 9/2018, je bonuse nebo přidanou hodnotu, v níž se klasické právo nevyskytuje. Jde o psychickou podporu a oporu klienta, o nápomoc při jeho rozhodování, o činnost podobnou psychoterapii, o strategické plánování, snižování stresu a emocionální zátěže a o rozličné další formy a podoby lidského emotivního přístupu, jímž advokát svému klientovi vyjadřuje účast, pochopení a pomoc.

Klasickou advokacii se učíme od prvních koncipientských krůčků, formuje ji soudní judikatura a ovlivňuje kárná praxe. Jsme za ni kárně i finančně odpovědni a primárně na ni dopadá nový projekt dalšího vzdělávání advokátů. S hojivou advokacií se to má jinak a přiznávám, že možná není pro každého. Záleží na osobnostním nastavení advokáta, na jeho rozhodnutí, jakému druhu práva se chce věnovat, na jeho hranicích a chuti pustit si osobní bolest klienta blíž k sobě, na jeho chuti mu s ní pomoci. Běžný klient hranici mezi oběma typy advokacie obvykle není schopen rozpoznat, proto za něj rozlišení musí provést právě advokát. „Tohle už není právní problém,“ bývá nejčastější odpověď. „Vy byste potřeboval psychologa nebo psychoterapeuta, mohu vám dát na někoho kontakt nebo doporučení,“ řekne advokát, neboť v oblastech souvisejících není vzdělán a není si jist, jak má reagovat. Jiný se pokusí poradit, projevit účast, pomoci klientovi či ho alespoň účastně vyslechne. V některých odvětví hojivou advokacii takřka nepotkáte (smluvní agenda či obchodní právo), v jiné se jí naopak lze jen obtížně vyhnout (rodinné právo). Nejčastější výskyt byl zaznamenán v případech plných emocí, vášní, vztahů a zklamání z neuspokojeného očekávání.

Co má dělat ten, kdo se nebojí

„Co byste, pane doktore, dělal na mém místě?“ zná častá otázka, která hezky ukazuje hranici mezi klasickou a hojivou advokacií. Nelze se divit kolegům, kteří právě na ni ze zásady neodpovídají. Mimo právní oblasti býváme nejistí, nikoho z nás pro tuto neprobádanou oblast nevyškolili a každý klient je jiný, jedinečný. Jak pomoci, abychom neublížili? Jak projevit klientovi účast a jak daleko advokát smí zajít? Může se klienta dotknout? Obejmout ho? Má mu nabídnout cigaretu nebo skleničku něčeho tvrdšího? Může se ptát na jeho city a emoce? Smí použít humor nebo vtip? Na rozdíl od oblastí práva neexistují jasné odpovědi na tyto otázky a je na každém advokátovi, aby sám volil, zda chce hojivou advokacii vedle klasického výkonu právní praxe provozovat. Kdo se však pro ni rozhodne, měl by mít možnost se v ní vzdělávat, vyměňovat si zkušenosti, sdílet s kolegy, co pomáhá či co škodí, a vědět, kdo mu poskytne supervizi. Nasáté emoce navíc plní advokátovu duši, pro niž je pak životně důležité uměl se škodlivých myšlenek po náročném dni někde zbavit. Unie rodinných advokátů se rozhodla, že se tohoto úkolu zhostí, a uspořádala pro své členy workshop nazvaný Zátěžová komunikace s klientem, který vedl viceprezident Asociace manželských a rodinných poradců Mgr. Pavel Rataj. Následující řádky čerpají inspiraci právě z této akce.

Hojivá advokacie vyžaduje dobrý kontakt advokáta s klientem a schopnost advokáta dobře klienta přečíst. Klient zasažený emocemi se totiž navenek projevuje chováním, jež nemusí být vždy dobře čitelné, ba právě naopak velmi často bývá matoucí. Za chování totiž může komplex chtění, potřeb, předsudků, přání, očekávání, frustrací, strachů, pocitů nespravedlnosti, výchovy, zděděných vzorců chování a dosavadních (obvykle neblahých) životních zkušeností. Prvním úkolem je tedy rozklíčovat, co za klientovým chováním stojí. Klient v emocionální zátěži přichází za advokátem s očekáváním, že právě on za něj vyřeší jeho problémy, získá potvrzení svého světonázoru, najde bezpečí, pravdu, štěstí, potrestání druhé strany, uspokojení nebo spravedlnost. V rodinné oblasti je jen výjimečně možné klientovo očekávání naplnit, velmi často jeho přání není prostředky práva splnitelné. Advokát si tento paradox musí uvědomit a nesmí se být ho klientovi sdělit.

V hojivé advokacii platí, že pánem situace musí být advokát, který si podle svých preferencí vytýčí hranice a hřiště, v němž má zájem či je ochoten klientovi pomáhat. Mezi definici hranic patří nejen frekvence a forma komunikace (jak často reagovat na e-maily, jak pozdě večer lze ještě telefonovat, jak často se advokát a klient potkávají, jak dlouhé konzultace budou probíhat apod.). Mnozí klienti jsou schopní manipulátoři, proto se advokát musí naučit říkat NE a rozhodnout se, jaké klienty bude odmítat.

V mezilidské komunikaci existují dvě roviny: rovina výkonová, s níž pracuje klasická advokacie zaměřená na obsah, právo, žaloby či úkony právní služby, a rovina vztahu či formy, s níž pracuje hojivá advokacie. V akutní podobě se lze setkat s klientem v emocionální zátěži (klient rozčilený, rozzlobený, smutný, vystrašený apod.), pak je prvním krokem klienta zklidnit, protože emoce v mozku vypnou racionální složku a takový klienta stejně nevnímá, co se mu advokát snaží slovně sdělit, a není schopen reagovat na rady a racionální doporučení. Ke zklidnění klienta slouží celá řada technik (např. odvedení tématu, generalizace, porozumění, parafráze či pochopení), které se advokát naučí v prakticky vedených workshopech či seminářích. Klient hojivého advokáta by měl vědět, že podobný průběh sporu i emocí je věcí běžnou a očekávanou. Teprve pak je advokát schopen dalšími kroky vytvořit štít, kterým lze klienta ochránit. Nezbytnost dobré komunikační vazby klienta s advokátem vyplývá mj. z nutnosti zjistit medikaci či různé formy závislosti. Teprve poté se dá s klientem pracovat.

Pak však hojivému advokátovi začíná další fáze, do níž se každý advokát možná nezapojí: totiž hojení ran, které má klient v duši. Pochopitelně jde o proces časově i emocionálně náročný, opět však existuje řada nástrojů, kterou mohou (klientům i advokátům) při této práci napomoci. Podobně jako v jiných sférách života a koneckonců i klasické advokacie, v hojivé advokacii napomáhají pravidla, jejich formulace, zavedení a dodržování. Každý člověk, tedy i každý advokát si nastavuje vlastní pravidla v průběhu dospívání a vlastně během celého života, čímž sám sebe identifikuje a průběžně roste. Představy vlastního klienta můžeme korigovat, obtížně však změníme jeho přesvědčení. Advokáti i klienti mají své stereotypy, jež slouží jako zjednodušující zkratky, které nám pomáhají v těžkých životních situacích. Stereotypy lze měnit, nejprve je však třeba si je uvědomit, tedy je vyslovit.

Advokát si tedy musí sám odpovědět na tyto otázky: Chci provozovat hojivou advokacii? Chci pracovat s emocemi? A má totéž přání i klient? Chci se ho ptát na emoce, na rodinné zázemí, stereotypy, vazby a negativní zkušenosti? Umím se ubránit osobnímu zaujetí? Mám někoho, komu se svěřit s vlastními frustracemi? Je vůbec v okolí advokáta někdo, kdo bude myslet na něj? Umím definovat, kam už zajít nechci? Hojivý advokát by si měl sám uhlídat hranice a hlídat třetí osoby, které mu narušují jeho životní prostor.

Ukazuje se, že není jednoduché na tyto otázky odpovídat, nelze se tedy divit kolegům, kteří si právě proto volí bezpečí klasické advokacie, pročež rodinné a opatrovnické věci ze zásady převzít odmítají. Odmítnutí je ovšem jen jiným termínem pro aktivitu, kterou jsme o dva odstavce výše nazvali hraničením. Koneckonců jak odmítat je tématem pro samostatný seminář. Odmítající totiž musí počítat se třemi interakcemi, neboť odmítnutý se obvykle s prvním NE nespokojí. Advokátům obecně dělá odmítání problém, což možná souvisí s podstatou naší profese, která je typicky profesí pomáhající. Dalšími důvody mohou být slušnost, poslušnost, neschopnost ustát vlastní hranice.

Hovořit o něčem dříve nevyřčeném je možná novátorské, ale už první reakce na seminář ukazují, že diskuse pomáhají a vzdělání v oboru hojivé advokacie může advokátům i jejich klientům jenom prospět. Možná je největším přínosem vědomí, že i tento nástroj se v advokacii dá použít. A navíc že nejde o nástroj neprofesionální.

Daniela Kovářová

Článek byl psán pro tištěnou verzi Bulletinu advokacie, kde byl také ve zkrácené podobě uveřejněn (č. 12/2018, str. 74).

Comments