Názory, rozhovory, komentáře apod., členů Unie rodinných advokátů.

Může stát podporovat manželství?

přidáno: 12. 2. 2018 5:31, autor: Oldřich Navrátil

Ve dnech 12. až 18. února 2018 probíhá po celé zemi a možná i v dalších zemích světa aktivita nazvaná Národní týden manželství. Zájemci zajisté vyhledají na jiných místech informace o důvodech, jež spolky a iniciativy vedou k podpoře této odvěké instituce. Koneckonců i Unie rodinných advokátů se do akce zapojila, neboť manželství jako základní stavební kámen rodiny považuje spolu s klasikem dávno zemřelým a jinak překonaným za základ státu. A je věru dobře, že tak činí, neboť řada výzkumů jasně prokázala, že lidé, kteří žijí v manželství, se dožívají vyššího věku, jsou zdravější a spokojenější, méně zneužívají alkohol a omamné látky, méně trpí depresemi a méně často se pokoušejí o sebevraždu. Vědci už dokonce popsali příčiny blahodárného manželského působení: sezdaní jedinci považují svůj stav za trvalý, a tak v němž omezují jednání pro ně riziková. Rozvést manželství není jednoduché a právní překážky taktéž spolupůsobí, takže se sice rozpadá každé druhé manželství, avšak pokud se s partnerem nevezmete, pravděpodobnost rozpadu vztahu se zvyšuje na 70 %. Výhody manželství pro jednotlivce tak máme jasně zmapované a popsané. A jak se můžeme přesvědčit v jiných oblastech, stát se pokouší starat se o naše zdraví: zakazuje nám kouřit, zdaňuje cigarety a alkohol, trvá na dětských sedačkách a nalepuje reflexní nášivky na oblečení, informuje nás o složkách v potravinách a ukládá výrobci informovat o jeho kalorické hodnotě. Otázkou však je, co dělá stát, aby podpořil samotnou instituci manželství, resp. co by měl či mohl ještě více dělat.

Stát, resp. zákonodárce tvrdí, že manželství upřednostňuje před jinými formami partnerského soužití, jak se můžeme dočíst v důvodové zprávě k zákonu č. 89/2012 Sb., jenž v obecnou známost vešel pod označením nový občanský zákoník. Právě on totiž právem upravuje výlučně manželství, naopak nesezdané soužití, život singles či kohabitaci (dlouhodobé spolužití páru bez sňatku) zcela záměrně opomíjí. Odhlédněme od poněkud paradoxní situace, že tento zákon ujařmil manželství takovou řadou právních povinností, že jej takřka žádná dvojice není schopna splnit. Nesuďme v této souvislosti ani reálnou nemožnost se právní úpravy před soudem dovolat. Přísné a obsáhlé právo, násobnější, než bylo to minulé, v konečném důsledku však snoubence spíš od manželství odrazuje, což je umocněno hysterickou obavou veřejnosti z dluhů, které by si snoubenec mohl přinést do manželství. K tomu ke všemu se přidá moderní trend života bez závazků, a tak máme plasticky načrtnutou dnešní situaci, v níž do manželství vstupuje méně než polovina spolužijících dvojic.

Pokud by stát byl konsekventní, důsledný a sledoval v čase stále stejný cíl, měl by výrazně podpořit manželství před nesezdanými dvojicemi, k mému údivu tak ovšem nečiní. A teď si můžeme klást otázku, zda je důvodem jeho liknavost, nezájem politiků, nulový zájem lobbistických skupin anebo obava z diskriminace či něco docela jiného. Stát je tak partner poněkud nesolidní, neboť sice cosi zavedl a zřídil nástroje k právní kontrole, ale pak rezignoval na snahu vychovávat, podporovat, motivovat či upřednostnit dvojice, aby do manželství vstupovaly. O nulové výchově k rodičovství, manželství, mateřství a odpovědnosti ve školách pak ani nemluvě.

Jak by a co by stát naopak mohl konat, činit, páchat a podporovat? Nástroje jsou mnoho let známé a mnohé státy (socialistické, ale i jiné) je už úspěšně vyzkoušely. Příkladem mohou být bezúročné či minimálně úročené novomanželské a manželské půjčky, daňové zvýhodnění, státní byty pro manželské páry či jiná cíleně zaměřená sociální podpora. Namísto podpory manželství a rodiny se ovšem naše blahorodí v posledních letech zaměřuje výlučně na podporu dětí, které subvencuje stejným způsobem, lhostejno, zda se děťátko narodí ženě singles, nesezdané dvojici, náhradní mamince či manželskému páru. Zastánci zákazu diskriminace nejspíš jásají a slaví, tato politika však v reálu ničemu nepřispívá. Dětí se stejně nerodí více než dřív a za maličký přírůstek obyvatelstva mohou spíš cizinci a jiné národnosti, které k nám přišly v posledních letech. Manželství jako instituci tak nejspíš zvoní umíráček. Že do něj vůbec ještě menší polovina mladých vstupuje, znamená, že tak činí spíše státu a právu navzdory, a nikoliv proto, že by se jím cítila podporována. A tak se tě, milý státe, ptám: koho jsi skutečně chtěl podpořit, k jakému cíli směřuješ a v čem vlastně vidíš naši i svou světlou budoucnost? 

Psáno pro Ústav práva a právní vědy, o. p. s. (zveřejněno na blogu 12. 2. 2018)

Střídavá péče jako ideál i hrob

přidáno: 10. 2. 2018 2:00, autor: Oldřich Navrátil

Časopis Týden požádal prezidentku Unie rodinných advokátů Danielu Kovářovou o rozhovor k článku o problematice střídavé péče. Otázky i odpovědi zveřejňujeme v plném znění:

1)      Mnohé ženy si po rozvodu stěžují na necitlivá rozhodnutí soudců, které svěřují děti do střídavé péče. Nakonec to nejvíce odnese právě dcera, nebo syn například výrazně zhoršenými známkami ve škole, někdy i depresemi. Co říkáte na tuto kritiku?

Opatrovnických soudců je několik stovek a většina se snaží rozhodnout nejlépe, jak to je jenom možné. Bohužel v některých případech je dobré rozhodnutí nemožné. Kritizovat opatrovnické soudce je alibistické. Jako kdyby soudci mohli za to, že se rodiče nedokážou dohodnout. Naopak někteří rodiče nechápou, že východisko rodinných sporů nelze řešit právem a nelze hledat ani najít u soudní cestou. Společnost rezignovala na jiné nástroje rodinné domluvy a spoléhá se na právo, které je bezzubé. Spolupráce druhého rodiče se totiž rozsudkem vyřešit či nahradit nedá. Pokud soudní rozhodnutí nefunguje a jeho realizací trpí dítě, kladu otázku, zda je správné vinit za ně opatrovnické soudce. Za to, že dítě trpí a vztahy nefungují, vždy mohou rodiče. Jen výjimečně jeden z nich, v naprosté většině případů oba. A chtějí-li tuto tragédii změnit, pak to za ně neudělá soud ani advokát, ale právě a jen oni dva.

2)      Jaký je váš názor na střídavou péči? Nenařizují ji soudy až příliš často?

Pominu důvody, které vedly ke vzniku střídavé péče v zahraničí. U nás je skvělým systémem a může dobře fungovat ke spokojenosti všech za splnění následujících podmínek: pokud spolu rodiče velmi dobře vycházejí, dítě chodí do jedné školy, má stále stejně koníčky a mimoškolní aktivity a navštěvuje jediného dětského lékaře. Ideální je, když rodiče od sebe bydlí v dochozí vzdálenosti, aby si dítě k druhému rodiči mohlo dojít pro zapomenutého plyšáka nebo učebnici. Ve všech ostatních případech je střídavá výchova špatně a dítě na ni doplatí. Rodič, který trvá na střídavé péči, ačkoliv některé z výše uvedených parametrů nedokáže zajistit, má sice plnou pusu vzletných slov o zájmu dítěte, ale je sobec a myslí jen na sebe. Pokud bydlí 200 km daleko, pak střídavou péči prostě nemůže požadovat. A pokud je skutečně osou jeho života dítě, jak obvykle před soudem tvrdí, má se přestěhovat do stejné ulice, v jaké bydlí druhý rodič.
Jinak k odpovědi na Vaši otázku: nemáte pravdu, dnes soudy střídavou péči nařizují takřka jen tehdy, když v době soudního rozhodování reálně probíhá. Doba, kdy tak soudy činily násilně a bez rozmyslu, je dávno za námi. Před sedmi lety vznikl SROS - Spolek rodinně právních a opatrovnických soudců, a od té doby se v něm převážná část opatrovnických soudců sdružuje, vzdělává se, vyměňuje si zkušenosti a také pohled Ústavního soudu i obecných soudů na tuto problematiku se zásadně posunul. Nutno dodat ještě něco, co se v podobných debatách opomíjí: Od roku 2014 platí nový občanský zákoník, který měl zásadní vliv na soudní rozhodování. Můžeme jej kritizovat, můžeme s ním nesouhlasit, ale řečeno s klasikem - to je to jediné, co proti tomu můžeme dělat: prostě platí. Dnes máme rodičovskou odpovědnost, která znamená, že žádný z rodičů nemůže rozhodovat o dítěti sám, lhostejno, v jakém typu péče dítě je podle soudního rozhodnutí nebo dohody rodičů. A tak matky, které si dítě uzurpují pro sebe nebo se odstěhují i s dítětem bez souhlasu otce, jednají protiprávně. Otec a matka se tak okamžikem početí vzájemně drží v patové situaci a podle toho by se obě strany měly chovat. Tedy nebojovat, nepodávat odvolání a stížnosti či terstní oznámení, ale vyjednávat, ustupovat, směňovat a smiřovat se. Reálně třetina otců o dítě nestojí a nechá matku, ať si rozhodne o dítěti sama, třetina rodičů je schopna se dohodnout a jen třetina se o podobu vztahu soudí. A jen minimum z oné poslední třetiny se soudí skutečně bojově a konfliktně, což pak vyústí ve stížnost k Ústavnímu soudu nebo v reportáže na prvních stránkách médií. Matky na střídavou péči žehrají, ale dnešní situaci si zavinily samy: chtěly, aby se otcové účastnili porodu, aby byli doma na rodičovské dovolené, aby pomáhali s péčí o děti. A ještě k tomu požadovali rovnoprávnost, a tak ji mají i v péči o dítě. Takže se dnešnímu stavu nemohou divit.

3)      Zásadní problém nastal v roce 2014 po nešťastně formulovaném a interpretovaném nálezu Ústavního soudu, který se postavil na stranu střídavé péče. Neměl podle vás Ústavní soud postupovat citlivěji?

S nálezy Ústavního soudu je stále stejný problém: soud rozhodne jednu konkrétní věc a obecné soudy i média z jediného rozhodnutí dovozují dalekosáhlé závěry, protože se naše právo pomalu transformuje do precedenčního systému. V jiném soudním případu však jiný senát Ústavního soudu může rozhodnout jinak. Podle mě je správné, že se judikatura i Ústavního soudu vyvíjí. Na příkladu střídavé péče je hezky vidět, že se Ústavní soud v posledních pěti letech přiklání k rozumnému výkladu, v němž je podstatná kvalita komunikace mezi rodiči více než právo jednoho či druhého rodiče na dítě. Dodávám vlastní komentář: některé případy možná nejsou spravedlivé pro tatínak nebo pro maminku, ale pokud jsou rodiče tak zabednění, že si vlastní urážlivostí a bojovností zavřou dveře ke kvalitní komunikaci, pak je to jejich chyba a škoda a musí pochopit, že žádný paragraf, soud ani soudní rozhodnutí na tom, co provedli, nedokáže nic změnit. Některé případy jsou skutečně neřešitelné. Pak by měla maminka pochopit, že jí nezbývá nic jiného než počkat, až dítě dospěje, a tatínek by měl dítě nechat být a založit rodinu s jinou ženou. Navíc jsme vše zkomplikovali právem dítěte na vlastní názor, což je další nesmysl, kterým ničíme dětskou duši ve vyhrocených sporech. Teoreticky právo dítěte vypadá jako skvělá novinka, v praxi bojovní rodiče manipulují dítětem, aby si vybralo právě je. A ve své zabedněnosti nejsou schopni pochopit, že své dítě vlastně vraždí. Cesta do pekel je i v této oblasti dlážděná dobrými úmysly. Považuji dnešní pojetí práva dítěte za obludný nástroj, který Rada Evropy poskytla rozhádaným rodičům, aby mohli dítě beztrestně utýrat. Zastánce lidských práv, kteří za participační právo dítěte kdysi bojovali a vtělili je do českých zákonů, by se měli za tento nesmysl do konce světa smažit v pekle.

4)      Bude se nově ustavené profesní sdružení Unie rodinných advokátů zabývat rovněž střídavou péčí? Jak konkrétně?

Naše Unie se bude zabývat všemi rodinně právními otázkami, tedy i střídavá péče je pro nás tématem velmi zajímavým, vedle výživného, vztahu mezi manžely a nesezdanými rodiči a postavením samotného dítěte. Vidíme, že řada rodičů žije v zajetí bludných představ, které rodinný advokát prostě musí hned na počátku zastupování korigovat. To je jeho úloha, a pokud advokát slepě poslechne zadání klienta (například chci vybojovat výlučnou nebo střídavou péči), pak je to advokát špatný. Chceme vychovávat advokáty, aby klientům na počátku soudního sporu vysvětlili, jak může soudní spor probíhat, co je řešitelné právem a na čem musí zapracovat sám klient. A podobně budeme vysvětlovat široké veřejnosti, že právo v rodině není samospasitelné. Někteří rodiče mají představu, že vztahy, které si sami zničili, dokáže advokát či soudce opravit jako vodovodní kohoutek. Ale tak rodinné právo nefunguje a nejvíc práce v rodinném sporu musí vykonat klient sám. Pokud to nepochopí, soudní spor ani sebedelší rozsudek to nezmění. Bude-li v rodinné věci pracovat jen advokát, bude se po mnoho měsíců slušně živit, ale klientovi nepomůže. Možná to někteří advokátní kolegové neuslyší rádi, ale o tomto závěru jsem po třech desítkách let v advokacii přesvědčena. Řadu let jsem klienty bojovně zastupovala, řadu let jsem na jejich přání vedla dlouholeté spory. Na konci sporu jsme třeba i zvítězili, ale klient měl v ruce jen cár papíru. Spolupráce a podpora druhého rodiče se totiž nedá vysoudit. A tak jsem se asi před dvěma lety rozhodla, že tímto způsobem už jako advokát postupovat nechci. Dnes klienty od vedení soudního sporu v rodinném právu spíše odrazuji.

5)      Byla problematika střídavé péče jedním z důvodů, proč Unie rodinných advokátů vznikla?

Unie rodinných advokátů vznikla z několika důvodů: rodinné právo není běžným typem soukromého práva, ale zvláštním právním odvětvím, které vyžaduje vedle právních znalostí i psychologii, vyjednávání, mediaci a zejména specializaci. Advokát, který se rodině nevěnuje, způsobí v rodinném sporu zmatek a svého klienta poškodí. Rodinný advokát nemůže bezhlavě kopat za svého klienta, protože jako amicus curiae (přítel soudu) má na mysli také zájem dítěte. Naše unie podporuje specializaci a neustálé vzdělávání advokátů a doufá, že Česká advokátní komora dříve či později podnikne kroky k formálnímu celoživotnímu vzdělávání a k podpoře oborové specializace. Rodinní advokáti bývali přehlíženi, slovutní kolegové z finančně výhodnějších oborů práva se na ně povyšovali, ačkoliv nic nezasáhne život člověka tolik, jako když mu nefungují rodinné vztahy. Rodina je přece nejdůležitější jednotka a entita a stát je hloupý, když ji aktivně nepodporuje. Posledním důvodem bylo volání samotných rodinných advokátů. Řadu let rodinné právo přednáším a od svých kolegů cítím obrovské volání po výměně zkušeností a setkávání. Koneckonců vznik unie tyto tendence jen potvrdil. Unie vznikla počátkem ledna letošního roku a od té doby zaznamenáváme neustálý příliv zájemců o členství. Dodám ještě, že našim hlavním cílem je ochrana tradičního pojetí rodiny. Zajisté může každý jednotlivec adoptovat dítě, jde ovšem o minoritní oblasti, které jsou médii uměle a zbytečně upřednostňovány. V naší pozornosti je naopak primárně klasická rodina (manželé a jejich děti), kterou chceme vyzdvihovat, chránit a podporovat. A stát a politici by měli činit totéž.

6)      Jaké hlavní cíle si vaše unie dala?

Unie bude vzdělávat své členy - rodinné advokáty, popularizovat mimosoudní řešení rodinných sporů, vyjadřovat se k legislativním návrhům v oblasti rodiny a zejména vysvětlovat veřejnosti, že řešit rodinné spory brutálním soudním řízením není moudré ani efektivní a pro stát velmi drahé a organizačně zatěžující. Do svých řad Unie rodinných advokátů ráda přijme nejen stejně orientované kolegy, ale i jiné odborníky (soudce, psychology, manželské poradce, mediátory apod.), kteří se profesně věnují rodině. Zájemci najdou všechny informace, stanovy, přihlášky, tiskové zprávy i stanoviska na webu Unie rodinných advokátů www.uracr.cz.

 

Děkujeme za rozhovor.

Daniely Kovářové se ptal Pavel Baroch, redaktor a vedoucí domácího oddělení

10. 2. 2018

ČAK o vzniku Unie rodinných advokátů

přidáno: 15. 1. 2018 0:39, autor: Oldřich Navrátil   [ aktualizováno 15. 1. 2018 0:42 ]

Česká advokátní komora přinesla dne 8, ledna 2018 o vzniku naší unie následující informaci:

Vznikl nový profesní spolek

Rodina je nejdůležitější socioekonomická jednotka, která ovlivňuje člověka od narození po celý život. Proto bychom měli rodinu všemi prostředky chránit a podporovat, nikoliv narušovat.

Z těchto důvodů a po vzoru Unie obhájců založilo před Vánocemi sedm advokátů (Marie Cilínková, Daniela Kovářová, Kryštof Janek, Anna Márová, Jiří Nykodým, Julie Šindelářová a Eva Vaňková) Unii rodinných advokátů (URA) jako profesní spolek, který je v těchto dnech zapisován do obchodního rejstříku. Cílem spolku je ochrana tradičního pojetí rodiny a výchova obecné i advokátní veřejnosti k mimosoudnímu řešení rodinných sporů.

Unie bude úzce spolupracovat s Českou advokátní komorou a s její nově ustavenou sekcí pro rodinné právo. Úlohu advokáta v rodinných a opatrovnických sporech považuje za nezastupitelnou, proto se chce zapojit i do debaty o nově se rodícím civilním soudním řádu. Za nezbytnou pak považuje specializaci advokátů, kteří se právem rodiny zabývají, a to nejen v odvětví rodinného práva, ale i v mediaci a v psychologii dětí i dospělých.

Unie si za svou první prezidentku zvolila známou pražskou advokátku, oceněnou titulem Právník roku 2016 za rodinné právo, Danielu Kovářovou. Viceprezidenty spolku se stali emeritní ústavní soudce Jiří Nykodým a mediátorka Anna Márová. Unie v brzké době spustí vlastní webové stránky a do svých řad již nyní vítá nové členy, kteří sdílejí stejný pohled na svět. Řádnými členy se mohou stát jen aktivní advokáti, stanovy nové unie však umožňují i oborové členství osobností, jež se profesně zabývají rodinou.

Bližší informace, přihlášku i stanovy lze získat u Daniely Kovářové na tel. č. 602 414 550 nebo na e-mailové adrese: kovarova@akkovarova.cz. Unie rodinných advokátů bude pro své členy pořádat workshopy, školení, diskusní setkání a pro veřejnost bude komentovat aktuální otázky a soudní judikaturu.

Unie rodinných advokátů se také těší na spolupráci s Unií obhájců ČR a s podobně zaměřeným soudcovským Spolkem rodinně právních a opatrovnických soudců. Nejbližší veřejně přístupnou aktivitou nové unie bude workshop Rodina a její právní problémy, který ve spolupráci s Českou advokátní komorou a Stálou konferencí českého práva proběhne 19. dubna 2018.

Unii jsme museli založit právě v této době

přidáno: 14. 1. 2018 7:44, autor: Oldřich Navrátil   [ aktualizováno 14. 1. 2018 23:10 ]

Prezidentka Unie rodinných advokátů Daniela Kovářová poskytla rozhovor serveru Česká justice - o vzniku unie, o právech otců, o rodinných sporech, o občanském zákoníku a o věcném záměru nového civilního soudního řádu.
Rodinný advokát má podle exministryně spravedlnosti Daniely Kovářové spory zklidňovat, nikoliv akcelerovat. I proto známá právnička založila Unii rodinných advokátů. Ta chce rodičům pomáhat spory řešit zejména mimosoudní cestou a podporovat tradiční pojetí rodiny. Střídavá péče je podle ní modelem vhodným jen ve velmi úzkém okruhu případů.

Před nedávnem představil ministr spravedlnosti věcný záměr nového civilního soudního řádu, v němž počítá s povinným advokátním zastoupením. Jak se na tento nápad díváte?
Advokátní proces dlouhodobě podporuji, i když si nejsem jista, zda by současné dva procesní předpisy (občanský soudní řád a zákon o zvláštních řízeních soudních) měly být rozšířeny o několik norem dalších, mj. o zvláštní zákon o doručování. Špatným příkladem nehodným následování je platný občanský zákoník, který stovkami paragrafů nahradil poměrně úsporný zákon o rodině. Po čtyřech letech účinnosti už se dá konstatovat, že v rodinném právu žádné nebe na zemi nepřinesl, naopak zákaz diskriminace a postupné liberalizační tendence vedou k tomu, že při výchově dítěte je možné a dovolené cokoliv a děťátko se často ocitá na nekonečném skautském táboře, pendluje s batohem na zádech od jednoho rodiče ke druhému, v lepším případě se stále přizpůsobuje a v horším kolabuje, nechá se rodiči uplácet nebo je naopak svými rozmary vydírá. Možná bychom měli spíš uvažovat o návratu ke staré dobré úpravě, která bez velkých řečí (a přiznejme, že také bez zbytnělých práv tatínků, jež mnoho dobrého žádné straně nepřinesla) fungovala. Vinou Úmluvy o právech dítěte zkřížené s právem nezletilce vyslovit se ke každé prkotině dnes vyrůstá generace rozmazlenců, které se rodiče bojí i jen okřiknout. Že sám život není procházka růžovou zahradou, jako kdyby právo nebralo na zřetel.

Chápu to tedy správně, že jste odpůrkyní střídavé péče?
Nikoliv, střídavá péče je skvělý institut pro výborně spolupracující a kamarádské rodiče, kteří bydlí v bytech vzdálených od sebe v dochozí vzdálenosti, tedy nejlépe na opačném konci ulice či vsi. V ostatních případech, zejména pokud spolu rodiče nekomunikují či se odstěhují někam daleko, působí dítěti utrpení a ono pak z rodičovské péče odchází tak brzy, jak to jen je možné (na internát, na vysokou školu nebo k jiným lidem). Pro dítě bývala určitě lepší dávno minulá praxe, kdy bylo dítě svěřeno matce, jež o něm výlučně rozhodovala, a s tatínkem se děťátko vůbec nevídalo. Tento prastarý model svědčil dítěti určitě lépe než dnešní rozhádané dvojice, které za pomoci soudu řeší každou prkotinu, která se jejich dítěte týká.
Než se na mě otcové slétnou jako supi za právě vyslovená slova, dodám jednu radu právě pro ně: Dnes už tatínek nemusí bojovat za střídavou péči, naopak tento institut se pomalu stává spíše reliktem doby minulé. Dnes si totiž lze bez problémů vysoudit tzv. rozšířený styk (pátek-neděle v jednom týdnu a středa či čtvrtek ve druhém týdnu plus polovinu velkých letních prázdnin a ob rok všechny ostatní svátky a dny volna). To znamená, že bez požadavku střídavé péče má tatínek v péči děti 45 % času a maminka 55 % času, což se oné proklínané střídavé péči takřka vyrovná. I v těchto případech platí, že funguje jen tehdy, pokud spolu rodiče vycházejí. Moudrý rodič tedy usiluje o to, aby se po rozpadu vztahu stal kamarádem svého expartnera. Ve všech ostatních případech to bohužel odskáče dítě.

Unie rodinných advokátů podle své první tiskové zprávy podporuje tradiční pojetí rodiny, které představují manželé a jejich děti. Ale dnes už více než polovina společnosti žije nesezdaně a každé druhé dítě se narodí mimo manželství. Chcete tedy současný stav zvrátit nebo změnit, aby byly nemanželské děti opět diskriminovány?

To jsou ty dnešní prapodivné paradoxy. Všichni považujeme rodinu za veledůležitou, každého z nás přece vytvářela a formovala, a přesto kolem sebe nevidím žádnou stranu, jež by se jí nějak aktivně zastávala, ani snahy její situaci zlepšit, ba dokonce ani obhajovat. Právě naopak – halasně podporujeme právo ženy pořídit si dítě bez partnera, nutíme podniky do zkrácených úvazků, ačkoliv o ně ani samy ženy nestojí, popoháníme matky, aby se brzy vracely z rodičovské dovolené, či uměle cpeme na jejich místa muže, první strany novin zaplňujeme diskusí o adopci dětí homosexuálními páry, ačkoliv jde o minoritu, jež by si zasloužila zařazení někam na poslední stránku kuriozit, podobně jako třetí či čtvrté pohlaví. Měli bychom naopak dobrá manželství oslavovat a psát o tom, jak zlepšit vzájemnou komunikaci, jak vyjít s druhým člověkem, jak s lidmi obecně lépe vycházet, jak se ovládat a pracovat na sobě, a ne jak se rychle rozvést nebo rozejít. Ať si každý žije podle svého, ale stát by měl podporovat jediné stabilní prostředí, které činí člověka šťastným a spokojeným, a to funkční rodinu, v níž se kumulují vztahy emocionální, sociální, psychologické i ekonomické.

Co nového by měla Unie do českého práva přinést?
Rodinné právo, či spíše právo rodiny považuji za nejdůležitější odvětví práva, protože se dotýká každého člověka a provází ho po celý jeho život. Pokud rodina funguje, na právo nikdo ani pomyslí a studenta právnické fakulty nenapadne, že by se mu měl věnovat. Řada slovutných kolegů rodinným právem opovrhuje, ale mě desítky let v advokacii přesvědčily, že nic neničí mezilidské vztahy a duši člověka více, než když zažívá konflikty v rodině. Proto jsem nápad na vznik unie nosila dlouho v hlavě. Unie rodinných advokátů bude hájit tradiční rodinu a vysvětlovat odborné i široké veřejnosti, že rodinné konflikty má řešit mimosoudními prostředky, nikoliv za pomoci soudů a práva.

To je ovšem udivující postoj u advokáta, kterého přece právo a soudy živí. Vždyť přece advokát by měl hájit svého klienta za každé situace a až do roztrhání těla.
Léta jsem právo používala a aktivně v rodinných sporech skutečně zájmy svých klientů hájila, ale v posledních letech jsem pochopila, že soudní spory v rodinných věcech klientům štěstí nepřinesou. Na rozdíl od jiných typů sporů jsou pro ně velmi často emocionálně vysilující a po mnoha náročných letech se dočkají pouze soudního rozhodnutí, nikoliv zklidnění či zlepšení vzájemných vztahů. Proto dobrý rodinný advokát nikdy svého klienta neštve proti druhé straně, neprovokuje ho, neodmítá dohodu a nekomplikuje vyjednávání. Právě naopak – nejlepší rodinní advokáti jsou neformální mediátoři, kteří většinu potenciálních sporů urovnají mimosoudně. A takovým kolegům otevře naše unie své dveře dokořán, přesně pro ty je totiž určena.

Nepotřebuje advokát spíše zdlouhavý soudní spor, aby mu co nejdéle platil klient?
Takový advokát do Unie rodinných advokátů nepatří. Za mnou obvykle přicházejí klienti po několikaletém marném soudním boji o dítě, a teprve u mě se mnohdy doví informace, které měli vědět nebo jim jejich advokát měl říci na začátku: že totiž právo nedokáže vymoci zázraky, že není receptem na všechny rodinné spory a že hlavní úlohu při rodinném sporu nemá advokát a soud, ale klient sám. Advokát musí klientovi poskytnout nejenom právní poradenství, ale i výhled do budoucna, pravděpodobnostní odhad soudního postupu a v rodinných sporech zejména musí rodinný advokát korigovat mnohdy nesprávný úhel klientova pohledu a nesprávné očekávání. Eskalovaný spor velmi často nelibě odnese dítě a naše Unie zastává názor, že by advokát měl myslet nejenom na zájem klienta, ale i na osud celé rodiny a zájem nezletilých dětí.

Máte už další zájemce, kteří by se chtěli stát členy nově vzniklé Unie?
Okamžitě od vniku Unie rodinných advokátů jsme zaznamenali obrovský zájem o členství, a to přesto, že se našimi cíli a stanovami netajíme, naopak všude výše uvedené myšlenky publikujeme a zastáváme. Řadu let advokátům rodinné právo přednáším, a kamkoliv přijedu, vždy mezi posluchači najdu většinu podobně smýšlejících duší. Obrovský ohlas a zájem o členství mě utvrdil v tom, že nastal ten správný čas na vznik podobné platformy, v ní si advokáti mohou vyměňovat názory, rady a zkušenosti. S tím, co říkáte, však souvisí další úkol naší unie – totiž výchova a celoživotní vzdělávání. Budeme pro naše členy pořádat semináře a konference a propagovat nezbytnost specializace v našem oboru. Divila byste se, kolik zla natropí v opatrovnickém sporu neinformovaný advokát, který jinak zastupuje ve sporných věcech. Pro rodinného advokáta je specializace nezbytná a předpokládá nadstavbu z psychologie, mediace, vyjednávání i problematiky nezletilých dětí. Z tohoto důvodu naše stanovy umožňují zvláštní formu členství i soudcům, psychologům a dalším odborníkům, kteří se profesně zabývají rodinou. V dnešní právní hypertrofii je totiž iluzorní tvrdit, že je jeden člověk schopen se podrobně orientovat ve všech právních odvětvích, nebo že na sobě nemusí pracovat neustále. Koneckonců i nové vedení České advokátní komory celoživotní vzdělávání a specializaci podporuje.

Celý rozhovor si můžete přečíst zde: Zbytnělá práva tatínků mnoho dobrého nepřinesla.

1-4 of 4