Názory‎ > ‎

Výživné má platit rodič, ne stát

přidáno: 20. 8. 2019 4:13, autor: Oldřich Navrátil

Nic nerozčeří stojaté vody rodinného práva tolik jako debata o výživném. V horkých červnových dnech se o něm opět začalo hovořit v souvislosti s legislativním návrhem, který do připomínkového řízení rozeslalo Ministerstvo práce a sociálních věcí. Nese název zákon o zálohovaném výživném.

Nápad, že by stát za neplatiče hradil výživné, se pravidelně objevuje v hlavách politiků a současná vláda jej má v programovém prohlášení. Politici, kteří věc podporují, se vždy ohánějí statistikami neziskových organizací a údaji exekutorů o výši částek vymáhaného výživného. Realita však katastrofickým předpovědím neodpovídá. Časopis Rodinné listy v minulosti inicioval plošný výzkum zaměřený na ochotu povinných platit výživné. Z něj vyplynulo, že počet neplatičů klesá a případů, z nichž se nepodaří přisouzené výživné vymoci ani exekučně, je výrazně nižší (7 %).

Trocha historie

Nic nového pod sluncem – i jinde se bohaté a populistické vlády o podobný projekt pokusily. V letech 1948-1952 platil u nás zákon č. 57/1948 Sb., o zálohování výživného dětem, který vyžadoval pravomocný rozsudek, tříměsíční neplacení, výdělkovou nezpůsobilost povinné osoby či jiné potíže s vymáháním. Vyplacené částky navýšené o desetiprocentní penále vymáhal od neplatičů stát. Podobnou praxi na pár měsíců zkusilo v roce 2002 i Slovensko, které však zákon brzy zrušilo pro – světe, div se – obtíže s financováním. Ani slovenský neplatič na své nečinnosti nevydělal – státu musel odvést 125 %. Česko bylo nejblíže jeho zavedení v roce 2005, kdy sněmovní tisk č. 964 o náhradním výživném prošel parlamentní procedurou, těsně před koncem funkčního období sněmovny jej však odmítl podepsat prezident Klaus.

Argumentů ve prospěch návrhu stejně jako pohledů opačných se dá najít celá řada, jak už to my, lidé, umíme, chceme-li něco podpořit nebo něčemu uškodit. Kritik utrousí, že je o nápad nevýchovný, pro rodiče demotivující a jak stvořený ke zneužívání, před nímž není žádný systém zcela imunní. Optimista dodá, že neplatících rodičů je stejně celkem zanedbatelné množství. Možná by šlo vymyslet nástroje, jež by nízké číslo ještě snížily – vedle penále či úroků z prodlení se nabízí veřejný seznam neplatičů; to by se ovšem musel Úřad na ochranu osobních údajů moudře tvářit, že se ho to netýká. Co třeba zveřejňovat seznamy prokázaných neplatičů, zavést záznam v centrálních registrech či omezení služeb, jež poskytuje stát jednotlivci (prodlužování řidičských a zbrojních průkazů, vydávání stavebních rozhodnutí)? A možná se všechna opatření stejně minou se účinkem, plníme-li neplatiči výživného věznice.

Racio bez argumentace, populismus vítězí

Přesto se přibližně co dva roky objeví na stole návrh, na první pohled představovaný jako bohulibý záměr, proti němuž protestuje jen naprostý asociál. Ten předpolední z roku 2016 koncipoval novou sociální dávku do výše 2400 Kč, která se započítávala do všech příjmů rodiny a nepočítala se zpětným vymáháním. Nový návrh je ovšem koncipovaný už trochu jinak, mnohem rozsáhleji než jeho předchůdci.

Podmínkou pro výplatu výživného ze strany státu má být pravomocné soudní rozhodnutí nebo dohoda rodičů se souhlasem k přímé vykonatelnosti, dluh na výživném za dobu nejméně dva měsíce, neúčelná exekuce nebo výkon rozhodnutí (resp. minimálně zahájení některého z řízení) a nezaopatřené dítě, které řádně navštěvuje školní nebo předškolní zařízení. Právo na výplatu bude mít oprávněný rodič jen v případě, že příjem rodiny nebude vyšší než průměrná měsíční mzda (dnes činí její medián 29. 247 Kč). Výplaty dávek budou mít na starosti krajské pobočky Úřadu práce a horní hranice dávek je omezena podílem průměrné měsíční mzdy v národním hospodářství v závislosti na věku dítěte (od 15 % u nejmenších dětí až do 25 % u dospělých dětí). Zálohované výživné se poskytne nejpozději do měsíce následujícího po podání žádosti. Návrh vzbuzuje nejen faktické, ale i právní pochybnosti. Případné přeplatky je příjemce povinen vrátit, navzdory obecné právní normy – občanskému zákoníku, podle něhož se spotřebované výživné neplatí.

Pokud stát vyplatí oprávněnému zálohované výživné (důvodová zpráva odhaduje počet žádostí na 24.000), přejde na něj právo vymáhat dluh od neplatiče, což budou mít na starosti noví zaměstnanci Úřadu práce spolu s povinností podat podnět policii k zahájení trestního stíhání, bude-li rodič po dobu delší než 4 měsíce v prodlení s placením. Návratnost nákladů do státního rozpočtu však bude minimální. Důvodová zpráva ji odhaduje maximálně na 10 %.

Unie rodinných advokátů dlouhodobě brojí proti tomuto nápadu. Považuje ho za nesystémové řešení, které zavádí jen zvláštní sociální dávku, odnímá osobní odpovědnost z povinných, naopak přenáší jejich vyživovací povinnost na stát, resp. na daňové poplatníky, oslabuje osobní odpovědnost a svádí ke zneužívání a obcházení. Co když se rodiče fiktivně dohodnou na vysokém výživném jen proto, aby dosáhli na výplatu? Co když se rodič s dítětem přestěhuje a na novém místě znovu požádá? Jsou vůbec jednotlivé pobočky Úřadu práce provázané a dokáží si tak rychle předat informace? Unie se obává, že vymáhání dlužného výživného po neplatičích se posléze ukáže nejen neefektivní. Přijetí návrhu a jeho následná realizace zatíží stát, resp. daňové poplatníky dalšími výdaji na personál, neúčelné exekuční řízení a náklady exekutora.

I když se nenaplní katastrofické prognózy a obavy ze zneužívání, jde o návrh fakticky zbytečný. Vyjímám totiž z důvodové zprávy k návrhu paragrafového znění následující pasáž: „I přesto, že v současnosti u nás není právně zakotven žádný nástroj obdobný institutu zálohovaného výživného, nezůstávají rodiny s dětmi, které se dostávají do nepříznivé finanční situace z důvodu nehrazení výživného druhým z rodičů, zcela bez pomoci státu. Tyto rodiny jsou, stejně jako všechny ostatní rodiny v ČR, kryty také dávkami státní sociální podpory, kdy mohou pobírat rodičovský příspěvek, dále pak přídavek na dítě
a příspěvek na bydlení. Rovněž pro účely dávek státní sociální podpory se jako příjem započítává pouze výživné, které bylo skutečně vyplaceno. Neplacení výživného se tedy tímto projeví v získání nároku a vyšší výši těchto dávek.“ Proč tedy přijímat nový zákon?

Horší než finanční výdaje a rezignace na osobní odpovědnost je signál, jenž občanům posílá stát. Je ze stejného zdroje jako zakázané potraviny, energetické štítky, reflexivní proužky na rukávech, zákaz tajemství mezi manžely a povinnost rodičů zeptat se dítěte na jeho názor. Kdysi bylo dění v rodině intimní záležitostí – ne nadarmo patřívalo do výsostných soukromoprávních vod. Kam až bude postupovat ingerence státu? Pod praporem ochrany – nejprve dítěte, pak matek a otců a posléze rodinného štěstí přebírá odpovědnost za jiné, a místo aby je učil samostatnosti a odpovědnosti (za výběr partnera, za počet dětí, za vlastní život a dobré vztahy s rodinnými příslušníky a lidmi vůbec), tvrdí, že máme jen práva, a žádné povinnosti. Copak my, lidé přizpůsobiví – my se v tom naučíme chodit. Kdo na to doplatí, bude společnost, stát a zejména rodina. Tváří v tvář civilizačnímu ohrožení, jež se k nám zvolna přibližuje, je přece třeba ji bránit, nikoliv rozrušovat.

Psáno pro Bulletin advokacie

Comments