Názory, rozhovory, komentáře apod., členů Unie rodinných advokátů.

Asertivní advokacie

přidáno: 5. 11. 2020 5:01, autor: Oldřich Navrátil

Psát do Bulletinu advokacie o advokátním vzdělávání je jako nosit sovy do Atén nebo vodu do řek. Všichni advokáti i koncipienti ho čtou, a kdo chce poskytovat právní pomoc kvalitně, stejně si po večerech listuje úzetky a klopotně se snaží neztratit kontakt s rychle se měnícím právem své specializace. Jenomže vedle právních a advokátních znalostí a dovedností existuje ještě jiná dimenze.

Unie rodinných advokátů vznikla v lednu 2018, brzy tedy oslaví své třetí narozeniny. Od počátku věnovala vzdělávání většinu své pozornosti, leč velmi brzy si uvědomila, že největší nedostatky musí dohnat právě v oné třetí dimenzi. Tak jsme se dostali až k asertivitě, kterou nás učí osvojit si psycholog PhDr. Oswald Schorm. Možná vás napadne – kdo jiný než advokáti ovládá asertivitu? Odpověď ale není vůbec jednoduchá. Advokacie je pomáhající profese a jako taková přitahuje zvláštně nastavené jedince, podobně jako medicína, sociální práce nebo pedagogika. Lidé, kteří chtějí jiným pomáhat, mají problém s odmítáním jiných, obtížně dokáží nastavovat hranice. Odmítnout klienta se rovná smrtelnému hříchu. Advokát zkroušen sedí v kanceláři a s hlavou v dlaních přemýšlí, zda se neunáhlil a jak to klient zvládne bez jeho pomoci.

Nastavování hranic je ovšem celoživotní perná práce, které se většina advokátů klopotně musí učit. V první fázi jsme schopni si za klienta lehnout pod vlak a nastavit vlastní tělo, aby on sám nepřišel k úhoně. Posléze advokát v nejlepším věku zjistí, že klienti, za které se pral nejvíce, si jeho nasazení váží mnohem méně, než by se slušelo a patřilo. Objeví také, že mezi klienty se najdou zruční manipulátoři, kteří ho obalamutí tu slzami, tu přehráváním vlastního neštěstí, ba dokonce i vydíráním („Kdo jiný než vy, pane doktore…!“). Advokát bývá bytostí, již lidské neštěstí nenechá chladnou, proto rád kvůli klientovi oželí oběd, ukrojí čas vyhrazený spánku, pracuje o víkendu a v době své dovolené, o kauze přemýšlí na tenise či golfu a problémy klientů si s sebou nosí jako virtuální břemeno všude, kudy chodí.

Slýcháme to od kolegů ze všech stran. Jak je máme odmítnout, když je jim ouvej? Jak jim říct, že čas není natahovací a práci je možno věnovat jen 8 – 10 – 12 – 16 hodin denně? Jenomže kvalitní právní pomoc neposkytne advokát nervózní a nevyspalý, hladový a žíznivý, s kolabujícím soukromým životem a odcházejícím zdravím. Ale nejen proto je třeba občas říci klientovi jasné NE. Kolegové, kteří se to nenaučí, se dříve či později dostanou kvůli klientovi do pekelné šlamastyky, kárného řízení a občas i před trestní soud a do vězení.

Příběhy klientů se nás často emocionálně dotknou, ale odstup a střízlivé vyhodnocení reality je v právní branži žádoucí mnohem víc. Po odmítnutí máme někdy pocit viny. I to je třeba si přiznat a rozebrat, uvědomit si, jaké emoce a potřeby v nás jsou za ten pocit odpovědné. Pochopitelně že mnohem lehčí to mají sociopaté. Ti od kolébky dokáží všem kolem sebe říkat ne, jako když bičem mrská, a žádný pocit viny je netrápí, neboť problém spatřují vždycky u ostatních. Ale netřeba smutnit. Být advokátem je pracovní role, která se dá časem naučit.

Podobným neuralgickým bodem advokacie je schopnost unést klientovu prohru. Čas od času se to každému z nás stane, ale než plakat, kolabovat, smutnit a probdít několik následujících nocí, je lepší osvojit si jiný přístup k věci: snažili jsme se, udělali jsme vše, co bylo v našich silách. Možná s prohrou získáme i poučení do budoucích časů. Ne, neděláme chyby, ale sbíráme zkušenosti. Každým prohraným sporem se učíme.

Minulost přece nijak nezměníme. Na místě je sednout si s klientem a rozebrat s ním, jak soud rozhodl a proč. Pomoci i jemu prohru přijmout a jít dál. Možná to není prohra definitivní. Výborným nástrojem ke zvládnutí klientovy prohry je supervize, což je technika, o níž si řekneme něco zase příště. Naše práce je plná emocí, proto každý advokát potřebuje ventil, jímž může být právě supervize, relaxace, sport, jiná aktivita, jež mu dovolí se odreagovat a odpočinout.

Další podrobnosti o činnosti Unie rodinných advokátů, stanovy, přihlášky a kompletní seznam členů najdete na webových stránkách naší unie (www.uracr.cz).

Psáno pro Bulletin advokacie (č. 10/2020). JUDr. Daniela Kovářová

Soud není správné místo pro řešení rozpadu rodiny a advokát není rodinný poradce

přidáno: 11. 10. 2020 8:33, autor: Oldřich Navrátil

Advokátka Mgr. Komedová Pavlína, LL.M., a psycholožka Mgr. Halfarová Kateřina, LL.M., nabídly Unii rodinných advokátů k uveřejnění článek nazvaný Soud není správní místo pro řešení rozpadu rodiny a advokát není výchovný poradce. Zajímavý pohled na partnerské spory najdete v příloze.

Chtějí rodiče skutečně střídavou či vlastní výlučnou péči

přidáno: 28. 9. 2020 3:40, autor: Oldřich Navrátil

Hitem opatrovnických sporů v péči o děti je střídavá péče. Ústavním soudem je považována za nejlepší a jedinou vhodnou., pokud rodiče opravdu nejsou omezeni nějakou významnou neschopností či vadou osobnosti.

V této úvaze se nechci zabývat otázkou vhodnosti toho kterého uspořádání péče, ale tomu, proč se vlastně rodiče tak urputně buď své vlastní výlučné, anebo, když už není zbytí, tak střídavé péče vůbec domáhají. Této otázce se podle mého názoru nevěnuje prakticky vůbec žádná pozornost – alespoň v těch stovkách znaleckých posudků na děti a rodiče, které mi prošly rukama v rámci zastupování v opatrovnických sporech, jsem se s ní nikdy nesetkala. Psychologům beznadějně unikl, stejně jako OSPODu či UMPODu, tedy kolizním opatrovníkům dětí. Přitom právě v odpovědi na tuto nepoloženou otázku může být zakleta odpověď na skutečný motiv rodičů (prosím, zapomeňte na chvíli na klišé o „nejlepším zájmu dítěte“) a tím pádem i řešení problému.

Prvním problémem je, že oba rodiče velmi často zaměňují právní pojmy s faktickým uspořádáním skutečné péče. Zejména otcové bývají přesvědčeni, že pouze „padesát na padesát“ mu zajistí to, že si s dětmi udrží VZTAH. Protože o co jiného než o VZTAH při určení péče jde? Opět další otázka, která nebyla nikdy položena. Jde o zachování VZTAHU: a to jak rodiče k dítěti, tak dítěte k rodiči. Tane mi na mysli jeden můj (stále probíhající) případ, kdy soud dospěl k názoru, že dětem hrozí odcizení od otce a aby k tomu nedošlo, svěřil mu je do péče. Výsledkem toho ovšem bylo úplné a naprosté odcizení dětí matce, se kterou se po roce a půl „soudního rozhodnutí, vedeného záměrem, aby se děti neodcizily otci“, děti nechtějí vidět, v podstatě ji nenávidí a naprosto ji vytěsnily ze svého života. Soudu gratulujeme a do Berouna posíláme klíčenku…

Jistěže je známo, že v případě, kdy se dítě stýká s jedním z rodičů méně než 33% celkového času, dojde takřka vždy nutně a zákonitě k narušení vztahu k rodiči, se kterým se dítě vidí takto podstatně méně, avšak v případech, na které se nyní snažím poukázat, nejde o takto nevyrovnanou péči. Jde o rozdíl na příklad 2 dnů ze 14, tedy 5 ku devíti, ba dokonce i šest ku osmi. Rodiče se dožadují úpravy „napůl“ bez ohledu i na organizační těžkosti, způsobené dětem. Je otázka, zda tyto organizační těžkosti, omezování dětí v jejich aktivitách (jojo, já vím, že Ústavní soud opakovaně judikoval, že styk s rodiči má vždy přednost před kroužky, nicméně, mohli by to p.t. soudci jít říci na příklad čtrnáctiletému mladému muži, který poctivě trénoval na zápasy a teď na něj nemůže jet, protože maminka/tatínek chtějí s ním být? Přeji pánům soudcům mnoho úspěchů a na ty klíčenky bych si měla asi pořídit nějakou manufakturu). Přirovnání požadavků rodičů, přejících si péči „napůl“ ke známé Šalamounově volbě se přímo nabízí a z rodičů pak jsou to často OBA, kdo by raději dítě rozsekli, než je měl celé ten druhý…

Dlouho jsem přemýšlela nad tím, co může být důvodem tak vyhraněného postoje rodičů, urputně trvajících na vlastní péči a následně svádějících urputný boj o každou hodinu, která by snad nebyla „napůl“. Dospěla jsem k přesvědčení, že rodičům – tedy nikoliv jim společně, ale každému zvlášť – nejde v soudním rozhodnutí jen o právní formu péče, jako spíše o dosažení o manifestace sociálního statusu, kterou představuje ten či onen druh soudního rozhodnutí.

Na straně matky je ne-svěření dětí do péče vnímáno jako sociální stigma, které matku zásadním způsobem degraduje a působí jí takřka neřešitelné problémy v jejím sociálním okolí. (Za skutečnou líheň těchto sociálně ostrakizujících přístupů vůči matkám, které nemají děti ve své výlučné péči, považuji zejména mzdové účtárny firem, pravidelně obsazené staršími ženami. Pokud matka nebere přídavky na děti a nemá děti ve své péči, na základě informací, které „uniknou“ z mzdové účtárny se její sociální status v zaměstnání velmi rychle horší, což se může projevit i na výši na příklad osobního finančního ohodnocení.) Ano – je to nespravedlivé a svým způsobem nepochopitelné, ale odebrání dětí z péče matky je pro matku sociálně velmi nebezpečné. Bohužel, toto vnímání postavení matky společností se mění jen velmi pomalu a je akceptováno zejména u žen, které jsou na pozici „vyššího managementu“. Tam naopak v průběhu let shledávám stále větší a větší otevřenost ke střídavé péči. Začalo to již před řadou let skřípěním mateřských zubů ve smyslu „ať si to ten hajzl s těma panchartama taky užije“, ovšem nyní, jak se ženy dostávají do vyšších manažerských pozic, začínají otevřeně přiznávat, že kdyby neměly děti ve střídavé péči s jejich otcem, nikdy by takové pozice nedosáhly. Velmi obvyklý je u žen ve středním a vyšším manažementu nebo u žen – podnikatelek model, kdy v týdnu, kdy mají dítko ve své péči, mají významně zkrácenou pracovní dobu – na příklad od devíti do dvou či do tří a v následujícím týdnu jsou v práci 12 a více hodin denně. To jim umožňuje dosáhnout podstatně lepšího finančního ohodnocení a kariérního růstu, to na straně jedné, na straně druhé pak toto uspořádání vede ke zkvalitňování času, který mohou opravdu intenzivně a aktivně prožít se svými dětmi. Střídavou péči je proto možno charakterizovat jako emancipační nástroj žen. Avšak, nutno znovu zdůraznit, tento model zatím nachází větší rozšíření pouze ve vyšších příjmových kategoriích, bohužel obecně přijímaným vzorcem výchovy dětí se stále nestává.

Na straně otců pak nezískání dětí do střídavé či dokonce výlučné péče je bráno jako důkaz prohry, což zcela odporuje maskulinnímu vidění světa, které je jinak zcela pochopitelné a je přirozeným a správným vzorcem chování muže. (Pokud ovšem někdo není vyznavačem 385 různých pohlaví a uznává sociální a biologické rozdílnosti obou pohlaví, které jsou dány nikoliv kulturními konstrukty, ale cca 3,5 miliardy let trvajícím vývojem života na Zemi.) Protože v dnešní době je soutěž v naší kultuře mimořádně akcentována a prohra je sociálně penalizována, čelí i otcové hrozbě ztráty sociálního statusu. Proti syndromu „prohravšího“ jsou pak otcové často tlačeni do „boje o děti“ i svým sociálním okolím, čímž se otcové dostávají rovněž od „sociálních kleští“, paradoxně zcela obdobně jako matky.

Jsem toho názoru, že jak rodiče, tak i velmi často nefunkční kolizní opatrovník měli přestat nacházet řešení v užití právních instrumentů, kterými po sobě všechny tři strany házejí jako kdyby to byly vrhací nože, ale měli by vyjít z hlediska naplňování faktických potřeb dětí.  Teprve po nalezení funkčního modelu k tomuto uspořádání by se měla přiřadit příslušná forma péče a tu vtělit do soudního rozhodnutí. To přitom musí – především ve svém odůvodnění, které je často zcela podceňovanou částí rozsudku – zohlednit i nemalé sociální tlaky, kterým oba rodiče musí čelit.  Soud totiž by měl být nápomocen rodičům prezentovat jeho rozhodnutí tak, aby bylo i pro sociální okolí rodičů snesitelné a hlavně, které by zachovávalo oběma rodičům jejich elementární důstojnost. Soud musí začít brát ohled i na to, že zájmy, které rodiče často před soudem demonstrují, jsou prostě jiné, než jejich zájmy vnitřní, skutečné – na příklad zájem obstát před tlakem široké rodiny či potřeba zachovat si vlastní tvář. („Zachování si tváře“ a „ztráta tváře“ je jedním ze základních fenoménů tisícileté čínské kultury, která má právě tento   aspekt lidského sebe-vnímání mimořádně dobře rozpracován. U nás tomu alespoň částečně odpovídá potřeba sebeúcty, která ovšem je psychology, kteří se vyjadřují k uspořádání porozvodové/porozchodové péče dětí zcela ignorována). Pokud bychom se měli místo čínského příměru pokusit najít nějaký nám kulturně bližší příklad, podívejme se na situaci, která je popsaná ve Skutcích apoštolů (viz: Sk 19, 23 – 40). Zde jsou občané města Efesu pobouřeni, že by snad někdo zpochybňoval jejich slavnou Artemis Efeskou a její chrám. Masový konflikt tam popsaný se jeví jako jednoznačně náboženského charakteru.  Ve skutečnosti jde o přímou hrozbu ekonomického charakteru, protože pokud by kult Artemis Efeské upadl, došlo by k zásadnímu úpadku obchodu s památnými a náboženskými předměty, stejně jako k úpadku „turistického ruchu“. Pod náboženským konfliktem, který byl takto demonstrován, se tedy skrýval jednoznačně zájem ekonomický.[1] Což nemusí být špatně, ale jelikož předestíraný zájem zakrývá skutečnou podstatu problému, nelze tímto způsobem najít řešení. Proto pokud nejsou odhaleny pravé pohnutky rodičů a jejich návrhů na péči, nelze případ správně a spravedlivě rozsoudit. Považuji za nutné k tomu dodat, že soud tak musí učinit s veškerou úctou k osobnostem rodičů a jejich nelehkého postavení, které si sami velmi často dobrovolně nezvolili, ale byli do něj dotlačeni svým sociálním okolím a panujícími mravy. Může to znít dosti nezvykle, keč dle mého názoru by soudy měly být v tomto rodičům oporou…

Když už probíráme otázku „padesát na padesát“, bylo by dobré se taky zamyslet nad další častou fatální záměnou pojmů. Dožadující se rodič totiž velmi často zaměňuje péči za čas strávený s dětmi. A to je důvod, proč se takový rodič nekompromisně dožaduje minimálně rovnoměrného rozvržení času dětí mezi rodiče. Druhý rodič, tzv. „bránící“ si ovšem obvykle pod pojmem „péče“ nepředstavuje nutně čas ve formě časové dotace, ale jde mu o realistické uspořádání života dětí, zejména ve směru ke školní docházce a dále ve směru ke kvalitě času, stráveného dítětem s tím kterým rodičem. Jsou to velmi často matky, pro které je zásadním problémem a nevyčerpatelným zdrojem nesouhlasu s „péčí“ otce fakt, že děti, když jsou v „péči“ otce, nemají jeho osobní pozornost a skutečně osobní starostlivost. Pokud by se otec dětem věnoval, tedy poskytoval dětem kvalitní osobní péči v podobě své fyzické a mentální přítomnosti, výhrady matky k účasti otce na „péči o děti“ by zcela zásadním způsobem poklesly. (Vyzkoušeno opakovaně u mých případů). V tomto směru s láskou vzpomínám na jistou … prostorově výraznou soudkyni, u které se otec dožadoval péče k dítku „napůl“ s tím, že v době, když on bude v práci, bude dítko buď v celodenní školce jeho zaměstnavatele nebo v péči chův. Sama jsem měla značné nutkání sebezáchovně vyklidit pole, když soudkyně otci hromovým hlasem oznámila, že v žádném případě nerozhodne kladně o střídavé péči mezi matkou a chůvou, navíc realizovanou v ještě zcela jiném místě než je její soudní obvod…

Na závěr této pouze částečně právní úvahy si dovolím ještě něco málo dalších připodotknutí:

Pozoruhodným poznatkem je, že děti jsou, kupodivu, taky lidi. Nějak se na to dle mého názoru zapomíná. Módou poslední doby je uplatňování „participativních práv dítěte“, tedy právo dítěte, aby se od určitého věku vyjádřilo ke své situaci. Soudy dbají na toto právo stále více, ovšem běda, pakliže si dítě dovolí prezentovat jiný názor, než je očekáván (a to kýmkoliv, což je obzvláště problém, když každá strana si představuje něco jiného). Pak je názor dítěte kvalifikován jako programování „pečujícím“ rodičem. Dítě je shledáno druhým – nepečujícím – rodičem jako manipulované a je potrestáno buď nucenou psychoterapií (určitě stopro účinnou) anebo ještě lépe umístěním do „neutrálního prostředí“. Na druhou stranu ovšem je stejně tak pravda, že dítě, které má před soudem „svobodně“ vyjádřit svůj názor, ví velmi dobře, kam se vrací a že rodič, v jehož je péči, má nad ním stoprocentní kontrolu. Jen blázen by se stavěl na zadní. Zde si zase připomínám jedno staré židovské přísloví, které říká: „Když nemůžeš, co chceš, musíš chtít, co můžeš.“ (Opět zdravíme do Berouna…) A k hodnocení výpovědí dětí mi také přijde na mysl slavný citát Sigmunda Freuda, že někdy je doutník… opravdu jen doutník.

Ano, posuzování „dětských“ případů je velmi složité. Posuzování výpovědí dětí je navíc ještě velmi matoucí. Ale jestliže se rodiče rozhodli vložit zodpovědnost za své děti do soudů, tedy, když se rozhodli – ano, někdy poněkud méně dobrovolně – delegovat svá rodičovská práva na soudy, tak to soudy mají prostě povinnost tuto zodpovědnost přijmout se vší vážností a se vší úctou ke všem účastníkům řízení. Ta soudcovská zodpovědnost je v tomto případě velmi zvláštní, neboť tu musí soud nést nejenom k účastníkům toho kterého řízení, ale i k národu, o jehož budoucnosti, totiž dětech, rozhoduje. A pokud soudci tuto odpovědnost nést nechtějí, určitě se najde spousta práce na úseku exekucí a insolvencí, kde o dětskou duši nezakopnou.

Přeji jim i na tomto poli působení, které je také velmi potřebné, hodně štěstí.

 

Klára A. Samková

klara.samkova@lawers.cz




[1] K tomu in: „Nahá žena na střeše – Bible a psychoterapie, Prokop Remeš a Alena Halamová, str. 37 a násl. 

Rodinné právo se online dělat nedá

přidáno: 31. 8. 2020 3:54, autor: Oldřich Navrátil

Advokátní kolegyně nás upozornila na reklamu mladého pražského kolegy, kterou má na svých webových stránkách. Specializuje se na rodinné právo a své služby za velmi nízké ceny slibuje komplexně dodat online a do 48 hodin. Pohled na podobné nabídky a reklamy probrali členové URA na výjezdním zasedání v Ratibořicích, které se konalo ve dnech 26. až 28. 8. 2020. Jeho esenci sepsala prezidentka unie Daniela Kovářová k komentáři pro Advokátní deník: https://advokatnidenik.cz/2020/08/31/rodinne-pravo-se-do-48-hodin-delat-neda/

Jak se rodí samoživitelka

přidáno: 3. 7. 2020 2:38, autor: Oldřich Navrátil

Problémy samoživitelek vyskakují ze všech médií a sociálních sítí. Počty neplatičů, exekuce z platu, důsledky koronavirové krize. Převažuje jednostranný pohled na matky s hladovými dětmi, kterýžto trend v minulých dnech posvětila vláda, když schválila návrh zákona o státem zálohovaném výživném. 

Je tedy nejvyšší čas podívat se na problém samoživitelek jinak, což mohu směle učinit právě proto, že jako advokát se běžně setkáváním nejen s matkami, ale i s otci. Stovky stran bych mohla popsat úhly pohledu i komplikacemi, které obě strany čekají ve sporu, v němž jde o to alimenty snížit nebo zvýšit. Proto tvrdím, že vždycky je lepší dohoda, tím spíš, že ve hře zvané výživné pro dítě samoživitelky skoro nikdy nejde jenom o peníze.

Samoživitelkou se žena nerodí, ale stává. Nejčastěji tak, že se rozejde s otcem dítěte. V tu chvíli narazíme na první problém: dítě nepatří matce, protože podle občanského zákoníku se o něj mají starat oba rodiče. Kde jsou otcové hladovějících dětí? Proč o dítě nepečují polovinu doby? Kde jsou prarodiče z obou stran? Kam se ztratila ochranná rodinná síť, která vždy v minulosti, koneckonců i v té nedávné koronavirové, rozevře své perutě a nejslabším článkům vypomůže? Odpověď zní, že stále vypomáhá i samoživitelkám, které většinou s dítětem nežijí samy, protože člověk je párový tvor a do tří let po rozpadu vztahu se obvykle dává s jiným partnerem dohromady. 

Jak vysoké je správné výživné

Dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. Klesne-li příjem rodiče, zákonitě klesne i životní úroveň rodiny jako celku i jejích jednotlivých členů. Funkční rodina se přizpůsobí, sníží výdaje a některé položky si prostě odpustí. Pochopitelně to nikdo nečiní rád, protože na více peněz se zvyká mnohem radostněji. Opakovaně dostávám dotazy, jak vysoké má být odpovídající výživné. Právo si s tím neláme hlavu, protože spodní ani horní hranice výživného neexistuje. Co rodič dítěti poskytuje, se přece nedá zužovat jen na peníze. Oba rodiče se mají starat, inspirovat, rozvíjet, podporovat, pomáhat, učit a vychovávat. Finanční nedostatek lze velmi často doplnit péčí jiného charakteru, což většina veřejnosti naštěstí chápe a i bez školení činí. Přála bych si někdy přečíst poděkování a ocenění všem těm slušným a tolerantním, což aspoň tímto komentářem trochu napravuji. Věřte, že je jich naprostá většina. Z velkého průzkumu, který před nedávnem prováděla Unie rodinných advokátů s odborným časopisem Rodinné listy totiž vyplynulo, že skutečných neplatičů výživného je jen 7 %.

Po vlídném konstatování trochu drsné soudní reality. Každá samoživitelka chce dostávat co nejvyšší výživné, zatímco každý tatínek chce platit výživné co nejnižší. Debata se vede o symbolech, ne o skutečnosti. Státem zálohované výživné a nářky samoživitelek naznačují, že co otec, to zavilý neplatič a Herodes, který svým potomkům přej umřít hlady. Ve skutečnosti neznám muže, který by nechtěl platit výživné svému dítěti, který by mu nepřál to nejlepší, jehož by nebavilo kupovat potomkovi bundu, pizzu nebo lyže. Jenom ti otcové nechtějí peníze dávat do ruky maminkám. 

Rady pro otce i pro maminky

Laik si chybně může pomyslet, že výživné je věc sama o sobě. Jenomže v našem světě nikdy nic není bez souvislostí. Ochota tatínků platit na děti je jen nejviditelnější součástí hry zvané mezilidské vztahy, najmě vztahy rodičů po rozchodu. Výživné se dá lehce spočítat, dluhy umí každý školák sečíst a součet pak hezky vypadá v soudních rozsudcích, v údajích exekutorů a v důvodových zprávách. Jenomže správná otázka, kterou by si měl stát, soud i sama samoživitelka položit, zní: proč nechce tatínek na moje dítě platit? Nejčastěji proto, že se s ním matka soudí, že se vzájemně nesnášejí, trumfují se trestními oznámeními a žalobami k soudu, k tomu se přidají problémy se stykem, ovlivňování dětí a nesnášenlivost. Někdy je bonusem navíc vypořádání společného jmění, výživné na manželku, bydlení a další roztomilosti. Za konflikt v rodině vždycky mohou obě strany a léty ověřená advokátní zkušenost praví, že nejvyšší výživné dostává maminka, která s tatínkem udržuje kamarádské vztahy. Tak třeba pokud tatínek po koroně přišel o práci, může převzít péči o dítě a vodit je do mateřské školy nebo na kroužky, aby maminka mohla pracovat na plný úvazek.

Stát, který se rozhodne plnit za neplatiče, peníze z mých daní jen ještě více přerozdělí na další sociální dávky. Smířím se s tím, koneckonců co jiného mi zbývá, i když jde o jednotlivost, jež neřeší systémový problém a z matek i otců odnímá osobní odpovědnost. Současně chápu, že vláda plní své programové prohlášení. Kdo by si přál nehonit politické body, ten by se mohl zamyslet nad podporou kvalitních rodinných vztahů, nad lepší komunikací, osobní odpovědnosti či nad zvládáním konfliktů mezi lidmi. To by byla skutečná koncepční změna, nikoliv jednorázový výkřik. Protože dítě, co mu dnes výživné uhradí stát, jednou dospěje a bude se podle toho chovat, tedy převezme vzorce chování svých rodičů. Špatně se rozejde se svým partnerem a bude se s ním soudit, nebude plnit své závazky a na druhé volat exekutora. Je takový důsledek přesně tím, co jsme chtěli? 

Daniela Kovářová

23. 6. 2020, MF Dnes

Koronavirus a předávání dítěte

přidáno: 23. 3. 2020 5:27, autor: Oldřich Navrátil

Členka Unie rodinných advokátů JUDr. Jana Tomešová zpracovala pro server Právní prostor přehledný článek nazvaný Koronavirus a předávání dítěte. Plné znění článku najdete zde: https://www.pravniprostor.cz/clanky/obcanske-pravo/koronavirus-a-predavani-ditete-mezi-rodici

Evoluce rodinného práva

přidáno: 21. 1. 2020 12:44, autor: Oldřich Navrátil

Daniela Kovářová a další rodinní odborníci se vyjádřili k aktuálnímu stavu opatrovnického soudnictví. Velký článek přinesl dnešního server Idnes. Plný text článku spolu s charakteristikou současného stavu najdete zde: https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/ustavni-soud-nalezy-prava-otcu-prava-ditete-rozvody-rodice.A200102_163010_domaci_kuce

Pro se muži bojí ambiciózních žen?

přidáno: 12. 11. 2019 6:40, autor: Oldřich Navrátil

Prezidentka Unie rodinných advokátů Daniela Kovářová poskytla rozhovor časopisu Týden, v němž odpovídá na otázky právní i neprávní. Celý rozhovor je k dispozici zde: https://www.tyden.cz/rubriky/domaci/proc-se-cesti-muzi-boji-zen_534988.html

Jiné než klimatické hrozby

přidáno: 7. 10. 2019 23:58, autor: Oldřich Navrátil

Slečně Gretě se podařil husarský kousek – můžete s ní souhlasit nebo z ní vyletět z kůže, ale nepopřete, že rozčeřila poklidné vody široké neaktivistické veřejnosti a tématem číslo jedna učinila minimálně pro letošní rok otázku klimatu. Očekáváme-li brzkou klimatickou krizi, stojí za zmínku upozornit na krize nikoliv teoreticky hrozící, ale bohužel už reálně probíhající.

Odborníci zabývající se rodinou a lidskými vztahy, psychologové, terapeuti, rodinní advokáti, mediátoři nebo opatrovničtí soudci, už drahně let bijí na poplach a velmi by ocenili vztahovou slečnu Gretu, jež by dokázala rozplakat odpovědné, aby vztahovou krizi skutečně začali řešit. Časy se totiž změnily, a co se lidé během let naučili, jak spolu žili ve vztazích, jak vyjednávali a ustupovali, už není použitelné a dávno neplatí.

Vztahy kdysi a dnes

Muži měli majetek a moc, tak veleli a ženy poslouchaly. Pokud se nechtěly podřídit, musely taktizovat, vyjednávat, ustupovat, zastřeně manipulovat, anebo trpět, obětovat se kvůli dětem, vydržet a příliš si nevyskakovat. Rozvody byly v plenkách, a komu vztah selhal, ten se za selhání styděl. Vztahy v rodině měly svůj odvěký řád, nesouhlas se hlasitě nevytruboval, vzbouření nikdo netoleroval a neomlouval a úcta k šedinám byla nad zákon. Průměrné manželství trvalo čtvrt století, protože lidé umírali po padesátce. Nelíbí se ti něco v manželství? Tak to zkus vydržet. Kvůli dětem, kvůli rodičům, kvůli okolí nebo majetku. Přece se nerozvedeš. Emoce nebyly v módě, slušně vychovaný se totiž uměl ovládat.

Jenomže dnes je všechno jinak. Už ve škole se děti učí sebeprosazování, časopisy jsou plné rad, jak říkat celému světu, co si kdo myslí. Sebeovládání už není kladem, ale pomalu se stává podivností. Každá má právo hledat svoje štěstí, tak proč by se měl jinému podřizovat? Emoce vládnou světem, i muži dnes mají právo plakat, rozčilovat se, kolabovat, podobně jako ženy velet, rozkazovat a říkat ne, jakmile se jim na partnerovi něco nezdá. Nelíbí se ti, co druhý dělá? Jen mu to hezky zpříma řekni. V naivní víře, že sdělená výtka druhého přivede k osvícení. Zapomíná se však, že mají-li oba právo na své štěstí a nikdo nemá být k ničemu nucen, logickým výsledkem je neustálý rozpad vztahů.

Kolotoč vzájemně nezastavitelných změn

Školní osnovy jsou plné vzorečků, letopočtů, cizích slov a exaktních informací, ty alternativní pak rozvíjejí sebeprosazování a hrdost na vlastní individualitu. Polovina dětí se rodí do nefunkčních vztahů a nikdy nepoznají, jak vypadá partnerské vyjednávání o odlišnostech. Každý má právo na svůj pohled na věc, na individuální přístup ke svému štěstí, neexistuje už žádná norma, jak mají věci vypadat a jak se k sobě mají lidé chovat. Výměna manželek nám v reálu ukazuje, jak spolu dvojice nejbližších mluví plna zloby, sprostá slova, útoky a neuctivosti divák už ani nevnímá. Školní osnovy se hroutí pod nároky, přesto o výuce ke vztahovosti nikdo nehovoří. Klukům i holkám dnes rádi tvrdíme, že mají cestovat, vzdělávat se, pracovat na sobě, a hlavně se probůh nikde nezavazovat. Když pak ti nešťastníci po třicítce si začnou plnit sen o rodině, jaký div, že nejsou lidi, nejsou zkušenosti, chybějí kompetence nezbytné pro život ve vztahu, protože dnes už není možné nikoho nutit, aby s druhým setrval, když sám je nespokojen. Zejména má-li manželský vztah trvat nikoliv čtvrt století, ale s ohledem na střední délku života padesát, šedesát nebo sedmdesát let.

Důsledky jsou pak jednoznačné. Neumíme žít ve vztahu, proto se vztahy rozpadají, ačkoliv nedostižným ideálem je stále manželství a funkční, tedy fungující vztah. Jenomže žít ve vztahu se dá naučit jen vztahem, a kdo se vztahovosti vzdá, kdo volí single život v přesvědčení, že jen on má právo volit, rozhodovat, neohlížet se na druhého a jít za svým štěstím až na druhý konec světa, nemůže se pak nijak divit, že nakonec je sám nebo že bloumá ze vztahu do vztahu a jen se diví, že vždy ztroskotá.

Co jsou emoce a jak na ně

Možná by trochu neškodilo ubrat ze sebevědomí a sebeprosazování a přidat na pokoře, protože čeho je moc, toho je jako vždycky příliš. Rodinní advokáti by mohli vyprávět, jak se nám plní kanceláře klienty přesvědčenými o své pravdě, jak podle nich má či musí život rodinný vlastně probíhat. Jenomže vztah je vztahem proto, že v něm žijí lidé, a ti se musí s odlišností svých pohledů na věc a přemírou emocí nějak vypořádat. V rodině a ve vztahu totiž nic není objektivní a slova jako pravda a lež jsou bez obsahu, protože vše je jen úhlem pohledu a z principu subjektivní. Klima se možná mění a člověk ho možná více či méně ovlivňuje, jenomže bez slušných vztahů společnost zhyne bez náhrady a mnohem dřív, než stačí roztát nejmenší ledovec. Kdybych dokázala duplikovat Gretin patos, znásobit její nasazení, vystoupit OSN či rozvášnit davy, pak bych všem odpovědným a zejména mladým doporučila stávkovat za lepší vztahy, za vzdělání, za informace a za osvětu, jak zlepšit vztahy. My starší se možná ještě přemůžeme, abychom setrvali po boku partnerů, jež přece nikdy nejsou ideální. Ale ti mladí bez dobrých vzorů, bez pomoci, bez pokory a sebeovládání na této planetě budou planě žít svůj spokojený bezmasý bezuhlíkatý život. Bez kouřících letadel, plastových brček, bez smrdutých cigaret a bez automobilů. Jeden bez druhého. Sami.

Vyšlo v MFDnes 8. října 2019

Výživné má platit rodič, ne stát

přidáno: 20. 8. 2019 4:13, autor: Oldřich Navrátil

Nic nerozčeří stojaté vody rodinného práva tolik jako debata o výživném. V horkých červnových dnech se o něm opět začalo hovořit v souvislosti s legislativním návrhem, který do připomínkového řízení rozeslalo Ministerstvo práce a sociálních věcí. Nese název zákon o zálohovaném výživném.

Nápad, že by stát za neplatiče hradil výživné, se pravidelně objevuje v hlavách politiků a současná vláda jej má v programovém prohlášení. Politici, kteří věc podporují, se vždy ohánějí statistikami neziskových organizací a údaji exekutorů o výši částek vymáhaného výživného. Realita však katastrofickým předpovědím neodpovídá. Časopis Rodinné listy v minulosti inicioval plošný výzkum zaměřený na ochotu povinných platit výživné. Z něj vyplynulo, že počet neplatičů klesá a případů, z nichž se nepodaří přisouzené výživné vymoci ani exekučně, je výrazně nižší (7 %).

Trocha historie

Nic nového pod sluncem – i jinde se bohaté a populistické vlády o podobný projekt pokusily. V letech 1948-1952 platil u nás zákon č. 57/1948 Sb., o zálohování výživného dětem, který vyžadoval pravomocný rozsudek, tříměsíční neplacení, výdělkovou nezpůsobilost povinné osoby či jiné potíže s vymáháním. Vyplacené částky navýšené o desetiprocentní penále vymáhal od neplatičů stát. Podobnou praxi na pár měsíců zkusilo v roce 2002 i Slovensko, které však zákon brzy zrušilo pro – světe, div se – obtíže s financováním. Ani slovenský neplatič na své nečinnosti nevydělal – státu musel odvést 125 %. Česko bylo nejblíže jeho zavedení v roce 2005, kdy sněmovní tisk č. 964 o náhradním výživném prošel parlamentní procedurou, těsně před koncem funkčního období sněmovny jej však odmítl podepsat prezident Klaus.

Argumentů ve prospěch návrhu stejně jako pohledů opačných se dá najít celá řada, jak už to my, lidé, umíme, chceme-li něco podpořit nebo něčemu uškodit. Kritik utrousí, že je o nápad nevýchovný, pro rodiče demotivující a jak stvořený ke zneužívání, před nímž není žádný systém zcela imunní. Optimista dodá, že neplatících rodičů je stejně celkem zanedbatelné množství. Možná by šlo vymyslet nástroje, jež by nízké číslo ještě snížily – vedle penále či úroků z prodlení se nabízí veřejný seznam neplatičů; to by se ovšem musel Úřad na ochranu osobních údajů moudře tvářit, že se ho to netýká. Co třeba zveřejňovat seznamy prokázaných neplatičů, zavést záznam v centrálních registrech či omezení služeb, jež poskytuje stát jednotlivci (prodlužování řidičských a zbrojních průkazů, vydávání stavebních rozhodnutí)? A možná se všechna opatření stejně minou se účinkem, plníme-li neplatiči výživného věznice.

Racio bez argumentace, populismus vítězí

Přesto se přibližně co dva roky objeví na stole návrh, na první pohled představovaný jako bohulibý záměr, proti němuž protestuje jen naprostý asociál. Ten předpolední z roku 2016 koncipoval novou sociální dávku do výše 2400 Kč, která se započítávala do všech příjmů rodiny a nepočítala se zpětným vymáháním. Nový návrh je ovšem koncipovaný už trochu jinak, mnohem rozsáhleji než jeho předchůdci.

Podmínkou pro výplatu výživného ze strany státu má být pravomocné soudní rozhodnutí nebo dohoda rodičů se souhlasem k přímé vykonatelnosti, dluh na výživném za dobu nejméně dva měsíce, neúčelná exekuce nebo výkon rozhodnutí (resp. minimálně zahájení některého z řízení) a nezaopatřené dítě, které řádně navštěvuje školní nebo předškolní zařízení. Právo na výplatu bude mít oprávněný rodič jen v případě, že příjem rodiny nebude vyšší než průměrná měsíční mzda (dnes činí její medián 29. 247 Kč). Výplaty dávek budou mít na starosti krajské pobočky Úřadu práce a horní hranice dávek je omezena podílem průměrné měsíční mzdy v národním hospodářství v závislosti na věku dítěte (od 15 % u nejmenších dětí až do 25 % u dospělých dětí). Zálohované výživné se poskytne nejpozději do měsíce následujícího po podání žádosti. Návrh vzbuzuje nejen faktické, ale i právní pochybnosti. Případné přeplatky je příjemce povinen vrátit, navzdory obecné právní normy – občanskému zákoníku, podle něhož se spotřebované výživné neplatí.

Pokud stát vyplatí oprávněnému zálohované výživné (důvodová zpráva odhaduje počet žádostí na 24.000), přejde na něj právo vymáhat dluh od neplatiče, což budou mít na starosti noví zaměstnanci Úřadu práce spolu s povinností podat podnět policii k zahájení trestního stíhání, bude-li rodič po dobu delší než 4 měsíce v prodlení s placením. Návratnost nákladů do státního rozpočtu však bude minimální. Důvodová zpráva ji odhaduje maximálně na 10 %.

Unie rodinných advokátů dlouhodobě brojí proti tomuto nápadu. Považuje ho za nesystémové řešení, které zavádí jen zvláštní sociální dávku, odnímá osobní odpovědnost z povinných, naopak přenáší jejich vyživovací povinnost na stát, resp. na daňové poplatníky, oslabuje osobní odpovědnost a svádí ke zneužívání a obcházení. Co když se rodiče fiktivně dohodnou na vysokém výživném jen proto, aby dosáhli na výplatu? Co když se rodič s dítětem přestěhuje a na novém místě znovu požádá? Jsou vůbec jednotlivé pobočky Úřadu práce provázané a dokáží si tak rychle předat informace? Unie se obává, že vymáhání dlužného výživného po neplatičích se posléze ukáže nejen neefektivní. Přijetí návrhu a jeho následná realizace zatíží stát, resp. daňové poplatníky dalšími výdaji na personál, neúčelné exekuční řízení a náklady exekutora.

I když se nenaplní katastrofické prognózy a obavy ze zneužívání, jde o návrh fakticky zbytečný. Vyjímám totiž z důvodové zprávy k návrhu paragrafového znění následující pasáž: „I přesto, že v současnosti u nás není právně zakotven žádný nástroj obdobný institutu zálohovaného výživného, nezůstávají rodiny s dětmi, které se dostávají do nepříznivé finanční situace z důvodu nehrazení výživného druhým z rodičů, zcela bez pomoci státu. Tyto rodiny jsou, stejně jako všechny ostatní rodiny v ČR, kryty také dávkami státní sociální podpory, kdy mohou pobírat rodičovský příspěvek, dále pak přídavek na dítě
a příspěvek na bydlení. Rovněž pro účely dávek státní sociální podpory se jako příjem započítává pouze výživné, které bylo skutečně vyplaceno. Neplacení výživného se tedy tímto projeví v získání nároku a vyšší výši těchto dávek.“ Proč tedy přijímat nový zákon?

Horší než finanční výdaje a rezignace na osobní odpovědnost je signál, jenž občanům posílá stát. Je ze stejného zdroje jako zakázané potraviny, energetické štítky, reflexivní proužky na rukávech, zákaz tajemství mezi manžely a povinnost rodičů zeptat se dítěte na jeho názor. Kdysi bylo dění v rodině intimní záležitostí – ne nadarmo patřívalo do výsostných soukromoprávních vod. Kam až bude postupovat ingerence státu? Pod praporem ochrany – nejprve dítěte, pak matek a otců a posléze rodinného štěstí přebírá odpovědnost za jiné, a místo aby je učil samostatnosti a odpovědnosti (za výběr partnera, za počet dětí, za vlastní život a dobré vztahy s rodinnými příslušníky a lidmi vůbec), tvrdí, že máme jen práva, a žádné povinnosti. Copak my, lidé přizpůsobiví – my se v tom naučíme chodit. Kdo na to doplatí, bude společnost, stát a zejména rodina. Tváří v tvář civilizačnímu ohrožení, jež se k nám zvolna přibližuje, je přece třeba ji bránit, nikoliv rozrušovat.

Psáno pro Bulletin advokacie

1-10 of 27