Časopis Týden požádal prezidentku Unie rodinných advokátů Danielu Kovářovou o rozhovor k článku o problematice střídavé péče. Otázky i odpovědi zveřejňujeme v plném znění: 1) Mnohé ženy si po rozvodu stěžují na necitlivá rozhodnutí soudců, které svěřují děti do střídavé péče. Nakonec to nejvíce odnese právě dcera, nebo syn například výrazně zhoršenými známkami ve škole, někdy i depresemi. Co říkáte na tuto kritiku? Opatrovnických
soudců je několik stovek a většina se snaží rozhodnout nejlépe, jak to je jenom
možné. Bohužel v některých případech je dobré rozhodnutí nemožné. Kritizovat
opatrovnické soudce je alibistické. Jako kdyby soudci mohli za to, že se rodiče
nedokážou dohodnout. Naopak někteří rodiče nechápou, že východisko rodinných
sporů nelze řešit právem a nelze hledat ani najít u soudní cestou. Společnost
rezignovala na jiné nástroje rodinné domluvy a spoléhá se na právo, které je
bezzubé. Spolupráce druhého rodiče se totiž rozsudkem vyřešit či nahradit nedá.
Pokud soudní rozhodnutí nefunguje a jeho realizací trpí dítě, kladu otázku, zda
je správné vinit za ně opatrovnické soudce. Za to, že dítě trpí a vztahy
nefungují, vždy mohou rodiče. Jen výjimečně jeden z nich, v naprosté většině
případů oba. A chtějí-li tuto tragédii změnit, pak to za ně neudělá soud ani
advokát, ale právě a jen oni dva. 2) Jaký je váš názor na střídavou péči? Nenařizují ji soudy až příliš často? Pominu
důvody, které vedly ke vzniku střídavé péče v zahraničí. U nás je skvělým
systémem a může dobře fungovat ke spokojenosti všech za splnění následujících
podmínek: pokud spolu rodiče velmi dobře vycházejí, dítě chodí do jedné
školy, má stále stejně koníčky a mimoškolní aktivity a navštěvuje jediného
dětského lékaře. Ideální je, když rodiče od sebe bydlí v dochozí
vzdálenosti, aby si dítě k druhému rodiči mohlo dojít pro zapomenutého plyšáka
nebo učebnici. Ve všech ostatních případech je střídavá výchova špatně a dítě
na ni doplatí. Rodič, který trvá na střídavé péči, ačkoliv některé z výše
uvedených parametrů nedokáže zajistit, má sice plnou pusu vzletných slov o
zájmu dítěte, ale je sobec a myslí jen na sebe. Pokud bydlí 200 km daleko, pak
střídavou péči prostě nemůže požadovat. A pokud je skutečně osou jeho života
dítě, jak obvykle před soudem tvrdí, má se přestěhovat do stejné ulice, v jaké
bydlí druhý rodič. 3) Zásadní problém nastal v roce 2014 po nešťastně formulovaném a interpretovaném nálezu Ústavního soudu, který se postavil na stranu střídavé péče. Neměl podle vás Ústavní soud postupovat citlivěji? S nálezy
Ústavního soudu je stále stejný problém: soud rozhodne jednu konkrétní věc a
obecné soudy i média z jediného rozhodnutí dovozují dalekosáhlé závěry, protože
se naše právo pomalu transformuje do precedenčního systému. V jiném soudním
případu však jiný senát Ústavního soudu může rozhodnout jinak. Podle mě je
správné, že se judikatura i Ústavního soudu vyvíjí. Na příkladu střídavé péče
je hezky vidět, že se Ústavní soud v posledních pěti letech přiklání k
rozumnému výkladu, v němž je podstatná kvalita komunikace mezi rodiči více než
právo jednoho či druhého rodiče na dítě. Dodávám vlastní komentář: některé
případy možná nejsou spravedlivé pro tatínak nebo pro maminku, ale pokud jsou
rodiče tak zabednění, že si vlastní urážlivostí a bojovností zavřou dveře ke
kvalitní komunikaci, pak je to jejich chyba a škoda a musí pochopit, že žádný
paragraf, soud ani soudní rozhodnutí na tom, co provedli, nedokáže nic změnit. Některé
případy jsou skutečně neřešitelné. Pak by měla maminka pochopit, že jí nezbývá
nic jiného než počkat, až dítě dospěje, a tatínek by měl dítě nechat být a
založit rodinu s jinou ženou. Navíc jsme vše zkomplikovali právem dítěte na
vlastní názor, což je další nesmysl, kterým ničíme dětskou duši ve vyhrocených
sporech. Teoreticky právo dítěte vypadá jako skvělá novinka, v praxi bojovní
rodiče manipulují dítětem, aby si vybralo právě je. A ve své zabedněnosti
nejsou schopni pochopit, že své dítě vlastně vraždí. Cesta do pekel je i v této
oblasti dlážděná dobrými úmysly. Považuji dnešní pojetí práva dítěte za obludný
nástroj, který Rada Evropy poskytla rozhádaným rodičům, aby mohli dítě
beztrestně utýrat. Zastánce lidských práv, kteří za participační právo dítěte
kdysi bojovali a vtělili je do českých zákonů, by se měli za tento nesmysl do
konce světa smažit v pekle. 4) Bude se nově ustavené profesní sdružení Unie rodinných advokátů zabývat rovněž střídavou péčí? Jak konkrétně? Naše Unie se
bude zabývat všemi rodinně právními otázkami, tedy i střídavá péče je pro nás
tématem velmi zajímavým, vedle výživného, vztahu mezi manžely a nesezdanými
rodiči a postavením samotného dítěte. Vidíme, že řada rodičů žije v zajetí
bludných představ, které rodinný advokát prostě musí hned na počátku
zastupování korigovat. To je jeho úloha, a pokud advokát slepě poslechne zadání
klienta (například chci vybojovat výlučnou nebo střídavou péči), pak je to
advokát špatný. Chceme vychovávat advokáty, aby klientům na počátku soudního
sporu vysvětlili, jak může soudní spor probíhat, co je řešitelné právem a na
čem musí zapracovat sám klient. A podobně budeme vysvětlovat široké veřejnosti,
že právo v rodině není samospasitelné. Někteří rodiče mají představu, že
vztahy, které si sami zničili, dokáže advokát či soudce opravit jako vodovodní
kohoutek. Ale tak rodinné právo nefunguje a nejvíc práce v rodinném sporu musí
vykonat klient sám. Pokud to nepochopí, soudní spor ani sebedelší rozsudek to
nezmění. Bude-li v rodinné věci pracovat jen advokát, bude se po mnoho měsíců
slušně živit, ale klientovi nepomůže. Možná to někteří advokátní kolegové
neuslyší rádi, ale o tomto závěru jsem po třech desítkách let v advokacii
přesvědčena. Řadu let jsem klienty bojovně zastupovala, řadu let jsem na jejich
přání vedla dlouholeté spory. Na konci sporu jsme třeba i zvítězili, ale klient
měl v ruce jen cár papíru. Spolupráce a podpora druhého rodiče se totiž nedá
vysoudit. A tak jsem se asi před dvěma lety rozhodla, že tímto způsobem už jako
advokát postupovat nechci. Dnes klienty od vedení soudního sporu v rodinném
právu spíše odrazuji. 5) Byla problematika střídavé péče jedním z důvodů, proč Unie rodinných advokátů vznikla? Unie
rodinných advokátů vznikla z několika důvodů: rodinné právo není běžným typem
soukromého práva, ale zvláštním právním odvětvím, které vyžaduje vedle právních
znalostí i psychologii, vyjednávání, mediaci a zejména specializaci. Advokát,
který se rodině nevěnuje, způsobí v rodinném sporu zmatek a svého klienta
poškodí. Rodinný advokát nemůže bezhlavě kopat za svého klienta, protože jako
amicus curiae (přítel soudu) má na mysli také zájem dítěte. Naše unie podporuje
specializaci a neustálé vzdělávání advokátů a doufá, že Česká advokátní komora
dříve či později podnikne kroky k formálnímu celoživotnímu vzdělávání a k
podpoře oborové specializace. Rodinní advokáti bývali přehlíženi, slovutní
kolegové z finančně výhodnějších oborů práva se na ně povyšovali, ačkoliv nic
nezasáhne život člověka tolik, jako když mu nefungují rodinné vztahy. Rodina je
přece nejdůležitější jednotka a entita a stát je hloupý, když ji aktivně
nepodporuje. Posledním důvodem bylo volání samotných rodinných advokátů. Řadu
let rodinné právo přednáším a od svých kolegů cítím obrovské volání po výměně
zkušeností a setkávání. Koneckonců vznik unie tyto tendence jen potvrdil. Unie
vznikla počátkem ledna letošního roku a od té doby zaznamenáváme neustálý
příliv zájemců o členství. Dodám ještě, že našim hlavním cílem je ochrana
tradičního pojetí rodiny. Zajisté může každý jednotlivec adoptovat dítě, jde
ovšem o minoritní oblasti, které jsou médii uměle a zbytečně upřednostňovány. V
naší pozornosti je naopak primárně klasická rodina (manželé a jejich děti),
kterou chceme vyzdvihovat, chránit a podporovat. A stát a politici by měli
činit totéž. 6) Jaké hlavní cíle si vaše unie dala? Unie bude vzdělávat své členy - rodinné advokáty, popularizovat mimosoudní řešení rodinných sporů, vyjadřovat se k legislativním návrhům v oblasti rodiny a zejména vysvětlovat veřejnosti, že řešit rodinné spory brutálním soudním řízením není moudré ani efektivní a pro stát velmi drahé a organizačně zatěžující. Do svých řad Unie rodinných advokátů ráda přijme nejen stejně orientované kolegy, ale i jiné odborníky (soudce, psychology, manželské poradce, mediátory apod.), kteří se profesně věnují rodině. Zájemci najdou všechny informace, stanovy, přihlášky, tiskové zprávy i stanoviska na webu Unie rodinných advokátů www.uracr.cz.
Děkujeme za rozhovor. Daniely Kovářové se ptal Pavel Baroch, redaktor a vedoucí domácího oddělení 10. 2. 2018 |
Názory >