Názory‎ > ‎

Jiné než klimatické hrozby

přidáno: 7. 10. 2019 23:58, autor: Oldřich Navrátil

Slečně Gretě se podařil husarský kousek – můžete s ní souhlasit nebo z ní vyletět z kůže, ale nepopřete, že rozčeřila poklidné vody široké neaktivistické veřejnosti a tématem číslo jedna učinila minimálně pro letošní rok otázku klimatu. Očekáváme-li brzkou klimatickou krizi, stojí za zmínku upozornit na krize nikoliv teoreticky hrozící, ale bohužel už reálně probíhající.

Odborníci zabývající se rodinou a lidskými vztahy, psychologové, terapeuti, rodinní advokáti, mediátoři nebo opatrovničtí soudci, už drahně let bijí na poplach a velmi by ocenili vztahovou slečnu Gretu, jež by dokázala rozplakat odpovědné, aby vztahovou krizi skutečně začali řešit. Časy se totiž změnily, a co se lidé během let naučili, jak spolu žili ve vztazích, jak vyjednávali a ustupovali, už není použitelné a dávno neplatí.

Vztahy kdysi a dnes

Muži měli majetek a moc, tak veleli a ženy poslouchaly. Pokud se nechtěly podřídit, musely taktizovat, vyjednávat, ustupovat, zastřeně manipulovat, anebo trpět, obětovat se kvůli dětem, vydržet a příliš si nevyskakovat. Rozvody byly v plenkách, a komu vztah selhal, ten se za selhání styděl. Vztahy v rodině měly svůj odvěký řád, nesouhlas se hlasitě nevytruboval, vzbouření nikdo netoleroval a neomlouval a úcta k šedinám byla nad zákon. Průměrné manželství trvalo čtvrt století, protože lidé umírali po padesátce. Nelíbí se ti něco v manželství? Tak to zkus vydržet. Kvůli dětem, kvůli rodičům, kvůli okolí nebo majetku. Přece se nerozvedeš. Emoce nebyly v módě, slušně vychovaný se totiž uměl ovládat.

Jenomže dnes je všechno jinak. Už ve škole se děti učí sebeprosazování, časopisy jsou plné rad, jak říkat celému světu, co si kdo myslí. Sebeovládání už není kladem, ale pomalu se stává podivností. Každá má právo hledat svoje štěstí, tak proč by se měl jinému podřizovat? Emoce vládnou světem, i muži dnes mají právo plakat, rozčilovat se, kolabovat, podobně jako ženy velet, rozkazovat a říkat ne, jakmile se jim na partnerovi něco nezdá. Nelíbí se ti, co druhý dělá? Jen mu to hezky zpříma řekni. V naivní víře, že sdělená výtka druhého přivede k osvícení. Zapomíná se však, že mají-li oba právo na své štěstí a nikdo nemá být k ničemu nucen, logickým výsledkem je neustálý rozpad vztahů.

Kolotoč vzájemně nezastavitelných změn

Školní osnovy jsou plné vzorečků, letopočtů, cizích slov a exaktních informací, ty alternativní pak rozvíjejí sebeprosazování a hrdost na vlastní individualitu. Polovina dětí se rodí do nefunkčních vztahů a nikdy nepoznají, jak vypadá partnerské vyjednávání o odlišnostech. Každý má právo na svůj pohled na věc, na individuální přístup ke svému štěstí, neexistuje už žádná norma, jak mají věci vypadat a jak se k sobě mají lidé chovat. Výměna manželek nám v reálu ukazuje, jak spolu dvojice nejbližších mluví plna zloby, sprostá slova, útoky a neuctivosti divák už ani nevnímá. Školní osnovy se hroutí pod nároky, přesto o výuce ke vztahovosti nikdo nehovoří. Klukům i holkám dnes rádi tvrdíme, že mají cestovat, vzdělávat se, pracovat na sobě, a hlavně se probůh nikde nezavazovat. Když pak ti nešťastníci po třicítce si začnou plnit sen o rodině, jaký div, že nejsou lidi, nejsou zkušenosti, chybějí kompetence nezbytné pro život ve vztahu, protože dnes už není možné nikoho nutit, aby s druhým setrval, když sám je nespokojen. Zejména má-li manželský vztah trvat nikoliv čtvrt století, ale s ohledem na střední délku života padesát, šedesát nebo sedmdesát let.

Důsledky jsou pak jednoznačné. Neumíme žít ve vztahu, proto se vztahy rozpadají, ačkoliv nedostižným ideálem je stále manželství a funkční, tedy fungující vztah. Jenomže žít ve vztahu se dá naučit jen vztahem, a kdo se vztahovosti vzdá, kdo volí single život v přesvědčení, že jen on má právo volit, rozhodovat, neohlížet se na druhého a jít za svým štěstím až na druhý konec světa, nemůže se pak nijak divit, že nakonec je sám nebo že bloumá ze vztahu do vztahu a jen se diví, že vždy ztroskotá.

Co jsou emoce a jak na ně

Možná by trochu neškodilo ubrat ze sebevědomí a sebeprosazování a přidat na pokoře, protože čeho je moc, toho je jako vždycky příliš. Rodinní advokáti by mohli vyprávět, jak se nám plní kanceláře klienty přesvědčenými o své pravdě, jak podle nich má či musí život rodinný vlastně probíhat. Jenomže vztah je vztahem proto, že v něm žijí lidé, a ti se musí s odlišností svých pohledů na věc a přemírou emocí nějak vypořádat. V rodině a ve vztahu totiž nic není objektivní a slova jako pravda a lež jsou bez obsahu, protože vše je jen úhlem pohledu a z principu subjektivní. Klima se možná mění a člověk ho možná více či méně ovlivňuje, jenomže bez slušných vztahů společnost zhyne bez náhrady a mnohem dřív, než stačí roztát nejmenší ledovec. Kdybych dokázala duplikovat Gretin patos, znásobit její nasazení, vystoupit OSN či rozvášnit davy, pak bych všem odpovědným a zejména mladým doporučila stávkovat za lepší vztahy, za vzdělání, za informace a za osvětu, jak zlepšit vztahy. My starší se možná ještě přemůžeme, abychom setrvali po boku partnerů, jež přece nikdy nejsou ideální. Ale ti mladí bez dobrých vzorů, bez pomoci, bez pokory a sebeovládání na této planetě budou planě žít svůj spokojený bezmasý bezuhlíkatý život. Bez kouřících letadel, plastových brček, bez smrdutých cigaret a bez automobilů. Jeden bez druhého. Sami.

Vyšlo v MFDnes 8. října 2019

Comments