Názory‎ > ‎

Jak se rodí samoživitelka

přidáno: 3. 7. 2020 2:38, autor: Oldřich Navrátil

Problémy samoživitelek vyskakují ze všech médií a sociálních sítí. Počty neplatičů, exekuce z platu, důsledky koronavirové krize. Převažuje jednostranný pohled na matky s hladovými dětmi, kterýžto trend v minulých dnech posvětila vláda, když schválila návrh zákona o státem zálohovaném výživném. 

Je tedy nejvyšší čas podívat se na problém samoživitelek jinak, což mohu směle učinit právě proto, že jako advokát se běžně setkáváním nejen s matkami, ale i s otci. Stovky stran bych mohla popsat úhly pohledu i komplikacemi, které obě strany čekají ve sporu, v němž jde o to alimenty snížit nebo zvýšit. Proto tvrdím, že vždycky je lepší dohoda, tím spíš, že ve hře zvané výživné pro dítě samoživitelky skoro nikdy nejde jenom o peníze.

Samoživitelkou se žena nerodí, ale stává. Nejčastěji tak, že se rozejde s otcem dítěte. V tu chvíli narazíme na první problém: dítě nepatří matce, protože podle občanského zákoníku se o něj mají starat oba rodiče. Kde jsou otcové hladovějících dětí? Proč o dítě nepečují polovinu doby? Kde jsou prarodiče z obou stran? Kam se ztratila ochranná rodinná síť, která vždy v minulosti, koneckonců i v té nedávné koronavirové, rozevře své perutě a nejslabším článkům vypomůže? Odpověď zní, že stále vypomáhá i samoživitelkám, které většinou s dítětem nežijí samy, protože člověk je párový tvor a do tří let po rozpadu vztahu se obvykle dává s jiným partnerem dohromady. 

Jak vysoké je správné výživné

Dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. Klesne-li příjem rodiče, zákonitě klesne i životní úroveň rodiny jako celku i jejích jednotlivých členů. Funkční rodina se přizpůsobí, sníží výdaje a některé položky si prostě odpustí. Pochopitelně to nikdo nečiní rád, protože na více peněz se zvyká mnohem radostněji. Opakovaně dostávám dotazy, jak vysoké má být odpovídající výživné. Právo si s tím neláme hlavu, protože spodní ani horní hranice výživného neexistuje. Co rodič dítěti poskytuje, se přece nedá zužovat jen na peníze. Oba rodiče se mají starat, inspirovat, rozvíjet, podporovat, pomáhat, učit a vychovávat. Finanční nedostatek lze velmi často doplnit péčí jiného charakteru, což většina veřejnosti naštěstí chápe a i bez školení činí. Přála bych si někdy přečíst poděkování a ocenění všem těm slušným a tolerantním, což aspoň tímto komentářem trochu napravuji. Věřte, že je jich naprostá většina. Z velkého průzkumu, který před nedávnem prováděla Unie rodinných advokátů s odborným časopisem Rodinné listy totiž vyplynulo, že skutečných neplatičů výživného je jen 7 %.

Po vlídném konstatování trochu drsné soudní reality. Každá samoživitelka chce dostávat co nejvyšší výživné, zatímco každý tatínek chce platit výživné co nejnižší. Debata se vede o symbolech, ne o skutečnosti. Státem zálohované výživné a nářky samoživitelek naznačují, že co otec, to zavilý neplatič a Herodes, který svým potomkům přej umřít hlady. Ve skutečnosti neznám muže, který by nechtěl platit výživné svému dítěti, který by mu nepřál to nejlepší, jehož by nebavilo kupovat potomkovi bundu, pizzu nebo lyže. Jenom ti otcové nechtějí peníze dávat do ruky maminkám. 

Rady pro otce i pro maminky

Laik si chybně může pomyslet, že výživné je věc sama o sobě. Jenomže v našem světě nikdy nic není bez souvislostí. Ochota tatínků platit na děti je jen nejviditelnější součástí hry zvané mezilidské vztahy, najmě vztahy rodičů po rozchodu. Výživné se dá lehce spočítat, dluhy umí každý školák sečíst a součet pak hezky vypadá v soudních rozsudcích, v údajích exekutorů a v důvodových zprávách. Jenomže správná otázka, kterou by si měl stát, soud i sama samoživitelka položit, zní: proč nechce tatínek na moje dítě platit? Nejčastěji proto, že se s ním matka soudí, že se vzájemně nesnášejí, trumfují se trestními oznámeními a žalobami k soudu, k tomu se přidají problémy se stykem, ovlivňování dětí a nesnášenlivost. Někdy je bonusem navíc vypořádání společného jmění, výživné na manželku, bydlení a další roztomilosti. Za konflikt v rodině vždycky mohou obě strany a léty ověřená advokátní zkušenost praví, že nejvyšší výživné dostává maminka, která s tatínkem udržuje kamarádské vztahy. Tak třeba pokud tatínek po koroně přišel o práci, může převzít péči o dítě a vodit je do mateřské školy nebo na kroužky, aby maminka mohla pracovat na plný úvazek.

Stát, který se rozhodne plnit za neplatiče, peníze z mých daní jen ještě více přerozdělí na další sociální dávky. Smířím se s tím, koneckonců co jiného mi zbývá, i když jde o jednotlivost, jež neřeší systémový problém a z matek i otců odnímá osobní odpovědnost. Současně chápu, že vláda plní své programové prohlášení. Kdo by si přál nehonit politické body, ten by se mohl zamyslet nad podporou kvalitních rodinných vztahů, nad lepší komunikací, osobní odpovědnosti či nad zvládáním konfliktů mezi lidmi. To by byla skutečná koncepční změna, nikoliv jednorázový výkřik. Protože dítě, co mu dnes výživné uhradí stát, jednou dospěje a bude se podle toho chovat, tedy převezme vzorce chování svých rodičů. Špatně se rozejde se svým partnerem a bude se s ním soudit, nebude plnit své závazky a na druhé volat exekutora. Je takový důsledek přesně tím, co jsme chtěli? 

Daniela Kovářová

23. 6. 2020, MF Dnes
Comments