Názory‎ > ‎

Střídavá péče jako ideál i hrob

přidáno: 10. 2. 2018 2:00, autor: Oldřich Navrátil

Časopis Týden požádal prezidentku Unie rodinných advokátů Danielu Kovářovou o rozhovor k článku o problematice střídavé péče. Otázky i odpovědi zveřejňujeme v plném znění:

1)      Mnohé ženy si po rozvodu stěžují na necitlivá rozhodnutí soudců, které svěřují děti do střídavé péče. Nakonec to nejvíce odnese právě dcera, nebo syn například výrazně zhoršenými známkami ve škole, někdy i depresemi. Co říkáte na tuto kritiku?

Opatrovnických soudců je několik stovek a většina se snaží rozhodnout nejlépe, jak to je jenom možné. Bohužel v některých případech je dobré rozhodnutí nemožné. Kritizovat opatrovnické soudce je alibistické. Jako kdyby soudci mohli za to, že se rodiče nedokážou dohodnout. Naopak někteří rodiče nechápou, že východisko rodinných sporů nelze řešit právem a nelze hledat ani najít u soudní cestou. Společnost rezignovala na jiné nástroje rodinné domluvy a spoléhá se na právo, které je bezzubé. Spolupráce druhého rodiče se totiž rozsudkem vyřešit či nahradit nedá. Pokud soudní rozhodnutí nefunguje a jeho realizací trpí dítě, kladu otázku, zda je správné vinit za ně opatrovnické soudce. Za to, že dítě trpí a vztahy nefungují, vždy mohou rodiče. Jen výjimečně jeden z nich, v naprosté většině případů oba. A chtějí-li tuto tragédii změnit, pak to za ně neudělá soud ani advokát, ale právě a jen oni dva.

2)      Jaký je váš názor na střídavou péči? Nenařizují ji soudy až příliš často?

Pominu důvody, které vedly ke vzniku střídavé péče v zahraničí. U nás je skvělým systémem a může dobře fungovat ke spokojenosti všech za splnění následujících podmínek: pokud spolu rodiče velmi dobře vycházejí, dítě chodí do jedné školy, má stále stejně koníčky a mimoškolní aktivity a navštěvuje jediného dětského lékaře. Ideální je, když rodiče od sebe bydlí v dochozí vzdálenosti, aby si dítě k druhému rodiči mohlo dojít pro zapomenutého plyšáka nebo učebnici. Ve všech ostatních případech je střídavá výchova špatně a dítě na ni doplatí. Rodič, který trvá na střídavé péči, ačkoliv některé z výše uvedených parametrů nedokáže zajistit, má sice plnou pusu vzletných slov o zájmu dítěte, ale je sobec a myslí jen na sebe. Pokud bydlí 200 km daleko, pak střídavou péči prostě nemůže požadovat. A pokud je skutečně osou jeho života dítě, jak obvykle před soudem tvrdí, má se přestěhovat do stejné ulice, v jaké bydlí druhý rodič.
Jinak k odpovědi na Vaši otázku: nemáte pravdu, dnes soudy střídavou péči nařizují takřka jen tehdy, když v době soudního rozhodování reálně probíhá. Doba, kdy tak soudy činily násilně a bez rozmyslu, je dávno za námi. Před sedmi lety vznikl SROS - Spolek rodinně právních a opatrovnických soudců, a od té doby se v něm převážná část opatrovnických soudců sdružuje, vzdělává se, vyměňuje si zkušenosti a také pohled Ústavního soudu i obecných soudů na tuto problematiku se zásadně posunul. Nutno dodat ještě něco, co se v podobných debatách opomíjí: Od roku 2014 platí nový občanský zákoník, který měl zásadní vliv na soudní rozhodování. Můžeme jej kritizovat, můžeme s ním nesouhlasit, ale řečeno s klasikem - to je to jediné, co proti tomu můžeme dělat: prostě platí. Dnes máme rodičovskou odpovědnost, která znamená, že žádný z rodičů nemůže rozhodovat o dítěti sám, lhostejno, v jakém typu péče dítě je podle soudního rozhodnutí nebo dohody rodičů. A tak matky, které si dítě uzurpují pro sebe nebo se odstěhují i s dítětem bez souhlasu otce, jednají protiprávně. Otec a matka se tak okamžikem početí vzájemně drží v patové situaci a podle toho by se obě strany měly chovat. Tedy nebojovat, nepodávat odvolání a stížnosti či terstní oznámení, ale vyjednávat, ustupovat, směňovat a smiřovat se. Reálně třetina otců o dítě nestojí a nechá matku, ať si rozhodne o dítěti sama, třetina rodičů je schopna se dohodnout a jen třetina se o podobu vztahu soudí. A jen minimum z oné poslední třetiny se soudí skutečně bojově a konfliktně, což pak vyústí ve stížnost k Ústavnímu soudu nebo v reportáže na prvních stránkách médií. Matky na střídavou péči žehrají, ale dnešní situaci si zavinily samy: chtěly, aby se otcové účastnili porodu, aby byli doma na rodičovské dovolené, aby pomáhali s péčí o děti. A ještě k tomu požadovali rovnoprávnost, a tak ji mají i v péči o dítě. Takže se dnešnímu stavu nemohou divit.

3)      Zásadní problém nastal v roce 2014 po nešťastně formulovaném a interpretovaném nálezu Ústavního soudu, který se postavil na stranu střídavé péče. Neměl podle vás Ústavní soud postupovat citlivěji?

S nálezy Ústavního soudu je stále stejný problém: soud rozhodne jednu konkrétní věc a obecné soudy i média z jediného rozhodnutí dovozují dalekosáhlé závěry, protože se naše právo pomalu transformuje do precedenčního systému. V jiném soudním případu však jiný senát Ústavního soudu může rozhodnout jinak. Podle mě je správné, že se judikatura i Ústavního soudu vyvíjí. Na příkladu střídavé péče je hezky vidět, že se Ústavní soud v posledních pěti letech přiklání k rozumnému výkladu, v němž je podstatná kvalita komunikace mezi rodiči více než právo jednoho či druhého rodiče na dítě. Dodávám vlastní komentář: některé případy možná nejsou spravedlivé pro tatínak nebo pro maminku, ale pokud jsou rodiče tak zabednění, že si vlastní urážlivostí a bojovností zavřou dveře ke kvalitní komunikaci, pak je to jejich chyba a škoda a musí pochopit, že žádný paragraf, soud ani soudní rozhodnutí na tom, co provedli, nedokáže nic změnit. Některé případy jsou skutečně neřešitelné. Pak by měla maminka pochopit, že jí nezbývá nic jiného než počkat, až dítě dospěje, a tatínek by měl dítě nechat být a založit rodinu s jinou ženou. Navíc jsme vše zkomplikovali právem dítěte na vlastní názor, což je další nesmysl, kterým ničíme dětskou duši ve vyhrocených sporech. Teoreticky právo dítěte vypadá jako skvělá novinka, v praxi bojovní rodiče manipulují dítětem, aby si vybralo právě je. A ve své zabedněnosti nejsou schopni pochopit, že své dítě vlastně vraždí. Cesta do pekel je i v této oblasti dlážděná dobrými úmysly. Považuji dnešní pojetí práva dítěte za obludný nástroj, který Rada Evropy poskytla rozhádaným rodičům, aby mohli dítě beztrestně utýrat. Zastánce lidských práv, kteří za participační právo dítěte kdysi bojovali a vtělili je do českých zákonů, by se měli za tento nesmysl do konce světa smažit v pekle.

4)      Bude se nově ustavené profesní sdružení Unie rodinných advokátů zabývat rovněž střídavou péčí? Jak konkrétně?

Naše Unie se bude zabývat všemi rodinně právními otázkami, tedy i střídavá péče je pro nás tématem velmi zajímavým, vedle výživného, vztahu mezi manžely a nesezdanými rodiči a postavením samotného dítěte. Vidíme, že řada rodičů žije v zajetí bludných představ, které rodinný advokát prostě musí hned na počátku zastupování korigovat. To je jeho úloha, a pokud advokát slepě poslechne zadání klienta (například chci vybojovat výlučnou nebo střídavou péči), pak je to advokát špatný. Chceme vychovávat advokáty, aby klientům na počátku soudního sporu vysvětlili, jak může soudní spor probíhat, co je řešitelné právem a na čem musí zapracovat sám klient. A podobně budeme vysvětlovat široké veřejnosti, že právo v rodině není samospasitelné. Někteří rodiče mají představu, že vztahy, které si sami zničili, dokáže advokát či soudce opravit jako vodovodní kohoutek. Ale tak rodinné právo nefunguje a nejvíc práce v rodinném sporu musí vykonat klient sám. Pokud to nepochopí, soudní spor ani sebedelší rozsudek to nezmění. Bude-li v rodinné věci pracovat jen advokát, bude se po mnoho měsíců slušně živit, ale klientovi nepomůže. Možná to někteří advokátní kolegové neuslyší rádi, ale o tomto závěru jsem po třech desítkách let v advokacii přesvědčena. Řadu let jsem klienty bojovně zastupovala, řadu let jsem na jejich přání vedla dlouholeté spory. Na konci sporu jsme třeba i zvítězili, ale klient měl v ruce jen cár papíru. Spolupráce a podpora druhého rodiče se totiž nedá vysoudit. A tak jsem se asi před dvěma lety rozhodla, že tímto způsobem už jako advokát postupovat nechci. Dnes klienty od vedení soudního sporu v rodinném právu spíše odrazuji.

5)      Byla problematika střídavé péče jedním z důvodů, proč Unie rodinných advokátů vznikla?

Unie rodinných advokátů vznikla z několika důvodů: rodinné právo není běžným typem soukromého práva, ale zvláštním právním odvětvím, které vyžaduje vedle právních znalostí i psychologii, vyjednávání, mediaci a zejména specializaci. Advokát, který se rodině nevěnuje, způsobí v rodinném sporu zmatek a svého klienta poškodí. Rodinný advokát nemůže bezhlavě kopat za svého klienta, protože jako amicus curiae (přítel soudu) má na mysli také zájem dítěte. Naše unie podporuje specializaci a neustálé vzdělávání advokátů a doufá, že Česká advokátní komora dříve či později podnikne kroky k formálnímu celoživotnímu vzdělávání a k podpoře oborové specializace. Rodinní advokáti bývali přehlíženi, slovutní kolegové z finančně výhodnějších oborů práva se na ně povyšovali, ačkoliv nic nezasáhne život člověka tolik, jako když mu nefungují rodinné vztahy. Rodina je přece nejdůležitější jednotka a entita a stát je hloupý, když ji aktivně nepodporuje. Posledním důvodem bylo volání samotných rodinných advokátů. Řadu let rodinné právo přednáším a od svých kolegů cítím obrovské volání po výměně zkušeností a setkávání. Koneckonců vznik unie tyto tendence jen potvrdil. Unie vznikla počátkem ledna letošního roku a od té doby zaznamenáváme neustálý příliv zájemců o členství. Dodám ještě, že našim hlavním cílem je ochrana tradičního pojetí rodiny. Zajisté může každý jednotlivec adoptovat dítě, jde ovšem o minoritní oblasti, které jsou médii uměle a zbytečně upřednostňovány. V naší pozornosti je naopak primárně klasická rodina (manželé a jejich děti), kterou chceme vyzdvihovat, chránit a podporovat. A stát a politici by měli činit totéž.

6)      Jaké hlavní cíle si vaše unie dala?

Unie bude vzdělávat své členy - rodinné advokáty, popularizovat mimosoudní řešení rodinných sporů, vyjadřovat se k legislativním návrhům v oblasti rodiny a zejména vysvětlovat veřejnosti, že řešit rodinné spory brutálním soudním řízením není moudré ani efektivní a pro stát velmi drahé a organizačně zatěžující. Do svých řad Unie rodinných advokátů ráda přijme nejen stejně orientované kolegy, ale i jiné odborníky (soudce, psychology, manželské poradce, mediátory apod.), kteří se profesně věnují rodině. Zájemci najdou všechny informace, stanovy, přihlášky, tiskové zprávy i stanoviska na webu Unie rodinných advokátů www.uracr.cz.

 

Děkujeme za rozhovor.

Daniely Kovářové se ptal Pavel Baroch, redaktor a vedoucí domácího oddělení

10. 2. 2018

Comments