Názory, rozhovory, komentáře apod., členů Unie rodinných advokátů.

Jak se dělá hojivá advokacie

přidáno: 8. 2. 2019 12:57, autor: Oldřich Navrátil

Klasická advokacie spočívá v poskytování právních rad, v sepisu žalob a smluv, v obhajobě v trestním řízení a v mnoha dalších krocích a úkonech rozličných odvětví práva. Tento hlavní směr advokacie vykonává každý advokát. Hojivá advokacie, kterou na tomto místě představil Bulletin advokacie č. 9/2018, je bonuse nebo přidanou hodnotu, v níž se klasické právo nevyskytuje. Jde o psychickou podporu a oporu klienta, o nápomoc při jeho rozhodování, o činnost podobnou psychoterapii, o strategické plánování, snižování stresu a emocionální zátěže a o rozličné další formy a podoby lidského emotivního přístupu, jímž advokát svému klientovi vyjadřuje účast, pochopení a pomoc.

Klasickou advokacii se učíme od prvních koncipientských krůčků, formuje ji soudní judikatura a ovlivňuje kárná praxe. Jsme za ni kárně i finančně odpovědni a primárně na ni dopadá nový projekt dalšího vzdělávání advokátů. S hojivou advokacií se to má jinak a přiznávám, že možná není pro každého. Záleží na osobnostním nastavení advokáta, na jeho rozhodnutí, jakému druhu práva se chce věnovat, na jeho hranicích a chuti pustit si osobní bolest klienta blíž k sobě, na jeho chuti mu s ní pomoci. Běžný klient hranici mezi oběma typy advokacie obvykle není schopen rozpoznat, proto za něj rozlišení musí provést právě advokát. „Tohle už není právní problém,“ bývá nejčastější odpověď. „Vy byste potřeboval psychologa nebo psychoterapeuta, mohu vám dát na někoho kontakt nebo doporučení,“ řekne advokát, neboť v oblastech souvisejících není vzdělán a není si jist, jak má reagovat. Jiný se pokusí poradit, projevit účast, pomoci klientovi či ho alespoň účastně vyslechne. V některých odvětví hojivou advokacii takřka nepotkáte (smluvní agenda či obchodní právo), v jiné se jí naopak lze jen obtížně vyhnout (rodinné právo). Nejčastější výskyt byl zaznamenán v případech plných emocí, vášní, vztahů a zklamání z neuspokojeného očekávání.

Co má dělat ten, kdo se nebojí

„Co byste, pane doktore, dělal na mém místě?“ zná častá otázka, která hezky ukazuje hranici mezi klasickou a hojivou advokacií. Nelze se divit kolegům, kteří právě na ni ze zásady neodpovídají. Mimo právní oblasti býváme nejistí, nikoho z nás pro tuto neprobádanou oblast nevyškolili a každý klient je jiný, jedinečný. Jak pomoci, abychom neublížili? Jak projevit klientovi účast a jak daleko advokát smí zajít? Může se klienta dotknout? Obejmout ho? Má mu nabídnout cigaretu nebo skleničku něčeho tvrdšího? Může se ptát na jeho city a emoce? Smí použít humor nebo vtip? Na rozdíl od oblastí práva neexistují jasné odpovědi na tyto otázky a je na každém advokátovi, aby sám volil, zda chce hojivou advokacii vedle klasického výkonu právní praxe provozovat. Kdo se však pro ni rozhodne, měl by mít možnost se v ní vzdělávat, vyměňovat si zkušenosti, sdílet s kolegy, co pomáhá či co škodí, a vědět, kdo mu poskytne supervizi. Nasáté emoce navíc plní advokátovu duši, pro niž je pak životně důležité uměl se škodlivých myšlenek po náročném dni někde zbavit. Unie rodinných advokátů se rozhodla, že se tohoto úkolu zhostí, a uspořádala pro své členy workshop nazvaný Zátěžová komunikace s klientem, který vedl viceprezident Asociace manželských a rodinných poradců Mgr. Pavel Rataj. Následující řádky čerpají inspiraci právě z této akce.

Hojivá advokacie vyžaduje dobrý kontakt advokáta s klientem a schopnost advokáta dobře klienta přečíst. Klient zasažený emocemi se totiž navenek projevuje chováním, jež nemusí být vždy dobře čitelné, ba právě naopak velmi často bývá matoucí. Za chování totiž může komplex chtění, potřeb, předsudků, přání, očekávání, frustrací, strachů, pocitů nespravedlnosti, výchovy, zděděných vzorců chování a dosavadních (obvykle neblahých) životních zkušeností. Prvním úkolem je tedy rozklíčovat, co za klientovým chováním stojí. Klient v emocionální zátěži přichází za advokátem s očekáváním, že právě on za něj vyřeší jeho problémy, získá potvrzení svého světonázoru, najde bezpečí, pravdu, štěstí, potrestání druhé strany, uspokojení nebo spravedlnost. V rodinné oblasti je jen výjimečně možné klientovo očekávání naplnit, velmi často jeho přání není prostředky práva splnitelné. Advokát si tento paradox musí uvědomit a nesmí se být ho klientovi sdělit.

V hojivé advokacii platí, že pánem situace musí být advokát, který si podle svých preferencí vytýčí hranice a hřiště, v němž má zájem či je ochoten klientovi pomáhat. Mezi definici hranic patří nejen frekvence a forma komunikace (jak často reagovat na e-maily, jak pozdě večer lze ještě telefonovat, jak často se advokát a klient potkávají, jak dlouhé konzultace budou probíhat apod.). Mnozí klienti jsou schopní manipulátoři, proto se advokát musí naučit říkat NE a rozhodnout se, jaké klienty bude odmítat.

V mezilidské komunikaci existují dvě roviny: rovina výkonová, s níž pracuje klasická advokacie zaměřená na obsah, právo, žaloby či úkony právní služby, a rovina vztahu či formy, s níž pracuje hojivá advokacie. V akutní podobě se lze setkat s klientem v emocionální zátěži (klient rozčilený, rozzlobený, smutný, vystrašený apod.), pak je prvním krokem klienta zklidnit, protože emoce v mozku vypnou racionální složku a takový klienta stejně nevnímá, co se mu advokát snaží slovně sdělit, a není schopen reagovat na rady a racionální doporučení. Ke zklidnění klienta slouží celá řada technik (např. odvedení tématu, generalizace, porozumění, parafráze či pochopení), které se advokát naučí v prakticky vedených workshopech či seminářích. Klient hojivého advokáta by měl vědět, že podobný průběh sporu i emocí je věcí běžnou a očekávanou. Teprve pak je advokát schopen dalšími kroky vytvořit štít, kterým lze klienta ochránit. Nezbytnost dobré komunikační vazby klienta s advokátem vyplývá mj. z nutnosti zjistit medikaci či různé formy závislosti. Teprve poté se dá s klientem pracovat.

Pak však hojivému advokátovi začíná další fáze, do níž se každý advokát možná nezapojí: totiž hojení ran, které má klient v duši. Pochopitelně jde o proces časově i emocionálně náročný, opět však existuje řada nástrojů, kterou mohou (klientům i advokátům) při této práci napomoci. Podobně jako v jiných sférách života a koneckonců i klasické advokacie, v hojivé advokacii napomáhají pravidla, jejich formulace, zavedení a dodržování. Každý člověk, tedy i každý advokát si nastavuje vlastní pravidla v průběhu dospívání a vlastně během celého života, čímž sám sebe identifikuje a průběžně roste. Představy vlastního klienta můžeme korigovat, obtížně však změníme jeho přesvědčení. Advokáti i klienti mají své stereotypy, jež slouží jako zjednodušující zkratky, které nám pomáhají v těžkých životních situacích. Stereotypy lze měnit, nejprve je však třeba si je uvědomit, tedy je vyslovit.

Advokát si tedy musí sám odpovědět na tyto otázky: Chci provozovat hojivou advokacii? Chci pracovat s emocemi? A má totéž přání i klient? Chci se ho ptát na emoce, na rodinné zázemí, stereotypy, vazby a negativní zkušenosti? Umím se ubránit osobnímu zaujetí? Mám někoho, komu se svěřit s vlastními frustracemi? Je vůbec v okolí advokáta někdo, kdo bude myslet na něj? Umím definovat, kam už zajít nechci? Hojivý advokát by si měl sám uhlídat hranice a hlídat třetí osoby, které mu narušují jeho životní prostor.

Ukazuje se, že není jednoduché na tyto otázky odpovídat, nelze se tedy divit kolegům, kteří si právě proto volí bezpečí klasické advokacie, pročež rodinné a opatrovnické věci ze zásady převzít odmítají. Odmítnutí je ovšem jen jiným termínem pro aktivitu, kterou jsme o dva odstavce výše nazvali hraničením. Koneckonců jak odmítat je tématem pro samostatný seminář. Odmítající totiž musí počítat se třemi interakcemi, neboť odmítnutý se obvykle s prvním NE nespokojí. Advokátům obecně dělá odmítání problém, což možná souvisí s podstatou naší profese, která je typicky profesí pomáhající. Dalšími důvody mohou být slušnost, poslušnost, neschopnost ustát vlastní hranice.

Hovořit o něčem dříve nevyřčeném je možná novátorské, ale už první reakce na seminář ukazují, že diskuse pomáhají a vzdělání v oboru hojivé advokacie může advokátům i jejich klientům jenom prospět. Možná je největším přínosem vědomí, že i tento nástroj se v advokacii dá použít. A navíc že nejde o nástroj neprofesionální.

Daniela Kovářová

Článek byl psán pro tištěnou verzi Bulletinu advokacie, kde byl také ve zkrácené podobě uveřejněn (č. 12/2018, str. 74).

Rozvod u notáře - ano či ne?

přidáno: 22. 1. 2019 8:59, autor: Oldřich Navrátil

Má se urychlit rozvodové řízení? Manželé, jež jsou mocni dohody o majetku, o bydlení a o dětech, by možná nově nemuseli k soudu. Propříště jim bude stačit návštěva advokáta, jenž dohodu připraví, a pak je bez dalších komplikací, dotazů a pokusů o smír rozvede každý notář v České republice. O této možnosti, nad níž se od září minulého roku vášnivě pře odborná veřejnost, minulý týden přinesl informaci právě deník Lidové noviny.

Návrh je součástí prorodinného balíčku, který předkládá ministryně práce a sociálních věcí, v němž se objevuje i zálohové výživné za neplatiče. Chápu politické souvislosti i snahu vlády naplnit programové prohlášení, rozumím i nadšené podpoře laické veřejnosti. Kdo by si svobodně vybral cestu delší a složitější, tedy rozvod před soudcem, který má ze zákona povinnost alespoň zkusit, aby by si manželé rozvod přece jenom ještě rozmysleli? Slušný člověk má totiž i dnes v jednací síni z taláru respekt. Změna bezpochyby sníží počet soudních sporů. Ročně se u nás rozvede více než 20000 dvojic, navzdory tvrzením o rostoucí konfliktnosti se dvě třetiny rozvádějících jsou schopny dohodnout. Jak znám notáře i advokáty, brzy se s novinkou naučí pracovat a učiní z ní standardní nabídku právních služeb. Rozvody u notáře se stanou běžnou součástí právní praxe a za pár let možná nikdo neuvěří, že léta fungoval systém, v němž soudci manželům rozvody rozmlouvali.

Nezáleží na subjektivním hodnocení, zda se nám změny líbí, či nelíbí, které právní profesi vyhovují či pomáhají, ba ani argument přízemně ekonomický. Jistě je jedna návštěva u advokáta a druhá u notáře pro náš stát finančně méně zatěžující než vytápění soudních budov, placení soudců a zapisovatelek, odůvodňování rozsudků a doručování soudních rozhodnutí, což za rozvádějící nakonec platí všichni daňoví poplatníci, tedy i ti z nás, kteří se nikdy nesezdali nebo nerozváděli. Tyto otázky a odpovědi na ně nakonec nejsou nejdůležitější. Jako advokát změnu vítám, jako strážce zájmu dítěte v manželství počatého věřím, že si ze všech možností poslanci nakonec vyberou variantu, která co nejvíc ochrání nezletilé dítě (třeba i tím, že srovná právní postavení nesezdaných se sezdanými a předmětem soudních sporů učiní jen takové případy, na nichž se rodiče obojího druhu nebudou schopni sami dohodnout, což je čerstvý návrh, který se ještě neobjevil v paragrafovém znění).

Ve skutečnosti by si náš stát měl ujasnit, koho chce chránit a koho podporovat. Balíček prorodinných opatření je zajisté pojmem chvályhodným, názvem však svému obsahu spíše odporuje. Věci nejsou tím, čím se zdají být, což ani nejlepší reklamní slogan nezmění. Od lidské nepaměti platí, že dobrá rodina drží pospolu, dbá na dobré vztahy a navzájem se podporuje. Co člověk dostane zadarmo, to ho nevychová. A známkou dospělosti a samostatnosti je schopnost převzít odpovědnost za své kroky. Placení alimentů za neplatiče (podobně jako odpuštění dluhů), podpora jednočlenných domácností či rozvod drive in o nic podobného ani neusiluje.

Daniela Kovářová (vyšlo v Lidových novinách 21. ledna 2019)


Dnešní rodina

přidáno: 21. 12. 2018 4:15, autor: Oldřich Navrátil   [ aktualizováno 21. 12. 2018 4:16 ]

Náš spolek nese název „Unie rodinných advokátů“, čímž se chce nepochybně vyjádřit volné spojení právníků zabývajících se rodinným právem. Myšlenka vytvořit organizovanou skupinu advokátů a právníků specializujících se na rodinné právo není nová. Když jsem začínal v advokacii na konci 60 let minulého století, končila svoji činnost sekce pro právo rodinné, která byla přetransformována do sekce občanskoprávní, která se ale ve finále ve většině zabývala rovněž právem rodinným, neboť to byla v té době z pohledu soukromého práva hlavní či lépe řečeno převažující náplň činnosti advokacie.

Ačkoli to může připadat mnohému jako naprostá banalita, není vůbec jednoduché dohledat definici, co to je rodina v právním slova smyslu. V dnešním právním řádu definici rodiny nenajdeme. Naposledy se  o to pokusil Obecný občanský zákoník z roku 1811, který v ustanovení § 40 definoval rodinu takto: „Rodinou se rozumějí rodičové se všemi svými potomky. Poměr mezi těmito osobami se nazývá příbuzenstvím, poměr však, který vzniká mezi jedním manželem a příbuznými druhého manžela švakrovstvím“. Zajímavé na této definici je, že vlastně pojem rodina vymezuje docela široce, protože se dá vyložit i tak, že rodinou jsou všechny rodiče mající děti a to sezdané i nesezdané. To ovšem tehdejší zákonodárce neměl zcela jist na mysli, jak lze dovodit z ustanovení § 44 téhož zákona, podle kterého „Rodinné poměry zakládají se smlouvou manželskou. V manželské smlouvě dvě osoby různého pohlaví projevují podle zákona svoji vůli, že budou žíti v nerozlučném společenství, děti ploditi, je vychovávati a poskytovati si vzájemnou pomoc“.

 Základní problém dnešní rodiny je, že vlastně nejsme schopni definovat, co to je rodina a zda je pojem „rodina“ pojmem právním. Právní předpisy s tímto pojmem čas od času nakládají, ale používají ho v různých významech. Někdy se jím rozumí soužití muže a ženy, kteří jsou sezdáni, jindy se jím rozumí soužití muže a ženy, kteří sezdáni nejsou, ale trvale spolu žijí. Rodinou se rozumí i soužití svobodné nebo rozvedené matky s dětmi apod.

V novém občanském zákoníku se pojem rodina objevuje celkem ve 42 ustanovení, pokud jsem se nepřepočítal. Mezi základními zásadami soukromého práva se v  ustanovení § 3 odst.1  uvádí, že soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým a v odst.2 , písm. b) že soukromé právo spočívá zejména na zásadách, že rodina, rodičovství a manželství požívají zvláštní zákonné ochrany. Zákonná definice rodiny však chybí.

Je zjevné, že v moderním světě se institut rodiny proměňuje, a to se promítá i do poměrů u nás. Zejména v druhé polovině 20 století začalo docházet k řadě proměn, které byly nepochybně spojeny se zásadní změnou úlohy ženy v rodině. Ženy přestávaly postupně plnit pouze úlohu matky dětí a jejich vychovatelky, ale stávaly se vedle muže činitelem materiálního zabezpečení rodiny. Zaměstnání žen se tak v průběhu druhé poloviny 20 století stalo nezbytnou součástí hmotného zabezpečení rodiny. To vedlo k tomu, že se   Česká rodina se v důsledku transformačních procesů znatelně vzdálila ustálenému tradičnímu modelu. Ženy během dvacátého století získaly značnou samostatnost osobní, ekonomickou a společenskou to přirozeně vedlo ke změně postavení muže a ženy. Změnila se ekonomická funkce rodiny a to v tom smyslu, že muž již nebyl jediným živitelem rodiny a to proto, že ekonomický tlak na hospodářské zajištění rodiny vyžadoval ekonomickou aktivitu obou partnerů.

Tento stav nabyl ještě většího rozmachu na začátku 21 století, kdy lze vysledovat významný odklon od tradičního pojetí manželského soužití muže a ženy a dochází k fenoménu nesezdaných soužití, což nachází odraz ve skutečnosti, že se téměř již polovina dětí rodí mimo manželství. Z důvodové zprávy k nyní připravované novele občanského zákoníku, která se má týkat úpravy poměrů nezletilých dětí v případě rozvodu manželství jejich rodičů mimo jiné vyplývá, že ve sledovaném období, které zahnulo roky 2010 až 2017, se mimo manželství narodilo v roce 2017 cca 49 % dětí, zatímco v roce 2010 to bylo ještě 41 %. Tento údaj potvrzuje trend úpadku klasické rodiny a její nahrazení rodinou nesezdaných párů, kde není ani jisté, zda rodiče dítěte spolu žijí ve společné domácnosti, protože stát nedisponuje potřebnými daty, které navíc jsou obtížně objektivně zjistitelné, neboť rodiče mohou žít každý ve svém bytě a scházet se jen občas, tedy jde o vztah, který bych nazval pracovně víkendový soužitím.

Je zjevné, že v dnešní době nevystačíme s pojetím rodiny, jako solidární skupiny osob navzájem spjatých manželstvím, příbuzenství nebo adopcí, které spolu dlouhodobě žijí a jejíž dospělí členové jsou odpovědni za výchovu dětí, jak rodinu definuje sociologie, ledaže bychom ono, příkladmo uvedené víkendové soužití vyloučili z pojmu rodina a řekli, to již rodina není. Je-li současný stav takový, že již nyní se prakticky polovina dětí rodí mimo manželství, potom si ale musíme položit otázku co to je to za vztah a jak se k němu má postavit společnost, potažmo právní řád a je-li to vůbec třeba.

Lidé se dnes nevdávají a nežení primárně kvůli majetku nebo kvůli sociálnímu postavení. Motivem je vzájemná obliba  a citové uspokojení.  Tím ale odpadá jeden z důležitých důvodů pro uzavírání manželství, jehož smyslem bylo vedle plození potomků, majetkové zajištění obou partnerů. Tím, že bohaté společnosti na sebe z podstatné míře berou povinnost zajistit svým občanům sociální jistoty, odpadá jeden z podstatných motivů pro uzavírání manželství. K tomu, aby si partneři vzájemně rozuměli a cítili se ve společenství dobře, ale reálně nepotřebují, aby byl vztah formalizován uzavřením manželství. Naopak se může jevit jako rozumnější manželství neuzavírat, protože na počátku vztahu stojící vzájemná citová vazba může pominout a potom nastávají starosti jak uzavřením manželství formalizovaný vztah ukončit.

Dokud byla rodina základem pro sociální zajištění jejích členů, jako tomu bylo ještě na konci 19 století, byl tím dán zájem mít početnou rodinu, protože to skýtalo větší sociální zajištěná ve stáří.  V postmoderní době si lidé ve většině případů nepořizují děti, aby byli sociálně zajištěni ale spíše pro radost z pocitu rodičovství a zajištění nástupnictví, tedy něčeho, co bychom mohli nazvat pokračováním rodu.

V minulosti se hojně uplatňovala zásada, že rodina je základem státu. Ale co to je vlastně v současné postmoderní době rodina a co je základem postmoderní civilizace, když rodina v klasickém pojetí významu toho slova, jak bylo shora statisticky doloženo, postupně a zřejmě nenávratně zaniká.  Zásadní přitom je, že se mění postavení dítěte ve vztahu k rodičům a naopak, což v poslední době nejlépe dokumentuje istanbulská úmluva („Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí“) . Jde o to, že tato úmluva mimo jiné operuje s pojmem „nejlepší zájem dítěte“ a ve jménu tohoto v podstatě neurčitého právního pojmu lze rodiče zbavit rodičovských práv. To je pandořina skříňka s dosud netušenými dopady. To v podstatě umožňuje čl. 45 Istanbulské úmluvy, podle kterého mohou smluvní strany přijmout jako opatření mimo jiné zbavení rodičovských práv. Možnost zneužití pojmu „nejlepší zájem dítěte“ se přímo nabízí.

Nechci být přehnaným pesimistou, ale dominantní rysy dnešní doby mně připomínají ty, jimiž anglický historik Edward Gibbon v roce 1775, když dokončil svoje monumentální dílo o pádu Římské říše, charakterizoval příčiny jejího úpadku takto, cituji:  1. Rozpad rodinné struktury, 2. Oslabení smyslu pro osobní zodpovědnost, 3. Vzrůst daní, řízení a zásahy státu, 4. Hledání rozkoší, které se stávali víc a víc požitkářskými, násilnickými a nemorálními, 5. Úpadek náboženství. Mohu jen doufat, že z mé strany jde jen o nezdravý pesimismus a že jsem se tímto příspěvkem nedopustil některého z trestných činů, jejichž zavedení uvedená úmluva předpokládá.

JUDr. Jiří Nykodým

Tento příspěvek byl přednesen na členské schůzi Unie rodinných advokát dne 12. prosince 2018

Atraktivita moci a moc atraktivity

přidáno: 6. 11. 2018 4:41, autor: Oldřich Navrátil

Příspěvek přednesený na Právnickém salonu dne 1. listopadu 2018, akci Stálé konference českého práva, jejímž partnerem je také Česká advokátní komora

JUDr. Daniela Kovářová, prezidentka Unie rodinných advokátů

Mít moc je vzrušující a přitažlivé, bez ohledu na charakter oné moci, byť pro každého má význam jiná moc. Dnes se věnujeme moci z pohledu historického, ekonomického nebo politického a debatujeme o moci stran, státu či společností. Já se podívám na moc úhlem jednotlivce a atraktivity a na pomoc si vezmu český výzkum, který uveřejnila v loňském roce Karlova univerzita.

Jací lidé ve svých rukách koncentrují moc? Jaké jsou jejich schopnosti a kvality? Co určuje, že někteří lidé moc mají, po většinu svého života jí disponují, zatímco jiní nikoliv? Odpověď je následující: Jde o kombinaci inteligence, vzdělání, sociálního původu, konexí, schopností, dovedností, osobního nasazení a atraktivity. Je však zásadní rozdíl, jak moci dosahují muži, a jak ženy.

Pro muže je základním kritériem inteligence. Inteligentní muži dojdou nejdál, mají největší majetky, nejvíce moci, nejvíce žen, nejvíce peněz. Ženy to mají horší. Nejdále totiž dojdou ženy, které jsou nejchytřejší a nejatraktivnější současně, čímž se dostávám k pojmu atraktivita, jenž je kombinací krásy a erotického kapitálu. Možná si říkáte, že krása sem nepatří, že není důležitá, že má význam v umění nebo při volbě Miss, ale nikoliv v debatě o moci. Pak se ale mýlíte, protože krása je důležitá v každém lidském konání.

Je totiž stejným kapitálem jako peníze, inteligence nebo jiný talent. Krásní lidé vyhrávají ve všech druzích voleb. Atraktivní muži vydělávají o 10 % více než neatraktivní, příjem krásných žen v ČR je o třetinu vyšší než žen neatraktivních. Krásní lidé se nám zdají inteligentnější, což má dopad na aktivity, s nimiž se jim svěřujeme, na obchody, které s nimi uzavíráme, na vzdělávací pobídky, jež jim poskytujeme. Atraktivní lidé mají vyšší sebevědomí, díky čemuž působí kompetentněji a častěji zvítězí ve výběrovém řízení. Mají o třetinu více přátel, více milenců, častěji se žení a vdávají a (světe, div se) mají i větší počet dětí.

Je-li krása kapitál, pak není divu, že do něj investujeme a že ho zhodnocujeme. Hezkým dětem se rodiče, učitelé i vychovatelé věnují více a intenzivněji, pročež pohledné děti dosahují lepších výsledků ve škole a častěji absolvují další vzdělávání. Investice do krásy se dlouhodobě vyplácejí, proto je v pořádku, že o sebe lidé pečují, kupují si nové šaty, jezdí na kole, chodí ke kadeřníkovi nebo do posilovny.

Hezkým dospívajícím věnuje více pozornosti také okolí, díky čemuž jsou komunikativnější, což podporuje jejich sociální dovednosti. Atraktivní lidé mají kolem sebe pletivo mezilidských vztahů hustší, což jim umožňuje mít více informací a dosáhnout na lepší pracovní místo. A vyšší plat znamená více zdrojů, které mohou hezcí lidé investovat do své atraktivity. I v otázce krásy se však projevují zásadní rozdíly mezi muži a ženami.

Pravděpodobnost, že vaše dítě absolvuje vysokou školu, činí dnes v ČR 14 %, ale šance atraktivních mladíků činí 26 % a šance atraktivních žen jsou dokonce vyšší o třetinu než žen průměrných. Ženy jsou ovšem schopny svou atraktivitu zhodnotit mnohem efektivněji nejen v zaměstnání, ale zejména na sňatkovém trhu.

Páry se totiž ani dnes nehledají náhodně, ale na základě tzv. cíleného párování, v němž si lidé hledají jedince z podobné sociální vrstvy, podobného zázemí i hodnotové orientace (teď už nás vztah Aničky Kellnerové a Daniela Křetínského neudivuje, že?) Atraktivní ženy mají 2,5krát větší šanci, že si najdou bohatšího muže. Krásní a úspěšní lidé se přátelí se sobě podobnými a předávají si potřebné informace, čímž koncentrují všech druhy a typy moci. Krása ani moc však nejsou zadarmo, neboť základem úspěchu v každém lidském konání je disciplína a odhodlanost jít si za svým cílem.

Jedna z vědeckých studií zkoumala feministické snahy a kvóty pro ženy, což je téma, kterému jsme se v minulosti právě na této akci věnovali. Zjištěné závěry podporují, co jsme se obávali říkat nahlas: Muži možná podporují kvóty z důvodů ideových, tedy aby si muži a ženy byli rovni. Ženy jsou na tom jinak. Zastánkyně politického feminismu nejsou méně atraktivní než ostatní ženy, jsou však méně sebevědomé a méně schopné. Současně velmi chtějí uspět, a tak pod záminkou kvót vlastně požadují berličku – tedy zvýhodnění.

Ale zpět k moci a její koncentraci. Na závěr mám pro vás dvě zklidňující konstatování:

K prvnímu mě inspiroval profesor Bárta, který zkoumá vrcholy a zániky civilizací. Čas totiž každého o jeho moc nakonec připraví.

A to druhé zní, že z každého pravidla naštěstí existují výjimky.

Pro vystoupení použity závěry z vědeckého výzkumu, který pod souborným názvem Moc krásy (Pomáhá krása a atraktivity k životnímu úspěchu?) publikovala Karlova univerzita v roce 2017, autoři Petr Matějů, Dana Hamplová, Petr Hampl, M?arek Loužek, Simona Weidnerová, Petra Anýžová a Michal L. Smith, 274 stran, nakladatelství Karolinum

Čtvrté přikázání

přidáno: 2. 9. 2018 7:30, autor: Oldřich Navrátil

Jako právníka mne vždy zajímaly právní kodexy, včetně těch nejstarších. Proč je vlastně lidé vymýšleli? Co je v dávných dobách vedlo k tomu, aby je vytesali do kamene a nutili všechny ostatní, aby se jimi řídili? Odpověď dle mého názoru neleží v oblasti právní vědy, ba ani věd společenských, ale tam, kde bychom ji na první pohled hledali nejméně, totiž v evoluční biologii. Vše, co se na zemi vyvinulo, se totiž vyvinulo na základě evoluce. Úspěch tohoto nástroje přírody je posuzován pouze jediným parametrem: totiž zvýšením schopnosti přežití toho kterého druhu, na kterém evoluce „pracuje“. Co ke zvýšení šance na přežití neposlouží, tak odumře, vymře, ztratí se jako nepotřebné.

V určité fázi vývoje společnosti se lidé jako druh dostali do situace, kdy si jedinci začali jeden druhému překážet. Lidé se začali ohrožovat navzájem – nikdy nebylo jisté, kdo koho zabije, podvede, okrade. Jedinci museli proto začít vynakládat obrovskou energii, aby se proti újmám, které jim hrozily od příslušníků vlastního druhu, zabezpečili a ochránili se před nimi. Tím ovšem docházelo k obrovským ztrátám energie, a to energie úplně marně vynaložené. Na jejím základě nevznikla žádná přidaná hodnota, ale za cenu obrovského nasazení se udržel jen stávající stav. To bylo extrémně nevýhodné jak pro každého jedince, tak i pro společnost, která nemohla vzkvétat. Ustavením a vynucováním prvních zákonů došlo k tomu, čemu ekonomové říkají „úspory z rozsahu“. Tím, že se jedinci nemuseli starat o svou bezpečnost a byla dána základní organizace společnosti, která byla společností (v té době ještě nikoliv státem, ale na příklad i kmenovým společenstvím) vynucována, mohli svoji energii věnovat činnosti, na jejímž konci byly skutečné výsledky, zejména ekonomické. Pakliže bylo jasné, že krást nemožno, mělo to mimořádně pozitivní dopad na ekonomiku. Ta se mohla rozvíjet, z čehož opět mohli jedinci profitovat. Pochopitelně, jak bohatli jednotlivci, bohatla i společnost, která mohla poskytovat účinnější, rychlejší a efektivnější ochranu. Tak docházelo k pozitivní zpětné vazbě, která celý tento proces, totiž bohatnutí společnosti a zároveň nárůst složitosti organizace společnosti, přinášející novou lepší a účinnější ochranu a pomoc jednotlivci v jeho každodenním životě, znovu a znovu rozvíjela. Výsledky rostly exponenciálně, až jsme se dostali tam, kde jsme dneska. Bohužel se ovšem v mezidobí pozapomnělo, co je skutečným důvodem existence právního řádu – totiž ulehčovat lidem i celé společnosti život.

Abychom si tento původní účel práva připomenuli, vraťme se k začátkům a k prvním zákonům. Na čelném místě stojí, pochopitelně, Desatero. Deset přikázání, které Mojžíš přinesl z hory Sinaj, mu bylo údajně svěřeno samotným Bohem jako návod a směrnice ke způsobu života. Desatero je považováno za „etické minimum“ a křesťané mu připisují univerzální platnost, tedy, že jeho dodržování je povinností všech lidí, nejen židů a křesťanů. Z tohoto pojetí ovšem vzniká základní konflikt mezi křesťany a židy na straně jedné a muslimy na straně druhé, protože muslimové žádnou takovou povinnost, jako je respektování Desatera vůči nemuslimům, vůbec neuznávají.

Avšak zpět k Desateru. To bylo původně vytesáno do dvou desek, přičemž ta druhá „deska“ vymezuje základní lidské vztahy. Ráda bych se zastavila u toho přikázání, které židé a pravoslavná církev uvádějí jako páté, katolické a protestantské církve pak jako přikázání čtvrté. Držme se katechetické formule, formulované svatým Augustinem, která je v našich končinách nejznámější a která zní:

„Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře ti bylo na zemi.“

Pro právníka je toto ustanovení obzvláště zajímavé. Proč? K pochopení té zvláštnosti zavzpomínejme klasické definice právní normy dle právní teorie. Právní norma se skládá ze tří částí: hypotézy, disposice a sankce. Hypotéza bývá často „zamlčená“, protože popisuje okolnosti, za kterých má být norma použitá, a ty okolnosti se často rozumí „samy sebou“. Disposice je onen příkaz či zákaz, tedy popis toho, co se má či nemá dělat. Sankce pak obsahuje popis trestu, co se stane, když se člověk nebude chovat tak, jak mu „disposice“ přikazuje.

Pojďme si to čtvrté přikázání teď rozvinout podle těchto teoreticko-právních pravidel, pojďme hlediska právní teorie doplnit to co je „zamlčeno“ a rozšifrovat to, co jako součást právní normy na první pohled možná nevypadá.

Hypotéza: „Tato norma platí v případě, že jsi člověkem, členem společnosti a narodil jsi se v rodině. (A kdo se nenarodil, že...) Toto pravidlo musíš aplikovat vůči svým rodičům a obecně všem předkům.“

Disposice: „Své rodiče musíš ctít.“

Sankce: „Jestliže je ctít nebudeš, povede se ti špatně (na zemi, tedy po celý tvůj život).“

Čtvrté přikázání je jediným přikázáním Desatera, které v sobě obsahuje sankci, která ještě navíc má v sobě něco, co my, právníci, nazýváme „důvodovou zprávou“. Důvodová zpráva je něco, co v dnešní době musí každý, kdo předkládá zákon do Parlamentu – tedy vláda nebo poslanci, kteří mají též zákonodárnou iniciativu – předložit společně se zákonem. V důvodové zprávě musí být popsáno, proč se vůbec zákon předkládá, co je jeho účelem a čeho má být přijetím toho kterého zákona dosaženo, případně jak toho má být dosaženo a kolik to bude stát.

Žádné jiné ustanovení z Desatera neobsahuje ani sankci, tím méně pak nějakou „důvodovou zprávu“. Proč tuto strohost prolamuje pouze čtvrté přikázání? Zjevně proto, že má mimořádný význam. A proč? Protože je o... organizaci společnosti. Posloupnost rodičů a dětí je přirozená, biologicky daná a s ohledem na tok času jednoznačně určená. Je základním organizačním prvkem společnosti. Čtvrté přikázání tedy vymezuje základní vztah mezi generacemi tak, aby společnost mohla fungovat. Všimněme si dvou aspektů:

První pozoruhodností je, že čtvrté – a ani žádné jiné – přikázání nevymezuje vztah rodičů k potomkům. Tento vztah evidentně nebylo potřeba upravovat. Zřejmě i Mojžíš (a velký Jahve) tušili to, co moderní psychologie ví velmi dobře, totiž, že zplození potomků a zajištění jejich přežití je úhelným příkazem evoluce, tedy úhelným příkazem geneticky daným všem rodičům. Výjimky jsou řídké a vždy, celoplanetárně a ve všech lidských civilizacích jsou považovány za psychopatologické či sociopatické, často je porušení péče o potomky sankcionováno trestním právem. Ochrana potomků je chování, které je biologicky vtisknuto do naší podstaty, a tento vztah není nutno upravovat právem. Opačným směrem to je ale diskutabilní... Z pouhé existence čtvrtého přikázání můžeme totiž dovodit, že vztah potomků k rodičům byl problém již za Mojžíše – kdyby nebyl, nebylo by jej nutno upravovat. Dětičky tedy měly a mají tendenci své rodiče nectít, což ovšem přináší katastrofální důsledky. Tak katastrofální, že bylo již před třemi tisíci lety nutno upozornit na sankci, která bude následovat při nedodržování této normy, a zároveň ještě navíc Jahve považoval za nutné trest zdůvodnit. Desatero uvádí, že důvodem, proč mají děti své rodiče ctít, je, aby se jim „dobře žilo na zemi“. Z čehož vyplývá, že když děti nebudou své rodiče ctít, tak jim „dobře na zemi“ nebude. Bude jim na zemi špatně. Čímž ohrozí pokračování svého vlastního rodu, rodu svých rodičů a svých předků. A to je špatné – to je proti zákonům nejen Božím, ale především proti zákonům evoluce, se kterými evidentně pracuje i Bůh. Tedy znovu: jestliže děti nectí své rodiče, pak ohrožují svou vlastní existenci, existenci svých dětí a tím existenci a organizaci celé společnosti. Hrozí tedy všeobecný rozval, a to i rozval dalších ustanovení, daných Desaterem. Jinými slovy, celé lidské společenství to může zabalit.

Druhým zásadním aspektem čtvrtého přikázání je slovo „ctít“. Povšimněte si prosím, že ani Desatero nevyžaduje, aby děti své rodiče milovali. Evidentně i v dobách Mojžíšových byli rodiče, kteří se chovali ke svým dětem tak, že by nebylo bývalo spravedlivé, aby Bůh od dětí vyžadoval, aby své rodiče milovali. Co to ale znamená rodiče „ctít“? Podle výkladových slovníků jazyka českého se slovo „ctít“ znamená toto:

  1. mít v úctě, ve vážnosti
  2. někoho hostit (uctít jídlem a pitím)
  3. prokázat někomu čest
  4. zachovávat (pravidla, zvyky)

Všem těmto výkladům je společné jedno: určitá míra podřízenosti, kterou prokazuje ten, kdo „ctí“ vůči tomu kdo je ctěn. Domnívám se však, že ve významu, ve kterém bylo slovo „ctít“ použito v Desateru, je ale ještě něco navíc. Je to určitá míra vlastní odevzdanosti a pochopení rodičů ve smyslu, který je vlastní židovskému výkladu Desatera a ke kterému došel také Bert Hellinger, tvůrce rodinných konstelací.

Podle židovského výkladu se přikázání o povinnosti ctít rodiče přiřazuje k té části Desatera, která upravuje vztah lidí k Bohu – na rozdíl od druhé části Desatera, která reguluje vztahy mezi lidmi navzájem. Podle židovské tradice je vztah dětí a rodičů totiž považován za náboženskou záležitost, protože Bůh je jako univerzální dárce života při plození dětí třetím vždy přítomným partnerem.

K podobnému závěru dochází i Bert Hellinger, mimo jiné dlouholetý vedoucí katolické misijní školy v jižní Africe. Podle něj lidská bytost nepochází z rodičů, ale přichází na zem prostřednictvím rodičů. Pohled potomků po časové ose zpět, až k tajemnému prapůvodu bytí, považuje Hellinger za religiózní akt, kterým akceptují hloubku prapůvodu věcí. Za akt přijetí života, kterým se potomci dostávají do souladu se svým původem. Je skutečností, že zdánlivě nekonečným řetězem předků – řetězem nikdy nepřerušeným, řetězem starším, než je uspořádání světadílů, řetězem starším, než jsou všechny geologické útvary na naší planetě – se dostáváme až k úsvitu času, kdy se u podmořských sopek způsobem, který dosud nejsme schopni zcela pochopit, natož zopakovat, replikovaly jisté organické molekuly, aby začaly svůj vývoj vedoucí v posledku až k naší dnešní podobě. Uznání předků, uznání rodičů, je uznáním  a přijetím tohoto řetězce života, je uznáním sounáležitosti s Vesmírem. Tím, že potomci své předky ctí, se jim od předků dostává „uznání“ jako jejich pokračovatelů a následovatelů. Dostane se jim toho, co je ve všech kulturách na zemi pojmenováno jako „otcovské požehnání“. (Feministky, nečilte se, pod slovem otcovské je pochopitelně míněno požehnání předků bez ohledu na takovou nepodstatnost jako je pohlaví.) Nejde jen o požehnání od rodičů – ale o požehnání od jejich rodičů a jejich rodičů a jejich rodičů... až k oněm záhadným již zmíněným pramolekulám ve vroucích vodách praoceánu. Můžeme říci, že propojením přítomnosti a minulosti dostanou potomci právo být následovníky.

Povšimněte si, prosím, velmi zásadního jevu. Stejně jako se ve 4. přikázání nehovoří o tom, že děti mají své rodiče milovat, nehovoří se ani nic o tom, jací ti rodiče mají být. Na tom totiž vůbec nezáleží. I kdyby to byli šílenci, vrazi, prostitutky, drogoví dealeři, jsou to vždy dárci života. To, že potomci mají své předky ctít, není postaveno na zásluhách předků, ale pouze na jejich prostém bytí. Je to postup, který v obráceném gardu známe opět velmi dobře z moderní psychologie, která jako úhelnou rodičovskou hodnotu staví schopnost bezpodmínečného přijetí dítěte. Bez ohledu na jeho povahu, zdravotní stav, vzhled, charakter – moderní vývojová psychologie nekompromisně trvá na tom, že děti mají být svými rodiči bezpodmínečně přijímány a milovány. A co rodiče? Pro ty to neplatí? V očích dnešní mladé generace nikoliv. Odepřít rodičům úctu je dnes velmi módní a také velmi jednoduché. Neúspěchy rodičů totiž leží před potomky jako na dlani. Krachy manželství a jiných rodinných vztahů, neúspěchy v práci a bankroty v podnikání. Exekuce, zanedbání vlastního zdraví, nezvládnutí osobních problémů a nedostatečné finanční zabezpečení. Nudný fádní život, zaplněný jen každodenními starostmi. Jak snadné je kritizovat a úctu odepřít! Potomci si přitom neuvědomují, že umožnění této jejich bezbřehé kritiky je dáno pouze jedním jediným aspektem: totiž plynutím času. Rodiče a prarodiče je totiž možno kritizovat proto, že mají náskok v odžitých letech. Jejich prohry jsou již povětšinou dokonány. A děti? Ty mají ještě život před sebou a nikdo neví, zda za dvacet či třicet let na tom nebudou stejně jako jejich rodiče a prarodiče. Právě tato nesouměřitelnost hodnocení výsledků života jednotlivých generací je důvodem, proč čtvrté přikázání není postaveno na hodnocení rodičů – hodnocení se totiž vždy vztahuje ke srovnávací hodnotě: a zde ještě není srovnávat co...

Pokud shrneme poselství, které nám čtvrté přikázání odhaluje a vztáhneme je k dnešku, vyvstane problém současné generace – a také současné úpravy rodinného práva (a to naprosto nejen českého, troufnu si říci, že tento negativní trend se prosazuje napříč všemi právními řády všech zemí, bohužel však mimo zemí muslimských, kde je „moc otcovská“ ve své mocensko-násilnické starověko-středověké formě stále zachovávána) v plné nahotě. Potomci své rodiče nectí – potomci je hodnotí. Celý soudní systém, vypolstrovaný psychologickými znaleckými posudky, jim v tom napomáhá. Jaký jsi rodič, rodiči? Jaké jsou tvé „výchovné schopnosti“? Celá právní úprava rodinného práva – a to opět celosvětově – jde proti tradici, vyzkoušené tisíciletími a zformulované právě ve 4. přikázání. Jaké budou důsledky, které z toho poplynou? Bůh ve své nekonečné milosti nám to v odůvodnění zde rozebíraného přikázání již sdělil: našim potomkům se nebude dobře žít na zemi. Organizace naší společnosti se neodvratně rozpadá s tím, jak se rozpadá ochota potomků navázat svou úctou na dědictví svých předků a vyprosit si požehnání. Co s tím? Jestliže potomci nejsou schopni a ochotni změnit svoje chování ke svým předkům, nezbývá dosud alespoň částečně svéprávným a při rozumu dosud jsoucím předkům, aby se pokusili změnit současný legislativní rámec úpravy rodinného práva, který tento úplný rozklad rodiny dovoluje.

Čímž jsem se na straně čtyři tohoto svého traktátu konečně dostala k tomu, proč tento článek píši. Jestliže nezměníme evidentně protievoluční a proti Božím přikázáním jdoucí systém rodinného práva, který se v současné době praktikuje, kopeme sami sobě i svým potomkům hrob. Jde jen o to, kudy se do toho pustit. Možná, že bychom mohli začít od začátku, tedy od jedničky:

„V jednoho Boha věřit budeš. Nebudeš mít jiného Boha mimo mne.“

Pokud snad někdo netuší, jak toto první ustanovení s tématem vztahu předků a potomků souvisí, nezbývá mi než mu dát následující návod: Ať o prvním přikázání začne přemýšlet tak, jak jsem rozebrala přikázání čtvrté. Začněme: jestliže první přikázání říká, že máme věřit v jednoho Boha, a nikoliv v jiné další, je tento příkaz mezi přikázání zařazen proto, že asi jiné bohy ctíme. Rozhlédněte se kolem, podívejte se, kteří to jsou – a dál už to jistě zvládnete sami...

P.S. Inspirací pro sepsání této úvahy mi byla drobná knížečka Dennise Pragera: „Desatero přikázání“. Při mé poslední návštěvě Arcibiskupského paláce mi ji věnoval primas český, kardinál Duka. „Napsal ji Žid, ale Desatero platí pro nás všechny,“ řekl mi, když mi ji dával. Jeho Eminence měla pravdu. Platí pro všechny – dokonce i pro muslimy. I když ti to zatím, chudáci, vůbec netuší.

Klára A. Samková

klara.samkova@lawyers.cz

Jaký zájem má rodinný klient

přidáno: 23. 8. 2018 1:21, autor: Oldřich Navrátil

Letní dvojčíslo Bulletinu advokacie (7-8/2018) přineslo na str. 95-96 článek Daniely Kovářové nazvaný "Jaký zájem má rodinný klient".
Veřejnost si někdy utváří názor na věci rychlý, přezíravý, povrchní a obvykle také nesprávný. O nás advokátech například soudí, že jsme prodejní vykonavatelé špinavostí, na které si nestoudný klient sám netroufá. Skutečnost je ovšem jako obvykle trochu jiná. Před časem Cochemská iniciativa požadovala, aby se advokáti písemně zavazovali nevést urputný boj ani v případech, kdy by jim to klient přikazoval. Odpověď advokacie byla zamítavá, neboť pokyn klienta je součástí naší advokátní DNA. Ale platí tahle premisa opravdu v každém případě?

Známe to přece všichni. Klienti přicházejí do našich advokátních kanceláří s různými požadavky. Někdy se dostali do svízelné situace a chtějí po nás, abychom je z těch bažin vytáhli. Jindy se přijdou poradit ještě předtím, než příslušné právní kroky začnou činit, kterýžto odpovědný přístup jistě kdekdo ocení. Řada klientů neví, tápe, bloudí, je nejistá a každá advokátní rada je pro ně povzbuzením. Koneckonců právě proto mnozí kolegové advokacii vybrali jako své celoživotní povolání. Pak ale existuje ještě jedna skupina klientů, skálopevně rozhodnutých, přesvědčených, informovaných a poučených, i když připouštím, že právě mezi nimi je vyšší zastoupení policistů, učitelek, inženýrů, manažerů, politiků, lidí konfliktních a psychopatů. Přesně vědí, kam chtějí dojít, i jakými kroky má advokát cíle dosáhnout. Přejí si podat žalobu, sepsat smlouvu, poslat dopis, zastupovat před soudem, uplatnit důkazy a konkrétní tvrzení či podat na jiného trestní oznámení. A advokát se v takovém případě musí rozhodnout, zda je poslechne a zda se bude řídit jejich pokyny.

Advokát zajisté může klienta také odmítnout (pochopitelně pokud mu není soudem ustanoven nebo Komorou určen). Možná advokát český ani neví, jaké dobrodiní mu náš právní řád poskytuje, protože většina zahraniční jurisdikcí takové právo odmítnout klienta nemá. Inspirativním čtením pro zájemce by mohla být publikace, kterou v loňském roce vydalo nakladatelství Wolters Kluwer: Globální problémy profesní etiky právníků (James E. MoliternoPaul D. PatonMartin KopaMaxim TomoszekVítězslav Dohnal). Z ní vyplývá, že naše oprávnění je mnohem širší než u kolegů za hranicemi. Nelíbí se nám klient? Smrdí? Je mu cítit z úst? Nechce se nám do věci, s níž přichází? Bojíme se prohry, anebo jenom spěcháme pro dítě do školky či na dovolenou? Věnujeme se jiné agendě? Žádný problém! Můžeme poskytnutí právní pomoci odmítnout, aniž bychom se vystavili riziku kárného provinění.

Kupodivu klienty ani u nás příliš neodmítáme a řadě kolegů vidina odmítnutí způsobí duševní trauma, protože říkat NE nás v koncipientské praxi nenaučili. Ne nadarmo patří advokacie mezi profese, v nichž profesionál pomáhá slabší straně, a čím déle se této činnosti věnujeme, čím více cítíme, že je naším osudem lidem pomáhat (i v problémech, které si povětšinou způsobili sami). Mě však zajímá ještě jiná situace: totiž jak se postavit k pokynu klienta. Nemám však na mysli pokyny, jež jsou protiprávní nebo v rozporu se stavovskými předpisy, například „Pane doktore, potřebuju přinést mobil do věznice.“ Nebo „Oslovte přímo protistranu a na jeho advokátku se vykašlete.“

Z diskusí s kolegy advokáty vím, že existují tři typy advokátů: vykonavatelé, korektoři a odmítači. Vykonavatel sklapne podpatky a bez řečí pokyn klienta provede. „Chci podat žalobu o výživné na manželku.“ „Sepište jednostrannou smlouvu, která nepůjde vypovědět.“ „Napadněte platební rozkaz.“ „Odročte soudní řízení.“ Advokát v roli vykonavatele má jako palcát zákon o advokacii, který mu v § 16 odst. 1 ukládá, aby chránil a prosazoval práva a oprávněné zájmy klienta a řídil se jeho pokyny. Pokyny a přání klienta jsou pro advokáta povětšinou svaté tím spíš, že etický kodex zakazuje pravdivost a úplnost klientských informací bez jeho souhlasu ověřovat (čl. 6 odst. 3). Advokát, který klienta koriguje, má naopak vlastní rozum, uvážlivost a opatrnost a umí odhadnout vývoj situace i budoucí komplikace. Nechce mít tvrdé klapky na očích, proto přemýšlí za klienta o důsledcích, jež jeho přání mohou vyvolat. Klient obvykle neví, že se vypořádání společného jmění potáhne pět až sedm let. Nechápe, že mnohaleté trestní stíhání zatíží jeho rodinu možná víc, než kdyby přijal podmíněný trest jako pokání i odpuštění. A pokud zaplatí jistinu a bude se dál soudit jenom o úroky, tato změna strategie zásadně ovlivní rozhodování o nákladech řízení. Další příklady by mohly následovat a každý z čtenářů tohoto časopisu jich zažil nepočítaně. Proto advokát klienta velmi často koriguje, rozmlouvá mu rychlá a na první pohled spásná řešení, a kdo má aspoň trochu rozumu a jehož mozek není zablokován bezmeznou nenávistí či psychopatií, korekci pochopí a svůj původně nesmiřitelný postoj často poopraví. Ale ještě zbývá třetí cesta. Některý advokát roli vykonavatele přímo odmítne, přičemž důvody mohou být několikeré: jisté věci někteří advokáti prostě nedělají (například nepodávají trestní oznámení). Jiní právní krok neovládají, nečiní ho rádi nebo ho považují za neúčinný (například zastupování tatínka ve věci střídavé péče nebo maminky při zákazu styku). A ještě jiní – jak říká jedna naše kolegyně – by svým klientům některé kroky prostě nedovolili.

Korektiv, o který by se každý advokát mohl opřít, je ovšem skryt ve výše citovaném zákonném ustanovení. Advokát přece není povinen řídit se každým zájmem či pokynem svého klienta, ale jen tím, který je zájmem oprávněným. Kritikové mohou namítnout, že jde o typický neurčitý pojem, jemuž dá obsah klient sám svou představou, zájmy a preferencemi; takovým však lze stejně vášnivě oponovat. Některé zájmy jsou bezesporu oprávněné (například snaha obviněného, aby vše použitelné v jeho prospěch bylo soudu předloženo; nebo tatínkův zájem dosáhnout úpravy styku se synem), jiné však oprávněné nejsou (snaha matky vyloučit jinak normálního otce z jeho rodičovských práv nebo touha odročit jednání jenom proto, že se klientovi nechce prohrát). Ne že by rozlousknout tento oříšek bylo pro advokáta vždy úplně jednoduché. Však taky nikdo neříká, že advokacie je snadné povolání, nicméně ani advokát – vykonavatel nesmí při své práci ignorovat jiná pravidla výkonu našeho povolání: čestnost, důstojnost, slušnost a pravdivost.

V Unii rodinných advokátů je výše uvedené téma velmi žhavé a často diskutované, navíc okořeněné zájmem nezletilého dítěte, což je ovšem další komplikace, kterou je třeba přesněji definovat. Čí zájem je pro advokáta důležitější? Zájem klienta – rodiče, nebo zájem slabého, bezprizorného, manipulovaného nezletilého dítěte? Jeho zájem je přece právními normami docela jasně definován jako právo na klidné dětství s oběma rodiči, na zachování rodinného života, štěstí rodiny a lidí jemu blízkých, zdraví, důstojnost, rodina a rodičovství, morální a hmotný prospěch, ochrana dítěte a spousta dalších pojmů, před soudy komprimovaných v podobě legislativní zkratky nejlepší zájem dítěte. Cynik či zkušený advokát dodá, že každý z rodičů vidí náplň pojmu někde jinde, a tedy i pohledy advokátů se mohou lišit. A přece v diskusích členů Unie rodinných advokátů dospíváme k jednoznačnému závěru, který sdílíme napříč věkovým rozpětím, vzděláním, zkušenostmi i rozsahem advokátní praxe: každý rodičovský spor dítěti škodí, a každý rodinný advokát, jenž ho sytí, podporuje a svého klienta štve do souboje, nečiní správně. Rodinný advokát totiž nesmí vidět případ jen optikou klienta, jehož zastupuje, ale vždy musí myslet na dítě, jež má přece právo na oba rodiče.

Za sporem o výživné mohou být jiné konflikty

přidáno: 23. 8. 2018 1:18, autor: Oldřich Navrátil

Lidové noviny uveřejnily počátkem srpna na svém serveru příběh 17leté dívky, která se odstěhovala k příteli a od rodičů požaduje výživné. Vedle dalších expertů se k případu vyjádřila i prezidentka Unie rodinných advokátů Daniela Kovářová, podle které bývají za soudními spory narušené vztahy v rodině. V popisovaném případě má zajisté i dcera bydlící u rodičů právo na výživné, nicméně soud by patrně při rozhodování přihlížel i k okolnostem a důvodům, proč se odstěhovala, a zohlednil by vztahy k oběma rodičům. 

Článek v plném znění zde:

Soudy rodičů a dětí o výživné jsou pro účastníky psychicky nejnáročnější a navždy mohou zničit už tak narušené rodinné vztahy.

Zdroj: http://ceskapozice.lidovky.cz/sporu-o-vyzivne-pribyva-za-jejich-rozpoutani-casto-muze-druhy-rodic-1iw-/tema.aspx?c=A180802_101809_pozice-tema_houd

 

Ženy tvrdnou a muži měknou aneb Soumrak otců a moderní otcovství

přidáno: 10. 7. 2018 1:57, autor: Oldřich Navrátil   [ aktualizováno 10. 7. 2018 2:02 ]

Kdysi bylo každému jasné, že ženy rodí děti a pečují o ně, dokud jsou malé, zatímco muži loví divokou zvěř a brání ženu, děti, starce, domovy a statky před nájezdníky. Doba se změnila a s ní nejen mravy, ale i chápání ženských a mužských rolí. Ženy dnes běžně velí armádám, věznicím, firmám a státům, zatímco muži asistují u porodu, čerpají rodičovskou dovolenou, hrají si s dětmi na pískovištích, učí se mluvit o citech a plakat na veřejnosti. Stručně řečeno: ženy tvrdnou a muži měknou.

Tento trend se nám může či nemusí líbit a smíme či nemusíme jej akceptovat, přebírat, podporovat či schvalovat. Nelze ho však nevidět, nezkoumat, nepopisovat a neanalyzovat. Pro dnešní zamyšlení jsem si vybrala soumrak otcovské role a jeho dopady, které jsou tím zřetelnější, čím více se otcovství dnešních mladých mužů proměňuje.

Otcovské vzory

Evoluční role matek je mateřská a pečovatelská. Dnes však ji od žen postupně přebírá novodobý změklý a něžný muž, plný emocí, laktačních psychóz a citů. Muž, který dobrovolně svou otcovskou roli přenechá ženě a sám si navleče měkkou náruč rodiče - pečovatele, je podoben muži, který rodinu opustí nebo její instituci prostě ignoruje. V obou případech dítě trpí, neboť mu chybí otcovský vzor. Naivkové možná namítnou, že otcovskou roli dnes přebírá moderní tvrdá výkonná feministická žena, jako kdyby bylo pohlaví nositele rodičovských rolí lhostejné a zaměnitelné (tato debata nabývá na významu spolu se snahami rozšířit instituci manželskou i pro registrované partnery, tedy páry z principu neplodné). Prostým pohledem kolem sebe však rychle zjistíme, že tomu tak není. Otcovská a mateřská role nejsou rolemi divadelními, v nichž lze narychlo zaskočit, aniž by povrchní divák v hledišti záměnu poznal. Zaměnit otce s matkou není totéž jako střídat levou za pravou nohu, a ani nařídit takovou změnu zákonem k ničemu dobrému nepovede. Otcovské role, úkoly, naplnění a povinnosti, které dříve svědčily a náležely správným otcům, dnes nemá kdo převzít, a upřímně to ani není možné. Mateřskou roli ženám poskytuje sama příroda v genech, otcovské roli se muži musí učit.

Otcové, kteří se vracejí domů (z výpravy, z lovu, z práce nebo ze záletů) nemusejí sice být otci dokonalými, přesto však pomáhají rodinu zajišťovat, protože domů přinášejí maso, ochranu, peníze anebo alespoň přítomnost a pomocnou ruku. Navíc nesou vědomí jistoty a punc bezpečnosti. Někteří muži se však domů nevracejí: ženu a dítě zcela opustili a přesunuli se k rodině nové, jiní cestují za dobrodružstvím. Totožný efekt způsobuje i smrt, vazba či vězení. Muž, který se nevrací domů, rodině v minulosti i dnes citelně chybí. Ironií osudu se v médiích nejvíce píše o muži, který chybí doma samoživitelkám. Doba soustředěná na materiální stránku ponejvíce akcentuje nedostatek peněz, proto se jako bumerang stále znovu vrací státem zálohované výživné a všemožná finanční pomoc státu. Naprosto se opomíjí nemateriální dopad otcovství - totiž výchovný vliv a vzor, který však naši civilizaci pomalu opouští už od poloviny 18. století, od průmyslové revoluce, do dob otců ráno odcházejících do továren a po návratu k dětem neschopných popsat, co za práci celý den vykonávají. Dnes je následují technici, informatici, manažeři a tisíce dalších profesí, v nichž muži dřívější hrdost na vykonanou práci na poli, statku, domě či v řemesle vyměnili za slušnou mzdu a dobré sociální zabezpečení.

Pečující matka je ovšem dítěti stále madonou, zatímco otec na rodičovské se synovi žádným vzorem nikdy nestane. Všichni si lžeme do kapsy, protože nikdo z mužů připoutaných k batoleti nahlas nepřizná, že je to pro něho mnohem lehčí role než být mužem odpovědným a tradičním otcem. Moderní otcovství, jakkoliv vyzdvihované, je rolí muže s nulovou odpovědností. Je to jenom chlapecká hra. Otcovství totiž neznamená nakrmit nebo přebalit a už vůbec ne si s dítětem hrát; otcovství zahrnuje celý komplex vztahů, inspirací a vlivů, jež otcové fyzicky i mentálně přítomni v rodinách předávají svým dětem. Archetypální význam rolí však není bezpohlavní, protože chybějící otec méně chybí dcerám. Ženská role se totiž učí od matek, jež v rodinách po staletí, ale i dnes zůstávají. Komu však role otce chybí, jsou synové. Přínos otců pro syny nespočívá v materiální péči, ani ve vaření, pečení, praní špinavého prádla, dokonce ani v konkrétních slovech, jež otcové vypouštějí z úst, ale v pozitivních otcovských vzorech, podvědomých a odvěkých, ale o to účinnějších. Dcery mateřskou roli od matek učit netřeba, protože je jim evolucí vlastní. Otcovská role je naopak otázkou civilizační, proto se jí otcové musejí učit od svých otců, biologických nebo sociálních.

Omyly v chápání otcovských rolí

V pochopení otcovské role tkví jedno velké nedorozumění. Dnešní generace mladých otců podporována zástupy moderně naladěných žen mylně soudí, že pravá otcovská role je rolí pečovatelskou. Proto nutíme otce, aby byli s dětmi doma, aby o ně pečovali, aby je přebalovali, utírali jim nosy a učili je strefit se lžičkou do vlastních úst. Tvrdíme otcům, že teprve pak si budou se syny více rozumět. Kamarádství mezi otcem a synem však pro syny není podstatné. Synové si sami vybudují kamarádské vztahy se svými stejně starými druhy. Rolí otců je naučit syny odvaze, statečnosti, mužnosti, nadhledu a pohledu vpřed přes každodenní sváry, drobnosti, maličkosti a zbytečnosti. Pravý otec učí svého syna, že přijatý závazek se musí splnit, dané slovo že platí, že na urážku je třeba odpovídajícím způsobem reagovat a některé křivdy že nelze nikdy zapomenout. Matka nosí své dítě na prsou směrem k sobě, čímž jej pažemi (anebo šátkem) chrání, aby se mu nic zlého nestalo. Otec zvedne svého syna na ramena, čímž ho sice učiní zranitelným, ale také odvážnějším, a tím mu ukáže cíl cesty, boje či života, který není ze země viditelný. Otec syna vyvede z ženské domácnosti mezi muže a otevře mu tím dveře dospělosti. Synové s matkami nebojují, matky své syny až do smrti opečovávají. Proto synové své matky milují, ale otcům se synové chtějí podobat, a když dospějí, pokusí se jim vyrovnat, a ještě lépe je překonat. Tak vypadá skutečná otcovská role a její zúžení na vyživovací povinnost či na přebalování je hrubým nepochopením a zjednodušením.

Otcové, kteří se nevracejí

Otec ve výkonu trestu se rozhodl syna opustit podobně jako otec, který rodinu odmítá, odešel za jinou ženou či jen po matkách trousí své semeno a opíjí se vlastní svobodou a sobeckostí. Takový otec rezignoval na prastarou otcovskou roli, takového nemá kdo následovat. Bohužel v dnešní době krize otcovství otcové své syny hromadně opouštějí. Hrají si s nimi na pískovišti a bojují o jejich přátelství. Proto tolik synů pak hledá vzory v partách, v počítačových hrách či u bloggerů. Dnešní chlapci tak mají dvě matky a žádného otce, spoustu péče a žádné vzory, žádné autority. Proto jsou návraty tolik důležité, a proto matky nečiní správně, když své muže od sebe odhánějí. Dcerám takové jednání příliš neubližuje; pro syny jde o kroky zásadní a zničující.

Moudrá společnost by měla otce vyzvat k návratu domů - z vyhnanství, z bojů, ze služebních či z výkonu nepodmíněného trestu. Aby se k synovi vrátil otcovský vzor, na kterého každý syn v hloubi své duše celý život čeká. Otcovská role je otiskem v duši, a tak není třeba, aby šlo o otisk stálý, nepřerušený a po celé dětství a dospívání trvalý. Důležitější je, aby vzor otce existoval a abychom ho v naší civilizaci udrželi. Jako chráněný gen, jako zvíře, jemuž akutně hrozí vyhynutí. Proto podporujte návraty otců domů. Ať už se vracejí odkudkoliv.

Za inspiraci k tomuto zamyšlení děkuji knize Soumrak otců. Archetyp otce a dějiny otcovství. Napsal Luigi Zoja, přeložil Petr Patočka a Olga Čaplyginová. Vydalo nakladatelství Prostor Praha v roce 2017, 344 stran, cena 347 Kč.
JUDr. Daniela Kovářová, psáno pro server Info.cz

Na co mají právo naše děti

přidáno: 9. 6. 2018 7:06, autor: Oldřich Navrátil

Jaké potřeby má dítě? Kolik měsíčně stojí jeho výživa? Platí tatínkové na děti dost, anebo málo? Nemají maminky příliš velké oči? Může dítě jezdit s matkou ve ferrari a s otcem trolejbusem? Měly by se mít děti stejně dobře jako rodiče? Péče o dítě zahrnuje spoustu souvislostí, jež mě k tomuto tématu napadají. A protože na konci května proběhl workshop k tabulkám pro výpočet výživného na děti (pořadatelem byly Česká advokátní komora, Unie rodinných advokátů a Stálá konference českého práva), budou se mými úvahami prolétat i názory a poznatky kolegů, kteří na této akci vystoupili.

 

Nejprve se podívejme, co o potřebách dítěte říká právo, konkrétně § 915 odst. 1 občanského zákoníku: životní úroveň dítěte má být shodná s životní úrovní rodičů. Požadavek zákona je jasný, reálně je však nesplnitelný, protože žádný jen trochu uvažující rodič nedá dítěti volný přístup k financím, jimiž sám disponuje, ani jim nepořídí stejná auta, v jakých jezdí. Rodiče totiž mají podle téhož zákona jít dětem příkladem a být jim vzorem, zatímco bezedné materiální zdroje dítě více zničí, než vychovají. Pokud spolu rodiče žijí, nějak se shodnou, a tak se zaměřím na tu polovinu dětí, jež žije s jedním rodičem nebo se otec a matka v péči o ně střídají. A právě v těchto případech tkví onen zakopaný pes, navzdory faktu, že se většina rodičů nakonec nějak dohodne, k soudu nemusí, nás advokáty neobtěžuje a jejich případ se neobjeví na prvních stránkách novin a na televizních obrazovkách. Největší komplikací přitom nejsou nízkopříjmoví rodiče, protože ti se maximálně pohádají o pár stokorun. Větší diskuse vyvolává odlišná životní úroveň mezi rodiči a odpověď na dotaz, co je nejlepší zájem dítěte.

 

Zájem dítěte je to, co chci já

Nejlepší zájem dítěte je z pohledu teorie zákonný požadavek, který musí rodiče i soudy respektovat, když z mnoha variant (školy, zájmů, zdravotních zásahů, péče apod.) vybírají tu nejvhodnější. V praxi jde o gumový pojem bez obsahu, jehož každý rodič či každý soud lehce zaplní svým úhlem pohledu a vlastní subjektivní argumentací, čímž se stává pojmem reálně zneužívaným a nepoužitelným. Ve vztahu k našemu tématu životní úrovně dítěte se lze ptát, zda rodič má dítě vychovávat ke skromnosti, anebo zda mu má umožnit pohodlný život se všemi vymoženostmi. Věřte, že žádná odpověď není jednoduchá, a tak soudy musejí rozhodovat, zda dítě má mít brýlové obroučky za 25.000 Kč, anebo zda by mu nestačily levnější za 10.000. Anebo když si tatínek čtyřikrát ročně jezdí do Alp zalyžovat, zda by neměl synovi také umožnit častější výjezdy do zahraničí. A co když má maminka dvě děti se dvěma odlišně finančně situovanými tatínky, neměly by oba sourozenci mít stejný životní standard? Kdo ho má platit a kdo se má uskrovnit? Maminka, dítě, sourozenec nebo tatínek?

 

Případ první – tatínek hodně vydělává

Jiným problémem je příliš vysoké výživné. Tabulky z roku 2008 se v praxi osvědčily a soudy, opatrovníci i advokáti je ve své praxi každodenně používají. U rodičů s větším příjmem však již dnes nejsou použitelné. Ještěže v našich končinách máme Ústavní soud, který v roce 2015 rozhodl (viz nález sp. zn. IV. ÚS 650/15), že i výživné má horní hranici, jež se ustálila kolem 30.000 Kč, a děťátko nemusí mít k dispozici stejné finanční prostředky ani věci jako rodiče. Zásah soudu přišel v pravou chvíli a vlastně říká, že výchova dítěte prostě rodiče něco stojí. Podle mých zkušeností se běžný náklad na jedno dítě měsíčně pohybuje 5.000 do 10.000 korun. Podobně jako každá žena dokáže utratit neomezené finanční částky, dokáže každá ušetřit a životní výdaje dítěte zlevnit, pokud se jí financí nedostává. Než mě začnou zuřivé matky bombardovat nenávistí, rychle dodám, že vyšší výživné zajisté může hradit školné, zdravotní pomůcky či nákladné mimoškolní aktivity, nicméně každý rodič musí počítat s tím, že rozpadem rodiny životní úroveň dítěte klesne a nejspíš bude třeba opustit standard, na který byli před rozpadem dítě i jeho matka zvyklí.

Podobně nešťastným se v praxi ukazuje spoření na budoucí vzdělávání. Spoří-li tatínek delší dobu, získá děťátko k osmnáctým narozeninám účet a na něm milionové částky, což může některé slabé jedince nejen svést, ale naprosto definitivně zničit. Maminky, jež se tak nadšeně soudí o obrovské výživné, by se nad neblahým efektem své snahy měly zamyslet. Skutečným zájmem dítěte totiž nikdy nejsou jenom peníze. Ne že by výchova dítěte byla jednodušší, pokud jeden z rodičů bydlí v paláci a druhý někde v noclehárně, ale každý rodič nese vlastní díl odpovědnosti za výběr rodiče, jehož si pro své dítě vybral.

 

Případ druhý – tatínkovi klesl příjem

Druhou komplikací je pokles příjmu či změna zaměstnání, což je fakt, který řada matek odmítá vzít na vědomí. Tatínka propustí z práce, zaměstnavatel se přesune do zahraničí nebo na jeho místo nastoupí mladší. Do stejné kategorie problémů patří pokles příjmu v podnikání, změna technologií či zdravotní komplikace. Někteří muži po padesátce s novou ženou a miminkem dospějí k závěru, že už pracovali dost, a chtějí zmírnit své pracovní vytížení. Občanský zákoník jim v § 3 odst. 1 umožňuje hledat a nacházet vlastní cestu ke štěstí, a tak jim změnu v životních prioritách jen těžko lze vyčítat nebo zakazovat. V takových případech tatínek u soudů i u maminek takřka vždy narazí, soudy totiž výživné snižovat odmítají. Nečiní správně, jak ukazuje nejen sjednocovací stanovisko Nejvyššího soudu (sp. zn. Cpjn 204/2012 z 19. 10. 2016), ale i čerstvý pohled Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. III. ÚS 2324/17). Z jeho odůvodnění podtrhuji následující: Cílem stanovení výživného nemá být zakonzervování životní úrovně dítěte, ať je jakákoliv, bez ohledu na životní situaci povinných. I životní úroveň společně žijící rodiny je proměnlivá a závislá typicky na zaměstnání rodičů… Mohou nastat situace, kdy je rodič po rozvodu schopen a ochoten přispívat na své děti třeba i v nadprůměrné výši, již ale nemá prostředky k placení výživného v takové (velmi vysoce nadprůměrné) výši, jako tomu bylo dříve, a to právě z důvodu změny zaměstnání. Zde se smysl trvání na tom, aby nadále platil výživné v astronomických částkách jen proto, že je potenciálně schopen dosahovat jim odpovídajících příjmů, vytrácí.“

Třetím otazníkem je případ, když tatínek sice nemá žádný doložitelný příjem (popř. ho má nízký, je invalidním důchodcem, podnikatelem apod.), ale má jiný majetek. Soudní judikatura je poměrně jednoznačná: tatínka nelze nutit ke zpeněžení majetku, ale určené výživné bývá vyšší. Spodní hranice výživného přiznaného soudem se dnes pohybuje kolem 1.500 Kč, průměr činí 2.500 Kč. Nejhůř jsou na tom matky s kojenci, které si vzhledem k celodenní péči o dítě nemohou ani žádnou korunu samy přivydělat. Proto odborníci doporučují upravit spodní hranici tabulek pro nejmenší děti alespoň na 15 % z příjmu povinného rodiče.

 

Jak dosáhnout vyššího výživného

Rodičů, kteří se soudí o výživné, je asi desetina a na jejich vzájemných vztazích to klidu nepřidá. Obě strany by se před soudním řízením měly zastavit a trochu popřemýšlet. Matky by měly vzít v úvahu, zda neštvou děti proti tatínkovi a zda je nežene jen lačnost, závist a nenávist. Tatínkové by měli na své děti myslet, když už si je pořídili, i na to, že dítě musí každý den jíst, někde spát, mít něco na sebe a že to všechno něco stojí (přibližně 5000 Kč měsíčně) a že to někdo musí zaplatit. Maminka udělá nejlépe, když bude s tatínkem dobře vycházet a k lásce povede i své děti. Koneckonců s trochou cynismu dodávám, že právě ony budou jednou po svých tatíncích dědit, tak by se měly (matky i děti) zasloužit, aby je tatínkové v závěti nepomíjeli a nevyděďovali. K obhajobě otců nutno zmínit, že tak povětšinou nečiní. Z tisíců tatínků, jež jsem během advokátní praxe zastupovala, totiž jedno vím naprosto jistě: Tatínkové platit na děti chtějí; jen mají problém dávat peníze maminkám.

Daniela Kovářová (psáno pro Info.cz)

Česká žena a její cesta přes vrchol až do pekel

přidáno: 9. 6. 2018 7:04, autor: Oldřich Navrátil

Tahle země není pro mužský, abych parafrázovala americký oscarový filmu z roku 2007, jehož původní název zněl No country for old men. Nikdy dřív totiž neměla česká žena tolik práv, tolik možností, tolik svobodného rozhodování a takové bezpečí, jaké zažívá v České republice právě dnes.

Průměrná česká žena žije o šest let déle než muž, je zdravější, méně páchá sebevraždy, na vysokých školách převažuje, ve vlaku má samostatné kupé, ve společnostech kvóty, a kdo se jí znelíbí, toho obviní z MeToo. Za poslední stovku let ušla pořádný kus cesty a dobyla všechny cíle, jež si zamanula. Je jen otázkou, zda se její kroky stále ještě ubírají do ráje a jak vůbec vypadá ráj, o němž sní.

Když ještě bylo za co bojovat

Před sto lety bylo jejím posláním dobře se vdát, se sexem začít až po svatbě, podléhat manželovu slovu, majetku a rozhodování a přivézt mu na svět tři až pět dětí. Životní program se podařilo naplnit osmi z deseti žen, mimo manželství se rodilo jen 12 % dětí, pětina společnosti zemřela bez potomků. Patriarchální rodina nutila ženu k sebeovládání a k upozaďování vlastních zájmů, výchovou byla vedena k poslušnosti a podřízenosti. Vzdorovat poměrům se dařilo jen nemnohým, vždyť první absolventka pražské právnické fakulty promovala až v roce 1922. Romantická láska sice existovala, nekončívala však manželským naplněním. Byla to doba ženského temna. Nebo nebyla?

Pak přišly velké společenské, politické i právní turbulence, kolo změn na všech frontách ještě urychlily obě světové války. Nové zákony přijaté se vznikem České republiky uzákonily rovnost mužů a žen a oběma pohlavím umožnily se rozvést, což společnost pozvolna ochutnala, přijala a akceptovala. V 50. letech vzniká manželské majetkové společenství, jež ženě poskytlo nárok na polovinu všeho, co manželský pár vydělá. Hormonální antikoncepce, podpora vzdělání, větší zaměstnanost žen, tolerance svobodných matek a dětí počatých mimo manželství osvobodily ženské pudy od nežádoucího otěhotnění, což vyvolalo sexuální revoluci. Ženy se této šance chopily s nadšením – konečně netřeba odkládat sex až na manželství. Změnu radostně přivítali také muži, kteří čekali tisíce let na tuto příležitost. A že je lhostejné, zda žít sezdaně či nesezdnaě? Výborně! Odpadl poslední důvod, jímž bylo možno nutit je do manželství. Individualismus, svoboda, sobectví jsou přece hodnoty nade vše důležité, a tak od konce minulého století počet sňatků i narozených dětí prudce klesá, zatímco rozvodovost vykazuje tendence naprosto opačné. Neudiví, že rozvod zahajuje žena. Odchodem z nespokojeného manželství si na rozdíl od muže výrazně pomohla: soud jí svěřil do péče děti, po rozvodu jí zůstal byt, inkasovala výživné pro rozvedenou manželku, a ještě příznivou sociální podporu. Mohla studovat, aspirovat na všechny pracovní pozice, právně i společensky byla chráněna a podporována. Nemohla tušit, že v roce 2000 dosáhne vrcholu a terminologií válečníků překročí svůj kulminační bod.

Žena nového tisíciletí

Dnešní stav je pro českou ženu výrazně nepříznivější, byť si to zástupy feministek zatím odmítají nepřipustit. Matky už nevedou dcery k tomu, aby byly hezké, přívětivé a poslušné, neboť mladá žena nepotřebuje skromnost ani sebeovládání. Má totiž plnou pusu nároků, práv a touhy se prosadit. Módní je nikomu nesloužit, za žádnou cenu se nepřizpůsobit, nikomu neustupovat, celému světu a zejména mužům jasně říkat, co jim vyhovuje a co se jim nelíbí. Otázka však zní, zda o takové ženy bude ještě někdo stát. Před stovkou let platil muž manželstvím za sex, zatímco žena sexem za manželství. Ta moderní se ocitá ve slepé uličce: je vzdělaná, sebevědomá a náročná, ale muž o ni neusiluje, protože sexu si užívá zdarma a na požádání, a také stále častěji se mu zdá, že autoerotika u počítače je zajímavější, a navíc bezpečná vztahově i hygienicky. Třetina mladých žije single, další třetina u rodičů a všichni dávají přednost chatování před osobní komunikací, čímž umění dialogu a schopnost mít vztah odumírá. Účel, kvůli němu jsme na tomto světě – rozmnožování – stále častěji vypadá jako projekt, jehož realizace se pro finanční, logistické a organizační komplikace odkládá. Mladá dívka slyší ze všech stran, že má studovat, cestovat, pracovat na své kariéře a osobnostně se realizovat, a tak dělá, že neslyší tikot biologických hodin, a když dunění zvonů konečně všechen balast přehluší, stojí na prahu čtyřicítky a vidí, že počít dítě není nejjednodušší a vhodné otce už si rozebraly družky hezčí, vzdělanější či šikovnější. Nelze se pak divit, když horko těžko piplá jediné děťátko, jež se pak stane středem pozornosti, neboť jde jen o další projekt, který se pak bez dozoru nesmí ani nadechnout.

Muže dnes nic nenutí se vázat, proto nám nezbývá, než nahlas prohlašovat, že o papír z magistrátu nikdo nestojí a že i sen o dětech se zatím odkládá. Pokud pár počne dítě a chce se rozejít, objeví se další komplikace, před třiceti lety nemyslitelná. Přiměly jsme mladé otce rodit, kojit, koupat a přebalovat, a tak se jim nelze divit, že vyžadují stejnou rovnoprávnost, jakou si předtím vynutily ženy: střídavou péči s polovinou práv i k dítěti čerstvě novorozenému. Společné jmění je důvodem, proč se manželství vyhýbají ekonomicky činní muži, výživné pro ženy rozvedené už nový občanský zákoník zúžil na minimum. Z ženy, již bylo třeba před stovkou let opečovávat a chránit, je dnes konkurence se shodnými právy, schopnostmi a výkonností, vůči níž je přece omluvitelné použít mužský způsob boje i se všemi nukleárními zbraněmi.

Česká žena si dnes svobodně může vybrat, čím chce být na tomto světě. Rozhodne-li se, dosáhne naprosto všeho, co si zamane. Na konci dne však často stojí sama. Teplo domova a vztahu vždy v minulosti vytvářela ona. Dnes jej nechce a ani neumí vykouzlit, natož udržet. Ví vůbec česká žena, kam se řítí a co si to natropila?

JUDr. Daniela Kovářová (psáno pro časopis Reflex) 

1-10 of 17