Názory‎ > ‎

Jaký zájem má rodinný klient

přidáno: 23. 8. 2018 1:21, autor: Oldřich Navrátil
Letní dvojčíslo Bulletinu advokacie (7-8/2018) přineslo na str. 95-96 článek Daniely Kovářové nazvaný "Jaký zájem má rodinný klient".
Veřejnost si někdy utváří názor na věci rychlý, přezíravý, povrchní a obvykle také nesprávný. O nás advokátech například soudí, že jsme prodejní vykonavatelé špinavostí, na které si nestoudný klient sám netroufá. Skutečnost je ovšem jako obvykle trochu jiná. Před časem Cochemská iniciativa požadovala, aby se advokáti písemně zavazovali nevést urputný boj ani v případech, kdy by jim to klient přikazoval. Odpověď advokacie byla zamítavá, neboť pokyn klienta je součástí naší advokátní DNA. Ale platí tahle premisa opravdu v každém případě?

Známe to přece všichni. Klienti přicházejí do našich advokátních kanceláří s různými požadavky. Někdy se dostali do svízelné situace a chtějí po nás, abychom je z těch bažin vytáhli. Jindy se přijdou poradit ještě předtím, než příslušné právní kroky začnou činit, kterýžto odpovědný přístup jistě kdekdo ocení. Řada klientů neví, tápe, bloudí, je nejistá a každá advokátní rada je pro ně povzbuzením. Koneckonců právě proto mnozí kolegové advokacii vybrali jako své celoživotní povolání. Pak ale existuje ještě jedna skupina klientů, skálopevně rozhodnutých, přesvědčených, informovaných a poučených, i když připouštím, že právě mezi nimi je vyšší zastoupení policistů, učitelek, inženýrů, manažerů, politiků, lidí konfliktních a psychopatů. Přesně vědí, kam chtějí dojít, i jakými kroky má advokát cíle dosáhnout. Přejí si podat žalobu, sepsat smlouvu, poslat dopis, zastupovat před soudem, uplatnit důkazy a konkrétní tvrzení či podat na jiného trestní oznámení. A advokát se v takovém případě musí rozhodnout, zda je poslechne a zda se bude řídit jejich pokyny.

Advokát zajisté může klienta také odmítnout (pochopitelně pokud mu není soudem ustanoven nebo Komorou určen). Možná advokát český ani neví, jaké dobrodiní mu náš právní řád poskytuje, protože většina zahraniční jurisdikcí takové právo odmítnout klienta nemá. Inspirativním čtením pro zájemce by mohla být publikace, kterou v loňském roce vydalo nakladatelství Wolters Kluwer: Globální problémy profesní etiky právníků (James E. MoliternoPaul D. PatonMartin KopaMaxim TomoszekVítězslav Dohnal). Z ní vyplývá, že naše oprávnění je mnohem širší než u kolegů za hranicemi. Nelíbí se nám klient? Smrdí? Je mu cítit z úst? Nechce se nám do věci, s níž přichází? Bojíme se prohry, anebo jenom spěcháme pro dítě do školky či na dovolenou? Věnujeme se jiné agendě? Žádný problém! Můžeme poskytnutí právní pomoci odmítnout, aniž bychom se vystavili riziku kárného provinění.

Kupodivu klienty ani u nás příliš neodmítáme a řadě kolegů vidina odmítnutí způsobí duševní trauma, protože říkat NE nás v koncipientské praxi nenaučili. Ne nadarmo patří advokacie mezi profese, v nichž profesionál pomáhá slabší straně, a čím déle se této činnosti věnujeme, čím více cítíme, že je naším osudem lidem pomáhat (i v problémech, které si povětšinou způsobili sami). Mě však zajímá ještě jiná situace: totiž jak se postavit k pokynu klienta. Nemám však na mysli pokyny, jež jsou protiprávní nebo v rozporu se stavovskými předpisy, například „Pane doktore, potřebuju přinést mobil do věznice.“ Nebo „Oslovte přímo protistranu a na jeho advokátku se vykašlete.“

Z diskusí s kolegy advokáty vím, že existují tři typy advokátů: vykonavatelé, korektoři a odmítači. Vykonavatel sklapne podpatky a bez řečí pokyn klienta provede. „Chci podat žalobu o výživné na manželku.“ „Sepište jednostrannou smlouvu, která nepůjde vypovědět.“ „Napadněte platební rozkaz.“ „Odročte soudní řízení.“ Advokát v roli vykonavatele má jako palcát zákon o advokacii, který mu v § 16 odst. 1 ukládá, aby chránil a prosazoval práva a oprávněné zájmy klienta a řídil se jeho pokyny. Pokyny a přání klienta jsou pro advokáta povětšinou svaté tím spíš, že etický kodex zakazuje pravdivost a úplnost klientských informací bez jeho souhlasu ověřovat (čl. 6 odst. 3). Advokát, který klienta koriguje, má naopak vlastní rozum, uvážlivost a opatrnost a umí odhadnout vývoj situace i budoucí komplikace. Nechce mít tvrdé klapky na očích, proto přemýšlí za klienta o důsledcích, jež jeho přání mohou vyvolat. Klient obvykle neví, že se vypořádání společného jmění potáhne pět až sedm let. Nechápe, že mnohaleté trestní stíhání zatíží jeho rodinu možná víc, než kdyby přijal podmíněný trest jako pokání i odpuštění. A pokud zaplatí jistinu a bude se dál soudit jenom o úroky, tato změna strategie zásadně ovlivní rozhodování o nákladech řízení. Další příklady by mohly následovat a každý z čtenářů tohoto časopisu jich zažil nepočítaně. Proto advokát klienta velmi často koriguje, rozmlouvá mu rychlá a na první pohled spásná řešení, a kdo má aspoň trochu rozumu a jehož mozek není zablokován bezmeznou nenávistí či psychopatií, korekci pochopí a svůj původně nesmiřitelný postoj často poopraví. Ale ještě zbývá třetí cesta. Některý advokát roli vykonavatele přímo odmítne, přičemž důvody mohou být několikeré: jisté věci někteří advokáti prostě nedělají (například nepodávají trestní oznámení). Jiní právní krok neovládají, nečiní ho rádi nebo ho považují za neúčinný (například zastupování tatínka ve věci střídavé péče nebo maminky při zákazu styku). A ještě jiní – jak říká jedna naše kolegyně – by svým klientům některé kroky prostě nedovolili.

Korektiv, o který by se každý advokát mohl opřít, je ovšem skryt ve výše citovaném zákonném ustanovení. Advokát přece není povinen řídit se každým zájmem či pokynem svého klienta, ale jen tím, který je zájmem oprávněným. Kritikové mohou namítnout, že jde o typický neurčitý pojem, jemuž dá obsah klient sám svou představou, zájmy a preferencemi; takovým však lze stejně vášnivě oponovat. Některé zájmy jsou bezesporu oprávněné (například snaha obviněného, aby vše použitelné v jeho prospěch bylo soudu předloženo; nebo tatínkův zájem dosáhnout úpravy styku se synem), jiné však oprávněné nejsou (snaha matky vyloučit jinak normálního otce z jeho rodičovských práv nebo touha odročit jednání jenom proto, že se klientovi nechce prohrát). Ne že by rozlousknout tento oříšek bylo pro advokáta vždy úplně jednoduché. Však taky nikdo neříká, že advokacie je snadné povolání, nicméně ani advokát – vykonavatel nesmí při své práci ignorovat jiná pravidla výkonu našeho povolání: čestnost, důstojnost, slušnost a pravdivost.

V Unii rodinných advokátů je výše uvedené téma velmi žhavé a často diskutované, navíc okořeněné zájmem nezletilého dítěte, což je ovšem další komplikace, kterou je třeba přesněji definovat. Čí zájem je pro advokáta důležitější? Zájem klienta – rodiče, nebo zájem slabého, bezprizorného, manipulovaného nezletilého dítěte? Jeho zájem je přece právními normami docela jasně definován jako právo na klidné dětství s oběma rodiči, na zachování rodinného života, štěstí rodiny a lidí jemu blízkých, zdraví, důstojnost, rodina a rodičovství, morální a hmotný prospěch, ochrana dítěte a spousta dalších pojmů, před soudy komprimovaných v podobě legislativní zkratky nejlepší zájem dítěte. Cynik či zkušený advokát dodá, že každý z rodičů vidí náplň pojmu někde jinde, a tedy i pohledy advokátů se mohou lišit. A přece v diskusích členů Unie rodinných advokátů dospíváme k jednoznačnému závěru, který sdílíme napříč věkovým rozpětím, vzděláním, zkušenostmi i rozsahem advokátní praxe: každý rodičovský spor dítěti škodí, a každý rodinný advokát, jenž ho sytí, podporuje a svého klienta štve do souboje, nečiní správně. Rodinný advokát totiž nesmí vidět případ jen optikou klienta, jehož zastupuje, ale vždy musí myslet na dítě, jež má přece právo na oba rodiče.

Comments