Názory, rozhovory, komentáře apod., členů Unie rodinných advokátů.

Pro se muži bojí ambiciózních žen?

přidáno: 12. 11. 2019 6:40, autor: Oldřich Navrátil

Prezidentka Unie rodinných advokátů Daniela Kovářová poskytla rozhovor časopisu Týden, v němž odpovídá na otázky právní i neprávní. Celý rozhovor je k dispozici zde: https://www.tyden.cz/rubriky/domaci/proc-se-cesti-muzi-boji-zen_534988.html

Jiné než klimatické hrozby

přidáno: 7. 10. 2019 23:58, autor: Oldřich Navrátil

Slečně Gretě se podařil husarský kousek – můžete s ní souhlasit nebo z ní vyletět z kůže, ale nepopřete, že rozčeřila poklidné vody široké neaktivistické veřejnosti a tématem číslo jedna učinila minimálně pro letošní rok otázku klimatu. Očekáváme-li brzkou klimatickou krizi, stojí za zmínku upozornit na krize nikoliv teoreticky hrozící, ale bohužel už reálně probíhající.

Odborníci zabývající se rodinou a lidskými vztahy, psychologové, terapeuti, rodinní advokáti, mediátoři nebo opatrovničtí soudci, už drahně let bijí na poplach a velmi by ocenili vztahovou slečnu Gretu, jež by dokázala rozplakat odpovědné, aby vztahovou krizi skutečně začali řešit. Časy se totiž změnily, a co se lidé během let naučili, jak spolu žili ve vztazích, jak vyjednávali a ustupovali, už není použitelné a dávno neplatí.

Vztahy kdysi a dnes

Muži měli majetek a moc, tak veleli a ženy poslouchaly. Pokud se nechtěly podřídit, musely taktizovat, vyjednávat, ustupovat, zastřeně manipulovat, anebo trpět, obětovat se kvůli dětem, vydržet a příliš si nevyskakovat. Rozvody byly v plenkách, a komu vztah selhal, ten se za selhání styděl. Vztahy v rodině měly svůj odvěký řád, nesouhlas se hlasitě nevytruboval, vzbouření nikdo netoleroval a neomlouval a úcta k šedinám byla nad zákon. Průměrné manželství trvalo čtvrt století, protože lidé umírali po padesátce. Nelíbí se ti něco v manželství? Tak to zkus vydržet. Kvůli dětem, kvůli rodičům, kvůli okolí nebo majetku. Přece se nerozvedeš. Emoce nebyly v módě, slušně vychovaný se totiž uměl ovládat.

Jenomže dnes je všechno jinak. Už ve škole se děti učí sebeprosazování, časopisy jsou plné rad, jak říkat celému světu, co si kdo myslí. Sebeovládání už není kladem, ale pomalu se stává podivností. Každá má právo hledat svoje štěstí, tak proč by se měl jinému podřizovat? Emoce vládnou světem, i muži dnes mají právo plakat, rozčilovat se, kolabovat, podobně jako ženy velet, rozkazovat a říkat ne, jakmile se jim na partnerovi něco nezdá. Nelíbí se ti, co druhý dělá? Jen mu to hezky zpříma řekni. V naivní víře, že sdělená výtka druhého přivede k osvícení. Zapomíná se však, že mají-li oba právo na své štěstí a nikdo nemá být k ničemu nucen, logickým výsledkem je neustálý rozpad vztahů.

Kolotoč vzájemně nezastavitelných změn

Školní osnovy jsou plné vzorečků, letopočtů, cizích slov a exaktních informací, ty alternativní pak rozvíjejí sebeprosazování a hrdost na vlastní individualitu. Polovina dětí se rodí do nefunkčních vztahů a nikdy nepoznají, jak vypadá partnerské vyjednávání o odlišnostech. Každý má právo na svůj pohled na věc, na individuální přístup ke svému štěstí, neexistuje už žádná norma, jak mají věci vypadat a jak se k sobě mají lidé chovat. Výměna manželek nám v reálu ukazuje, jak spolu dvojice nejbližších mluví plna zloby, sprostá slova, útoky a neuctivosti divák už ani nevnímá. Školní osnovy se hroutí pod nároky, přesto o výuce ke vztahovosti nikdo nehovoří. Klukům i holkám dnes rádi tvrdíme, že mají cestovat, vzdělávat se, pracovat na sobě, a hlavně se probůh nikde nezavazovat. Když pak ti nešťastníci po třicítce si začnou plnit sen o rodině, jaký div, že nejsou lidi, nejsou zkušenosti, chybějí kompetence nezbytné pro život ve vztahu, protože dnes už není možné nikoho nutit, aby s druhým setrval, když sám je nespokojen. Zejména má-li manželský vztah trvat nikoliv čtvrt století, ale s ohledem na střední délku života padesát, šedesát nebo sedmdesát let.

Důsledky jsou pak jednoznačné. Neumíme žít ve vztahu, proto se vztahy rozpadají, ačkoliv nedostižným ideálem je stále manželství a funkční, tedy fungující vztah. Jenomže žít ve vztahu se dá naučit jen vztahem, a kdo se vztahovosti vzdá, kdo volí single život v přesvědčení, že jen on má právo volit, rozhodovat, neohlížet se na druhého a jít za svým štěstím až na druhý konec světa, nemůže se pak nijak divit, že nakonec je sám nebo že bloumá ze vztahu do vztahu a jen se diví, že vždy ztroskotá.

Co jsou emoce a jak na ně

Možná by trochu neškodilo ubrat ze sebevědomí a sebeprosazování a přidat na pokoře, protože čeho je moc, toho je jako vždycky příliš. Rodinní advokáti by mohli vyprávět, jak se nám plní kanceláře klienty přesvědčenými o své pravdě, jak podle nich má či musí život rodinný vlastně probíhat. Jenomže vztah je vztahem proto, že v něm žijí lidé, a ti se musí s odlišností svých pohledů na věc a přemírou emocí nějak vypořádat. V rodině a ve vztahu totiž nic není objektivní a slova jako pravda a lež jsou bez obsahu, protože vše je jen úhlem pohledu a z principu subjektivní. Klima se možná mění a člověk ho možná více či méně ovlivňuje, jenomže bez slušných vztahů společnost zhyne bez náhrady a mnohem dřív, než stačí roztát nejmenší ledovec. Kdybych dokázala duplikovat Gretin patos, znásobit její nasazení, vystoupit OSN či rozvášnit davy, pak bych všem odpovědným a zejména mladým doporučila stávkovat za lepší vztahy, za vzdělání, za informace a za osvětu, jak zlepšit vztahy. My starší se možná ještě přemůžeme, abychom setrvali po boku partnerů, jež přece nikdy nejsou ideální. Ale ti mladí bez dobrých vzorů, bez pomoci, bez pokory a sebeovládání na této planetě budou planě žít svůj spokojený bezmasý bezuhlíkatý život. Bez kouřících letadel, plastových brček, bez smrdutých cigaret a bez automobilů. Jeden bez druhého. Sami.

Vyšlo v MFDnes 8. října 2019

Výživné má platit rodič, ne stát

přidáno: 20. 8. 2019 4:13, autor: Oldřich Navrátil

Nic nerozčeří stojaté vody rodinného práva tolik jako debata o výživném. V horkých červnových dnech se o něm opět začalo hovořit v souvislosti s legislativním návrhem, který do připomínkového řízení rozeslalo Ministerstvo práce a sociálních věcí. Nese název zákon o zálohovaném výživném.

Nápad, že by stát za neplatiče hradil výživné, se pravidelně objevuje v hlavách politiků a současná vláda jej má v programovém prohlášení. Politici, kteří věc podporují, se vždy ohánějí statistikami neziskových organizací a údaji exekutorů o výši částek vymáhaného výživného. Realita však katastrofickým předpovědím neodpovídá. Časopis Rodinné listy v minulosti inicioval plošný výzkum zaměřený na ochotu povinných platit výživné. Z něj vyplynulo, že počet neplatičů klesá a případů, z nichž se nepodaří přisouzené výživné vymoci ani exekučně, je výrazně nižší (7 %).

Trocha historie

Nic nového pod sluncem – i jinde se bohaté a populistické vlády o podobný projekt pokusily. V letech 1948-1952 platil u nás zákon č. 57/1948 Sb., o zálohování výživného dětem, který vyžadoval pravomocný rozsudek, tříměsíční neplacení, výdělkovou nezpůsobilost povinné osoby či jiné potíže s vymáháním. Vyplacené částky navýšené o desetiprocentní penále vymáhal od neplatičů stát. Podobnou praxi na pár měsíců zkusilo v roce 2002 i Slovensko, které však zákon brzy zrušilo pro – světe, div se – obtíže s financováním. Ani slovenský neplatič na své nečinnosti nevydělal – státu musel odvést 125 %. Česko bylo nejblíže jeho zavedení v roce 2005, kdy sněmovní tisk č. 964 o náhradním výživném prošel parlamentní procedurou, těsně před koncem funkčního období sněmovny jej však odmítl podepsat prezident Klaus.

Argumentů ve prospěch návrhu stejně jako pohledů opačných se dá najít celá řada, jak už to my, lidé, umíme, chceme-li něco podpořit nebo něčemu uškodit. Kritik utrousí, že je o nápad nevýchovný, pro rodiče demotivující a jak stvořený ke zneužívání, před nímž není žádný systém zcela imunní. Optimista dodá, že neplatících rodičů je stejně celkem zanedbatelné množství. Možná by šlo vymyslet nástroje, jež by nízké číslo ještě snížily – vedle penále či úroků z prodlení se nabízí veřejný seznam neplatičů; to by se ovšem musel Úřad na ochranu osobních údajů moudře tvářit, že se ho to netýká. Co třeba zveřejňovat seznamy prokázaných neplatičů, zavést záznam v centrálních registrech či omezení služeb, jež poskytuje stát jednotlivci (prodlužování řidičských a zbrojních průkazů, vydávání stavebních rozhodnutí)? A možná se všechna opatření stejně minou se účinkem, plníme-li neplatiči výživného věznice.

Racio bez argumentace, populismus vítězí

Přesto se přibližně co dva roky objeví na stole návrh, na první pohled představovaný jako bohulibý záměr, proti němuž protestuje jen naprostý asociál. Ten předpolední z roku 2016 koncipoval novou sociální dávku do výše 2400 Kč, která se započítávala do všech příjmů rodiny a nepočítala se zpětným vymáháním. Nový návrh je ovšem koncipovaný už trochu jinak, mnohem rozsáhleji než jeho předchůdci.

Podmínkou pro výplatu výživného ze strany státu má být pravomocné soudní rozhodnutí nebo dohoda rodičů se souhlasem k přímé vykonatelnosti, dluh na výživném za dobu nejméně dva měsíce, neúčelná exekuce nebo výkon rozhodnutí (resp. minimálně zahájení některého z řízení) a nezaopatřené dítě, které řádně navštěvuje školní nebo předškolní zařízení. Právo na výplatu bude mít oprávněný rodič jen v případě, že příjem rodiny nebude vyšší než průměrná měsíční mzda (dnes činí její medián 29. 247 Kč). Výplaty dávek budou mít na starosti krajské pobočky Úřadu práce a horní hranice dávek je omezena podílem průměrné měsíční mzdy v národním hospodářství v závislosti na věku dítěte (od 15 % u nejmenších dětí až do 25 % u dospělých dětí). Zálohované výživné se poskytne nejpozději do měsíce následujícího po podání žádosti. Návrh vzbuzuje nejen faktické, ale i právní pochybnosti. Případné přeplatky je příjemce povinen vrátit, navzdory obecné právní normy – občanskému zákoníku, podle něhož se spotřebované výživné neplatí.

Pokud stát vyplatí oprávněnému zálohované výživné (důvodová zpráva odhaduje počet žádostí na 24.000), přejde na něj právo vymáhat dluh od neplatiče, což budou mít na starosti noví zaměstnanci Úřadu práce spolu s povinností podat podnět policii k zahájení trestního stíhání, bude-li rodič po dobu delší než 4 měsíce v prodlení s placením. Návratnost nákladů do státního rozpočtu však bude minimální. Důvodová zpráva ji odhaduje maximálně na 10 %.

Unie rodinných advokátů dlouhodobě brojí proti tomuto nápadu. Považuje ho za nesystémové řešení, které zavádí jen zvláštní sociální dávku, odnímá osobní odpovědnost z povinných, naopak přenáší jejich vyživovací povinnost na stát, resp. na daňové poplatníky, oslabuje osobní odpovědnost a svádí ke zneužívání a obcházení. Co když se rodiče fiktivně dohodnou na vysokém výživném jen proto, aby dosáhli na výplatu? Co když se rodič s dítětem přestěhuje a na novém místě znovu požádá? Jsou vůbec jednotlivé pobočky Úřadu práce provázané a dokáží si tak rychle předat informace? Unie se obává, že vymáhání dlužného výživného po neplatičích se posléze ukáže nejen neefektivní. Přijetí návrhu a jeho následná realizace zatíží stát, resp. daňové poplatníky dalšími výdaji na personál, neúčelné exekuční řízení a náklady exekutora.

I když se nenaplní katastrofické prognózy a obavy ze zneužívání, jde o návrh fakticky zbytečný. Vyjímám totiž z důvodové zprávy k návrhu paragrafového znění následující pasáž: „I přesto, že v současnosti u nás není právně zakotven žádný nástroj obdobný institutu zálohovaného výživného, nezůstávají rodiny s dětmi, které se dostávají do nepříznivé finanční situace z důvodu nehrazení výživného druhým z rodičů, zcela bez pomoci státu. Tyto rodiny jsou, stejně jako všechny ostatní rodiny v ČR, kryty také dávkami státní sociální podpory, kdy mohou pobírat rodičovský příspěvek, dále pak přídavek na dítě
a příspěvek na bydlení. Rovněž pro účely dávek státní sociální podpory se jako příjem započítává pouze výživné, které bylo skutečně vyplaceno. Neplacení výživného se tedy tímto projeví v získání nároku a vyšší výši těchto dávek.“ Proč tedy přijímat nový zákon?

Horší než finanční výdaje a rezignace na osobní odpovědnost je signál, jenž občanům posílá stát. Je ze stejného zdroje jako zakázané potraviny, energetické štítky, reflexivní proužky na rukávech, zákaz tajemství mezi manžely a povinnost rodičů zeptat se dítěte na jeho názor. Kdysi bylo dění v rodině intimní záležitostí – ne nadarmo patřívalo do výsostných soukromoprávních vod. Kam až bude postupovat ingerence státu? Pod praporem ochrany – nejprve dítěte, pak matek a otců a posléze rodinného štěstí přebírá odpovědnost za jiné, a místo aby je učil samostatnosti a odpovědnosti (za výběr partnera, za počet dětí, za vlastní život a dobré vztahy s rodinnými příslušníky a lidmi vůbec), tvrdí, že máme jen práva, a žádné povinnosti. Copak my, lidé přizpůsobiví – my se v tom naučíme chodit. Kdo na to doplatí, bude společnost, stát a zejména rodina. Tváří v tvář civilizačnímu ohrožení, jež se k nám zvolna přibližuje, je přece třeba ji bránit, nikoliv rozrušovat.

Psáno pro Bulletin advokacie

Jak se dělá hojivá advokacie

přidáno: 8. 2. 2019 12:57, autor: Oldřich Navrátil

Klasická advokacie spočívá v poskytování právních rad, v sepisu žalob a smluv, v obhajobě v trestním řízení a v mnoha dalších krocích a úkonech rozličných odvětví práva. Tento hlavní směr advokacie vykonává každý advokát. Hojivá advokacie, kterou na tomto místě představil Bulletin advokacie č. 9/2018, je bonuse nebo přidanou hodnotu, v níž se klasické právo nevyskytuje. Jde o psychickou podporu a oporu klienta, o nápomoc při jeho rozhodování, o činnost podobnou psychoterapii, o strategické plánování, snižování stresu a emocionální zátěže a o rozličné další formy a podoby lidského emotivního přístupu, jímž advokát svému klientovi vyjadřuje účast, pochopení a pomoc.

Klasickou advokacii se učíme od prvních koncipientských krůčků, formuje ji soudní judikatura a ovlivňuje kárná praxe. Jsme za ni kárně i finančně odpovědni a primárně na ni dopadá nový projekt dalšího vzdělávání advokátů. S hojivou advokacií se to má jinak a přiznávám, že možná není pro každého. Záleží na osobnostním nastavení advokáta, na jeho rozhodnutí, jakému druhu práva se chce věnovat, na jeho hranicích a chuti pustit si osobní bolest klienta blíž k sobě, na jeho chuti mu s ní pomoci. Běžný klient hranici mezi oběma typy advokacie obvykle není schopen rozpoznat, proto za něj rozlišení musí provést právě advokát. „Tohle už není právní problém,“ bývá nejčastější odpověď. „Vy byste potřeboval psychologa nebo psychoterapeuta, mohu vám dát na někoho kontakt nebo doporučení,“ řekne advokát, neboť v oblastech souvisejících není vzdělán a není si jist, jak má reagovat. Jiný se pokusí poradit, projevit účast, pomoci klientovi či ho alespoň účastně vyslechne. V některých odvětví hojivou advokacii takřka nepotkáte (smluvní agenda či obchodní právo), v jiné se jí naopak lze jen obtížně vyhnout (rodinné právo). Nejčastější výskyt byl zaznamenán v případech plných emocí, vášní, vztahů a zklamání z neuspokojeného očekávání.

Co má dělat ten, kdo se nebojí

„Co byste, pane doktore, dělal na mém místě?“ zná častá otázka, která hezky ukazuje hranici mezi klasickou a hojivou advokacií. Nelze se divit kolegům, kteří právě na ni ze zásady neodpovídají. Mimo právní oblasti býváme nejistí, nikoho z nás pro tuto neprobádanou oblast nevyškolili a každý klient je jiný, jedinečný. Jak pomoci, abychom neublížili? Jak projevit klientovi účast a jak daleko advokát smí zajít? Může se klienta dotknout? Obejmout ho? Má mu nabídnout cigaretu nebo skleničku něčeho tvrdšího? Může se ptát na jeho city a emoce? Smí použít humor nebo vtip? Na rozdíl od oblastí práva neexistují jasné odpovědi na tyto otázky a je na každém advokátovi, aby sám volil, zda chce hojivou advokacii vedle klasického výkonu právní praxe provozovat. Kdo se však pro ni rozhodne, měl by mít možnost se v ní vzdělávat, vyměňovat si zkušenosti, sdílet s kolegy, co pomáhá či co škodí, a vědět, kdo mu poskytne supervizi. Nasáté emoce navíc plní advokátovu duši, pro niž je pak životně důležité uměl se škodlivých myšlenek po náročném dni někde zbavit. Unie rodinných advokátů se rozhodla, že se tohoto úkolu zhostí, a uspořádala pro své členy workshop nazvaný Zátěžová komunikace s klientem, který vedl viceprezident Asociace manželských a rodinných poradců Mgr. Pavel Rataj. Následující řádky čerpají inspiraci právě z této akce.

Hojivá advokacie vyžaduje dobrý kontakt advokáta s klientem a schopnost advokáta dobře klienta přečíst. Klient zasažený emocemi se totiž navenek projevuje chováním, jež nemusí být vždy dobře čitelné, ba právě naopak velmi často bývá matoucí. Za chování totiž může komplex chtění, potřeb, předsudků, přání, očekávání, frustrací, strachů, pocitů nespravedlnosti, výchovy, zděděných vzorců chování a dosavadních (obvykle neblahých) životních zkušeností. Prvním úkolem je tedy rozklíčovat, co za klientovým chováním stojí. Klient v emocionální zátěži přichází za advokátem s očekáváním, že právě on za něj vyřeší jeho problémy, získá potvrzení svého světonázoru, najde bezpečí, pravdu, štěstí, potrestání druhé strany, uspokojení nebo spravedlnost. V rodinné oblasti je jen výjimečně možné klientovo očekávání naplnit, velmi často jeho přání není prostředky práva splnitelné. Advokát si tento paradox musí uvědomit a nesmí se být ho klientovi sdělit.

V hojivé advokacii platí, že pánem situace musí být advokát, který si podle svých preferencí vytýčí hranice a hřiště, v němž má zájem či je ochoten klientovi pomáhat. Mezi definici hranic patří nejen frekvence a forma komunikace (jak často reagovat na e-maily, jak pozdě večer lze ještě telefonovat, jak často se advokát a klient potkávají, jak dlouhé konzultace budou probíhat apod.). Mnozí klienti jsou schopní manipulátoři, proto se advokát musí naučit říkat NE a rozhodnout se, jaké klienty bude odmítat.

V mezilidské komunikaci existují dvě roviny: rovina výkonová, s níž pracuje klasická advokacie zaměřená na obsah, právo, žaloby či úkony právní služby, a rovina vztahu či formy, s níž pracuje hojivá advokacie. V akutní podobě se lze setkat s klientem v emocionální zátěži (klient rozčilený, rozzlobený, smutný, vystrašený apod.), pak je prvním krokem klienta zklidnit, protože emoce v mozku vypnou racionální složku a takový klienta stejně nevnímá, co se mu advokát snaží slovně sdělit, a není schopen reagovat na rady a racionální doporučení. Ke zklidnění klienta slouží celá řada technik (např. odvedení tématu, generalizace, porozumění, parafráze či pochopení), které se advokát naučí v prakticky vedených workshopech či seminářích. Klient hojivého advokáta by měl vědět, že podobný průběh sporu i emocí je věcí běžnou a očekávanou. Teprve pak je advokát schopen dalšími kroky vytvořit štít, kterým lze klienta ochránit. Nezbytnost dobré komunikační vazby klienta s advokátem vyplývá mj. z nutnosti zjistit medikaci či různé formy závislosti. Teprve poté se dá s klientem pracovat.

Pak však hojivému advokátovi začíná další fáze, do níž se každý advokát možná nezapojí: totiž hojení ran, které má klient v duši. Pochopitelně jde o proces časově i emocionálně náročný, opět však existuje řada nástrojů, kterou mohou (klientům i advokátům) při této práci napomoci. Podobně jako v jiných sférách života a koneckonců i klasické advokacie, v hojivé advokacii napomáhají pravidla, jejich formulace, zavedení a dodržování. Každý člověk, tedy i každý advokát si nastavuje vlastní pravidla v průběhu dospívání a vlastně během celého života, čímž sám sebe identifikuje a průběžně roste. Představy vlastního klienta můžeme korigovat, obtížně však změníme jeho přesvědčení. Advokáti i klienti mají své stereotypy, jež slouží jako zjednodušující zkratky, které nám pomáhají v těžkých životních situacích. Stereotypy lze měnit, nejprve je však třeba si je uvědomit, tedy je vyslovit.

Advokát si tedy musí sám odpovědět na tyto otázky: Chci provozovat hojivou advokacii? Chci pracovat s emocemi? A má totéž přání i klient? Chci se ho ptát na emoce, na rodinné zázemí, stereotypy, vazby a negativní zkušenosti? Umím se ubránit osobnímu zaujetí? Mám někoho, komu se svěřit s vlastními frustracemi? Je vůbec v okolí advokáta někdo, kdo bude myslet na něj? Umím definovat, kam už zajít nechci? Hojivý advokát by si měl sám uhlídat hranice a hlídat třetí osoby, které mu narušují jeho životní prostor.

Ukazuje se, že není jednoduché na tyto otázky odpovídat, nelze se tedy divit kolegům, kteří si právě proto volí bezpečí klasické advokacie, pročež rodinné a opatrovnické věci ze zásady převzít odmítají. Odmítnutí je ovšem jen jiným termínem pro aktivitu, kterou jsme o dva odstavce výše nazvali hraničením. Koneckonců jak odmítat je tématem pro samostatný seminář. Odmítající totiž musí počítat se třemi interakcemi, neboť odmítnutý se obvykle s prvním NE nespokojí. Advokátům obecně dělá odmítání problém, což možná souvisí s podstatou naší profese, která je typicky profesí pomáhající. Dalšími důvody mohou být slušnost, poslušnost, neschopnost ustát vlastní hranice.

Hovořit o něčem dříve nevyřčeném je možná novátorské, ale už první reakce na seminář ukazují, že diskuse pomáhají a vzdělání v oboru hojivé advokacie může advokátům i jejich klientům jenom prospět. Možná je největším přínosem vědomí, že i tento nástroj se v advokacii dá použít. A navíc že nejde o nástroj neprofesionální.

Daniela Kovářová

Článek byl psán pro tištěnou verzi Bulletinu advokacie, kde byl také ve zkrácené podobě uveřejněn (č. 12/2018, str. 74).

Rozvod u notáře - ano či ne?

přidáno: 22. 1. 2019 8:59, autor: Oldřich Navrátil

Má se urychlit rozvodové řízení? Manželé, jež jsou mocni dohody o majetku, o bydlení a o dětech, by možná nově nemuseli k soudu. Propříště jim bude stačit návštěva advokáta, jenž dohodu připraví, a pak je bez dalších komplikací, dotazů a pokusů o smír rozvede každý notář v České republice. O této možnosti, nad níž se od září minulého roku vášnivě pře odborná veřejnost, minulý týden přinesl informaci právě deník Lidové noviny.

Návrh je součástí prorodinného balíčku, který předkládá ministryně práce a sociálních věcí, v němž se objevuje i zálohové výživné za neplatiče. Chápu politické souvislosti i snahu vlády naplnit programové prohlášení, rozumím i nadšené podpoře laické veřejnosti. Kdo by si svobodně vybral cestu delší a složitější, tedy rozvod před soudcem, který má ze zákona povinnost alespoň zkusit, aby by si manželé rozvod přece jenom ještě rozmysleli? Slušný člověk má totiž i dnes v jednací síni z taláru respekt. Změna bezpochyby sníží počet soudních sporů. Ročně se u nás rozvede více než 20000 dvojic, navzdory tvrzením o rostoucí konfliktnosti se dvě třetiny rozvádějících jsou schopny dohodnout. Jak znám notáře i advokáty, brzy se s novinkou naučí pracovat a učiní z ní standardní nabídku právních služeb. Rozvody u notáře se stanou běžnou součástí právní praxe a za pár let možná nikdo neuvěří, že léta fungoval systém, v němž soudci manželům rozvody rozmlouvali.

Nezáleží na subjektivním hodnocení, zda se nám změny líbí, či nelíbí, které právní profesi vyhovují či pomáhají, ba ani argument přízemně ekonomický. Jistě je jedna návštěva u advokáta a druhá u notáře pro náš stát finančně méně zatěžující než vytápění soudních budov, placení soudců a zapisovatelek, odůvodňování rozsudků a doručování soudních rozhodnutí, což za rozvádějící nakonec platí všichni daňoví poplatníci, tedy i ti z nás, kteří se nikdy nesezdali nebo nerozváděli. Tyto otázky a odpovědi na ně nakonec nejsou nejdůležitější. Jako advokát změnu vítám, jako strážce zájmu dítěte v manželství počatého věřím, že si ze všech možností poslanci nakonec vyberou variantu, která co nejvíc ochrání nezletilé dítě (třeba i tím, že srovná právní postavení nesezdaných se sezdanými a předmětem soudních sporů učiní jen takové případy, na nichž se rodiče obojího druhu nebudou schopni sami dohodnout, což je čerstvý návrh, který se ještě neobjevil v paragrafovém znění).

Ve skutečnosti by si náš stát měl ujasnit, koho chce chránit a koho podporovat. Balíček prorodinných opatření je zajisté pojmem chvályhodným, názvem však svému obsahu spíše odporuje. Věci nejsou tím, čím se zdají být, což ani nejlepší reklamní slogan nezmění. Od lidské nepaměti platí, že dobrá rodina drží pospolu, dbá na dobré vztahy a navzájem se podporuje. Co člověk dostane zadarmo, to ho nevychová. A známkou dospělosti a samostatnosti je schopnost převzít odpovědnost za své kroky. Placení alimentů za neplatiče (podobně jako odpuštění dluhů), podpora jednočlenných domácností či rozvod drive in o nic podobného ani neusiluje.

Daniela Kovářová (vyšlo v Lidových novinách 21. ledna 2019)


Dnešní rodina

přidáno: 21. 12. 2018 4:15, autor: Oldřich Navrátil   [ aktualizováno 21. 12. 2018 4:16 ]

Náš spolek nese název „Unie rodinných advokátů“, čímž se chce nepochybně vyjádřit volné spojení právníků zabývajících se rodinným právem. Myšlenka vytvořit organizovanou skupinu advokátů a právníků specializujících se na rodinné právo není nová. Když jsem začínal v advokacii na konci 60 let minulého století, končila svoji činnost sekce pro právo rodinné, která byla přetransformována do sekce občanskoprávní, která se ale ve finále ve většině zabývala rovněž právem rodinným, neboť to byla v té době z pohledu soukromého práva hlavní či lépe řečeno převažující náplň činnosti advokacie.

Ačkoli to může připadat mnohému jako naprostá banalita, není vůbec jednoduché dohledat definici, co to je rodina v právním slova smyslu. V dnešním právním řádu definici rodiny nenajdeme. Naposledy se  o to pokusil Obecný občanský zákoník z roku 1811, který v ustanovení § 40 definoval rodinu takto: „Rodinou se rozumějí rodičové se všemi svými potomky. Poměr mezi těmito osobami se nazývá příbuzenstvím, poměr však, který vzniká mezi jedním manželem a příbuznými druhého manžela švakrovstvím“. Zajímavé na této definici je, že vlastně pojem rodina vymezuje docela široce, protože se dá vyložit i tak, že rodinou jsou všechny rodiče mající děti a to sezdané i nesezdané. To ovšem tehdejší zákonodárce neměl zcela jist na mysli, jak lze dovodit z ustanovení § 44 téhož zákona, podle kterého „Rodinné poměry zakládají se smlouvou manželskou. V manželské smlouvě dvě osoby různého pohlaví projevují podle zákona svoji vůli, že budou žíti v nerozlučném společenství, děti ploditi, je vychovávati a poskytovati si vzájemnou pomoc“.

 Základní problém dnešní rodiny je, že vlastně nejsme schopni definovat, co to je rodina a zda je pojem „rodina“ pojmem právním. Právní předpisy s tímto pojmem čas od času nakládají, ale používají ho v různých významech. Někdy se jím rozumí soužití muže a ženy, kteří jsou sezdáni, jindy se jím rozumí soužití muže a ženy, kteří sezdáni nejsou, ale trvale spolu žijí. Rodinou se rozumí i soužití svobodné nebo rozvedené matky s dětmi apod.

V novém občanském zákoníku se pojem rodina objevuje celkem ve 42 ustanovení, pokud jsem se nepřepočítal. Mezi základními zásadami soukromého práva se v  ustanovení § 3 odst.1  uvádí, že soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým a v odst.2 , písm. b) že soukromé právo spočívá zejména na zásadách, že rodina, rodičovství a manželství požívají zvláštní zákonné ochrany. Zákonná definice rodiny však chybí.

Je zjevné, že v moderním světě se institut rodiny proměňuje, a to se promítá i do poměrů u nás. Zejména v druhé polovině 20 století začalo docházet k řadě proměn, které byly nepochybně spojeny se zásadní změnou úlohy ženy v rodině. Ženy přestávaly postupně plnit pouze úlohu matky dětí a jejich vychovatelky, ale stávaly se vedle muže činitelem materiálního zabezpečení rodiny. Zaměstnání žen se tak v průběhu druhé poloviny 20 století stalo nezbytnou součástí hmotného zabezpečení rodiny. To vedlo k tomu, že se   Česká rodina se v důsledku transformačních procesů znatelně vzdálila ustálenému tradičnímu modelu. Ženy během dvacátého století získaly značnou samostatnost osobní, ekonomickou a společenskou to přirozeně vedlo ke změně postavení muže a ženy. Změnila se ekonomická funkce rodiny a to v tom smyslu, že muž již nebyl jediným živitelem rodiny a to proto, že ekonomický tlak na hospodářské zajištění rodiny vyžadoval ekonomickou aktivitu obou partnerů.

Tento stav nabyl ještě většího rozmachu na začátku 21 století, kdy lze vysledovat významný odklon od tradičního pojetí manželského soužití muže a ženy a dochází k fenoménu nesezdaných soužití, což nachází odraz ve skutečnosti, že se téměř již polovina dětí rodí mimo manželství. Z důvodové zprávy k nyní připravované novele občanského zákoníku, která se má týkat úpravy poměrů nezletilých dětí v případě rozvodu manželství jejich rodičů mimo jiné vyplývá, že ve sledovaném období, které zahnulo roky 2010 až 2017, se mimo manželství narodilo v roce 2017 cca 49 % dětí, zatímco v roce 2010 to bylo ještě 41 %. Tento údaj potvrzuje trend úpadku klasické rodiny a její nahrazení rodinou nesezdaných párů, kde není ani jisté, zda rodiče dítěte spolu žijí ve společné domácnosti, protože stát nedisponuje potřebnými daty, které navíc jsou obtížně objektivně zjistitelné, neboť rodiče mohou žít každý ve svém bytě a scházet se jen občas, tedy jde o vztah, který bych nazval pracovně víkendový soužitím.

Je zjevné, že v dnešní době nevystačíme s pojetím rodiny, jako solidární skupiny osob navzájem spjatých manželstvím, příbuzenství nebo adopcí, které spolu dlouhodobě žijí a jejíž dospělí členové jsou odpovědni za výchovu dětí, jak rodinu definuje sociologie, ledaže bychom ono, příkladmo uvedené víkendové soužití vyloučili z pojmu rodina a řekli, to již rodina není. Je-li současný stav takový, že již nyní se prakticky polovina dětí rodí mimo manželství, potom si ale musíme položit otázku co to je to za vztah a jak se k němu má postavit společnost, potažmo právní řád a je-li to vůbec třeba.

Lidé se dnes nevdávají a nežení primárně kvůli majetku nebo kvůli sociálnímu postavení. Motivem je vzájemná obliba  a citové uspokojení.  Tím ale odpadá jeden z důležitých důvodů pro uzavírání manželství, jehož smyslem bylo vedle plození potomků, majetkové zajištění obou partnerů. Tím, že bohaté společnosti na sebe z podstatné míře berou povinnost zajistit svým občanům sociální jistoty, odpadá jeden z podstatných motivů pro uzavírání manželství. K tomu, aby si partneři vzájemně rozuměli a cítili se ve společenství dobře, ale reálně nepotřebují, aby byl vztah formalizován uzavřením manželství. Naopak se může jevit jako rozumnější manželství neuzavírat, protože na počátku vztahu stojící vzájemná citová vazba může pominout a potom nastávají starosti jak uzavřením manželství formalizovaný vztah ukončit.

Dokud byla rodina základem pro sociální zajištění jejích členů, jako tomu bylo ještě na konci 19 století, byl tím dán zájem mít početnou rodinu, protože to skýtalo větší sociální zajištěná ve stáří.  V postmoderní době si lidé ve většině případů nepořizují děti, aby byli sociálně zajištěni ale spíše pro radost z pocitu rodičovství a zajištění nástupnictví, tedy něčeho, co bychom mohli nazvat pokračováním rodu.

V minulosti se hojně uplatňovala zásada, že rodina je základem státu. Ale co to je vlastně v současné postmoderní době rodina a co je základem postmoderní civilizace, když rodina v klasickém pojetí významu toho slova, jak bylo shora statisticky doloženo, postupně a zřejmě nenávratně zaniká.  Zásadní přitom je, že se mění postavení dítěte ve vztahu k rodičům a naopak, což v poslední době nejlépe dokumentuje istanbulská úmluva („Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí“) . Jde o to, že tato úmluva mimo jiné operuje s pojmem „nejlepší zájem dítěte“ a ve jménu tohoto v podstatě neurčitého právního pojmu lze rodiče zbavit rodičovských práv. To je pandořina skříňka s dosud netušenými dopady. To v podstatě umožňuje čl. 45 Istanbulské úmluvy, podle kterého mohou smluvní strany přijmout jako opatření mimo jiné zbavení rodičovských práv. Možnost zneužití pojmu „nejlepší zájem dítěte“ se přímo nabízí.

Nechci být přehnaným pesimistou, ale dominantní rysy dnešní doby mně připomínají ty, jimiž anglický historik Edward Gibbon v roce 1775, když dokončil svoje monumentální dílo o pádu Římské říše, charakterizoval příčiny jejího úpadku takto, cituji:  1. Rozpad rodinné struktury, 2. Oslabení smyslu pro osobní zodpovědnost, 3. Vzrůst daní, řízení a zásahy státu, 4. Hledání rozkoší, které se stávali víc a víc požitkářskými, násilnickými a nemorálními, 5. Úpadek náboženství. Mohu jen doufat, že z mé strany jde jen o nezdravý pesimismus a že jsem se tímto příspěvkem nedopustil některého z trestných činů, jejichž zavedení uvedená úmluva předpokládá.

JUDr. Jiří Nykodým

Tento příspěvek byl přednesen na členské schůzi Unie rodinných advokát dne 12. prosince 2018

Atraktivita moci a moc atraktivity

přidáno: 6. 11. 2018 4:41, autor: Oldřich Navrátil

Příspěvek přednesený na Právnickém salonu dne 1. listopadu 2018, akci Stálé konference českého práva, jejímž partnerem je také Česká advokátní komora

JUDr. Daniela Kovářová, prezidentka Unie rodinných advokátů

Mít moc je vzrušující a přitažlivé, bez ohledu na charakter oné moci, byť pro každého má význam jiná moc. Dnes se věnujeme moci z pohledu historického, ekonomického nebo politického a debatujeme o moci stran, státu či společností. Já se podívám na moc úhlem jednotlivce a atraktivity a na pomoc si vezmu český výzkum, který uveřejnila v loňském roce Karlova univerzita.

Jací lidé ve svých rukách koncentrují moc? Jaké jsou jejich schopnosti a kvality? Co určuje, že někteří lidé moc mají, po většinu svého života jí disponují, zatímco jiní nikoliv? Odpověď je následující: Jde o kombinaci inteligence, vzdělání, sociálního původu, konexí, schopností, dovedností, osobního nasazení a atraktivity. Je však zásadní rozdíl, jak moci dosahují muži, a jak ženy.

Pro muže je základním kritériem inteligence. Inteligentní muži dojdou nejdál, mají největší majetky, nejvíce moci, nejvíce žen, nejvíce peněz. Ženy to mají horší. Nejdále totiž dojdou ženy, které jsou nejchytřejší a nejatraktivnější současně, čímž se dostávám k pojmu atraktivita, jenž je kombinací krásy a erotického kapitálu. Možná si říkáte, že krása sem nepatří, že není důležitá, že má význam v umění nebo při volbě Miss, ale nikoliv v debatě o moci. Pak se ale mýlíte, protože krása je důležitá v každém lidském konání.

Je totiž stejným kapitálem jako peníze, inteligence nebo jiný talent. Krásní lidé vyhrávají ve všech druzích voleb. Atraktivní muži vydělávají o 10 % více než neatraktivní, příjem krásných žen v ČR je o třetinu vyšší než žen neatraktivních. Krásní lidé se nám zdají inteligentnější, což má dopad na aktivity, s nimiž se jim svěřujeme, na obchody, které s nimi uzavíráme, na vzdělávací pobídky, jež jim poskytujeme. Atraktivní lidé mají vyšší sebevědomí, díky čemuž působí kompetentněji a častěji zvítězí ve výběrovém řízení. Mají o třetinu více přátel, více milenců, častěji se žení a vdávají a (světe, div se) mají i větší počet dětí.

Je-li krása kapitál, pak není divu, že do něj investujeme a že ho zhodnocujeme. Hezkým dětem se rodiče, učitelé i vychovatelé věnují více a intenzivněji, pročež pohledné děti dosahují lepších výsledků ve škole a častěji absolvují další vzdělávání. Investice do krásy se dlouhodobě vyplácejí, proto je v pořádku, že o sebe lidé pečují, kupují si nové šaty, jezdí na kole, chodí ke kadeřníkovi nebo do posilovny.

Hezkým dospívajícím věnuje více pozornosti také okolí, díky čemuž jsou komunikativnější, což podporuje jejich sociální dovednosti. Atraktivní lidé mají kolem sebe pletivo mezilidských vztahů hustší, což jim umožňuje mít více informací a dosáhnout na lepší pracovní místo. A vyšší plat znamená více zdrojů, které mohou hezcí lidé investovat do své atraktivity. I v otázce krásy se však projevují zásadní rozdíly mezi muži a ženami.

Pravděpodobnost, že vaše dítě absolvuje vysokou školu, činí dnes v ČR 14 %, ale šance atraktivních mladíků činí 26 % a šance atraktivních žen jsou dokonce vyšší o třetinu než žen průměrných. Ženy jsou ovšem schopny svou atraktivitu zhodnotit mnohem efektivněji nejen v zaměstnání, ale zejména na sňatkovém trhu.

Páry se totiž ani dnes nehledají náhodně, ale na základě tzv. cíleného párování, v němž si lidé hledají jedince z podobné sociální vrstvy, podobného zázemí i hodnotové orientace (teď už nás vztah Aničky Kellnerové a Daniela Křetínského neudivuje, že?) Atraktivní ženy mají 2,5krát větší šanci, že si najdou bohatšího muže. Krásní a úspěšní lidé se přátelí se sobě podobnými a předávají si potřebné informace, čímž koncentrují všech druhy a typy moci. Krása ani moc však nejsou zadarmo, neboť základem úspěchu v každém lidském konání je disciplína a odhodlanost jít si za svým cílem.

Jedna z vědeckých studií zkoumala feministické snahy a kvóty pro ženy, což je téma, kterému jsme se v minulosti právě na této akci věnovali. Zjištěné závěry podporují, co jsme se obávali říkat nahlas: Muži možná podporují kvóty z důvodů ideových, tedy aby si muži a ženy byli rovni. Ženy jsou na tom jinak. Zastánkyně politického feminismu nejsou méně atraktivní než ostatní ženy, jsou však méně sebevědomé a méně schopné. Současně velmi chtějí uspět, a tak pod záminkou kvót vlastně požadují berličku – tedy zvýhodnění.

Ale zpět k moci a její koncentraci. Na závěr mám pro vás dvě zklidňující konstatování:

K prvnímu mě inspiroval profesor Bárta, který zkoumá vrcholy a zániky civilizací. Čas totiž každého o jeho moc nakonec připraví.

A to druhé zní, že z každého pravidla naštěstí existují výjimky.

Pro vystoupení použity závěry z vědeckého výzkumu, který pod souborným názvem Moc krásy (Pomáhá krása a atraktivity k životnímu úspěchu?) publikovala Karlova univerzita v roce 2017, autoři Petr Matějů, Dana Hamplová, Petr Hampl, M?arek Loužek, Simona Weidnerová, Petra Anýžová a Michal L. Smith, 274 stran, nakladatelství Karolinum

Čtvrté přikázání

přidáno: 2. 9. 2018 7:30, autor: Oldřich Navrátil

Jako právníka mne vždy zajímaly právní kodexy, včetně těch nejstarších. Proč je vlastně lidé vymýšleli? Co je v dávných dobách vedlo k tomu, aby je vytesali do kamene a nutili všechny ostatní, aby se jimi řídili? Odpověď dle mého názoru neleží v oblasti právní vědy, ba ani věd společenských, ale tam, kde bychom ji na první pohled hledali nejméně, totiž v evoluční biologii. Vše, co se na zemi vyvinulo, se totiž vyvinulo na základě evoluce. Úspěch tohoto nástroje přírody je posuzován pouze jediným parametrem: totiž zvýšením schopnosti přežití toho kterého druhu, na kterém evoluce „pracuje“. Co ke zvýšení šance na přežití neposlouží, tak odumře, vymře, ztratí se jako nepotřebné.

V určité fázi vývoje společnosti se lidé jako druh dostali do situace, kdy si jedinci začali jeden druhému překážet. Lidé se začali ohrožovat navzájem – nikdy nebylo jisté, kdo koho zabije, podvede, okrade. Jedinci museli proto začít vynakládat obrovskou energii, aby se proti újmám, které jim hrozily od příslušníků vlastního druhu, zabezpečili a ochránili se před nimi. Tím ovšem docházelo k obrovským ztrátám energie, a to energie úplně marně vynaložené. Na jejím základě nevznikla žádná přidaná hodnota, ale za cenu obrovského nasazení se udržel jen stávající stav. To bylo extrémně nevýhodné jak pro každého jedince, tak i pro společnost, která nemohla vzkvétat. Ustavením a vynucováním prvních zákonů došlo k tomu, čemu ekonomové říkají „úspory z rozsahu“. Tím, že se jedinci nemuseli starat o svou bezpečnost a byla dána základní organizace společnosti, která byla společností (v té době ještě nikoliv státem, ale na příklad i kmenovým společenstvím) vynucována, mohli svoji energii věnovat činnosti, na jejímž konci byly skutečné výsledky, zejména ekonomické. Pakliže bylo jasné, že krást nemožno, mělo to mimořádně pozitivní dopad na ekonomiku. Ta se mohla rozvíjet, z čehož opět mohli jedinci profitovat. Pochopitelně, jak bohatli jednotlivci, bohatla i společnost, která mohla poskytovat účinnější, rychlejší a efektivnější ochranu. Tak docházelo k pozitivní zpětné vazbě, která celý tento proces, totiž bohatnutí společnosti a zároveň nárůst složitosti organizace společnosti, přinášející novou lepší a účinnější ochranu a pomoc jednotlivci v jeho každodenním životě, znovu a znovu rozvíjela. Výsledky rostly exponenciálně, až jsme se dostali tam, kde jsme dneska. Bohužel se ovšem v mezidobí pozapomnělo, co je skutečným důvodem existence právního řádu – totiž ulehčovat lidem i celé společnosti život.

Abychom si tento původní účel práva připomenuli, vraťme se k začátkům a k prvním zákonům. Na čelném místě stojí, pochopitelně, Desatero. Deset přikázání, které Mojžíš přinesl z hory Sinaj, mu bylo údajně svěřeno samotným Bohem jako návod a směrnice ke způsobu života. Desatero je považováno za „etické minimum“ a křesťané mu připisují univerzální platnost, tedy, že jeho dodržování je povinností všech lidí, nejen židů a křesťanů. Z tohoto pojetí ovšem vzniká základní konflikt mezi křesťany a židy na straně jedné a muslimy na straně druhé, protože muslimové žádnou takovou povinnost, jako je respektování Desatera vůči nemuslimům, vůbec neuznávají.

Avšak zpět k Desateru. To bylo původně vytesáno do dvou desek, přičemž ta druhá „deska“ vymezuje základní lidské vztahy. Ráda bych se zastavila u toho přikázání, které židé a pravoslavná církev uvádějí jako páté, katolické a protestantské církve pak jako přikázání čtvrté. Držme se katechetické formule, formulované svatým Augustinem, která je v našich končinách nejznámější a která zní:

„Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře ti bylo na zemi.“

Pro právníka je toto ustanovení obzvláště zajímavé. Proč? K pochopení té zvláštnosti zavzpomínejme klasické definice právní normy dle právní teorie. Právní norma se skládá ze tří částí: hypotézy, disposice a sankce. Hypotéza bývá často „zamlčená“, protože popisuje okolnosti, za kterých má být norma použitá, a ty okolnosti se často rozumí „samy sebou“. Disposice je onen příkaz či zákaz, tedy popis toho, co se má či nemá dělat. Sankce pak obsahuje popis trestu, co se stane, když se člověk nebude chovat tak, jak mu „disposice“ přikazuje.

Pojďme si to čtvrté přikázání teď rozvinout podle těchto teoreticko-právních pravidel, pojďme hlediska právní teorie doplnit to co je „zamlčeno“ a rozšifrovat to, co jako součást právní normy na první pohled možná nevypadá.

Hypotéza: „Tato norma platí v případě, že jsi člověkem, členem společnosti a narodil jsi se v rodině. (A kdo se nenarodil, že...) Toto pravidlo musíš aplikovat vůči svým rodičům a obecně všem předkům.“

Disposice: „Své rodiče musíš ctít.“

Sankce: „Jestliže je ctít nebudeš, povede se ti špatně (na zemi, tedy po celý tvůj život).“

Čtvrté přikázání je jediným přikázáním Desatera, které v sobě obsahuje sankci, která ještě navíc má v sobě něco, co my, právníci, nazýváme „důvodovou zprávou“. Důvodová zpráva je něco, co v dnešní době musí každý, kdo předkládá zákon do Parlamentu – tedy vláda nebo poslanci, kteří mají též zákonodárnou iniciativu – předložit společně se zákonem. V důvodové zprávě musí být popsáno, proč se vůbec zákon předkládá, co je jeho účelem a čeho má být přijetím toho kterého zákona dosaženo, případně jak toho má být dosaženo a kolik to bude stát.

Žádné jiné ustanovení z Desatera neobsahuje ani sankci, tím méně pak nějakou „důvodovou zprávu“. Proč tuto strohost prolamuje pouze čtvrté přikázání? Zjevně proto, že má mimořádný význam. A proč? Protože je o... organizaci společnosti. Posloupnost rodičů a dětí je přirozená, biologicky daná a s ohledem na tok času jednoznačně určená. Je základním organizačním prvkem společnosti. Čtvrté přikázání tedy vymezuje základní vztah mezi generacemi tak, aby společnost mohla fungovat. Všimněme si dvou aspektů:

První pozoruhodností je, že čtvrté – a ani žádné jiné – přikázání nevymezuje vztah rodičů k potomkům. Tento vztah evidentně nebylo potřeba upravovat. Zřejmě i Mojžíš (a velký Jahve) tušili to, co moderní psychologie ví velmi dobře, totiž, že zplození potomků a zajištění jejich přežití je úhelným příkazem evoluce, tedy úhelným příkazem geneticky daným všem rodičům. Výjimky jsou řídké a vždy, celoplanetárně a ve všech lidských civilizacích jsou považovány za psychopatologické či sociopatické, často je porušení péče o potomky sankcionováno trestním právem. Ochrana potomků je chování, které je biologicky vtisknuto do naší podstaty, a tento vztah není nutno upravovat právem. Opačným směrem to je ale diskutabilní... Z pouhé existence čtvrtého přikázání můžeme totiž dovodit, že vztah potomků k rodičům byl problém již za Mojžíše – kdyby nebyl, nebylo by jej nutno upravovat. Dětičky tedy měly a mají tendenci své rodiče nectít, což ovšem přináší katastrofální důsledky. Tak katastrofální, že bylo již před třemi tisíci lety nutno upozornit na sankci, která bude následovat při nedodržování této normy, a zároveň ještě navíc Jahve považoval za nutné trest zdůvodnit. Desatero uvádí, že důvodem, proč mají děti své rodiče ctít, je, aby se jim „dobře žilo na zemi“. Z čehož vyplývá, že když děti nebudou své rodiče ctít, tak jim „dobře na zemi“ nebude. Bude jim na zemi špatně. Čímž ohrozí pokračování svého vlastního rodu, rodu svých rodičů a svých předků. A to je špatné – to je proti zákonům nejen Božím, ale především proti zákonům evoluce, se kterými evidentně pracuje i Bůh. Tedy znovu: jestliže děti nectí své rodiče, pak ohrožují svou vlastní existenci, existenci svých dětí a tím existenci a organizaci celé společnosti. Hrozí tedy všeobecný rozval, a to i rozval dalších ustanovení, daných Desaterem. Jinými slovy, celé lidské společenství to může zabalit.

Druhým zásadním aspektem čtvrtého přikázání je slovo „ctít“. Povšimněte si prosím, že ani Desatero nevyžaduje, aby děti své rodiče milovali. Evidentně i v dobách Mojžíšových byli rodiče, kteří se chovali ke svým dětem tak, že by nebylo bývalo spravedlivé, aby Bůh od dětí vyžadoval, aby své rodiče milovali. Co to ale znamená rodiče „ctít“? Podle výkladových slovníků jazyka českého se slovo „ctít“ znamená toto:

  1. mít v úctě, ve vážnosti
  2. někoho hostit (uctít jídlem a pitím)
  3. prokázat někomu čest
  4. zachovávat (pravidla, zvyky)

Všem těmto výkladům je společné jedno: určitá míra podřízenosti, kterou prokazuje ten, kdo „ctí“ vůči tomu kdo je ctěn. Domnívám se však, že ve významu, ve kterém bylo slovo „ctít“ použito v Desateru, je ale ještě něco navíc. Je to určitá míra vlastní odevzdanosti a pochopení rodičů ve smyslu, který je vlastní židovskému výkladu Desatera a ke kterému došel také Bert Hellinger, tvůrce rodinných konstelací.

Podle židovského výkladu se přikázání o povinnosti ctít rodiče přiřazuje k té části Desatera, která upravuje vztah lidí k Bohu – na rozdíl od druhé části Desatera, která reguluje vztahy mezi lidmi navzájem. Podle židovské tradice je vztah dětí a rodičů totiž považován za náboženskou záležitost, protože Bůh je jako univerzální dárce života při plození dětí třetím vždy přítomným partnerem.

K podobnému závěru dochází i Bert Hellinger, mimo jiné dlouholetý vedoucí katolické misijní školy v jižní Africe. Podle něj lidská bytost nepochází z rodičů, ale přichází na zem prostřednictvím rodičů. Pohled potomků po časové ose zpět, až k tajemnému prapůvodu bytí, považuje Hellinger za religiózní akt, kterým akceptují hloubku prapůvodu věcí. Za akt přijetí života, kterým se potomci dostávají do souladu se svým původem. Je skutečností, že zdánlivě nekonečným řetězem předků – řetězem nikdy nepřerušeným, řetězem starším, než je uspořádání světadílů, řetězem starším, než jsou všechny geologické útvary na naší planetě – se dostáváme až k úsvitu času, kdy se u podmořských sopek způsobem, který dosud nejsme schopni zcela pochopit, natož zopakovat, replikovaly jisté organické molekuly, aby začaly svůj vývoj vedoucí v posledku až k naší dnešní podobě. Uznání předků, uznání rodičů, je uznáním  a přijetím tohoto řetězce života, je uznáním sounáležitosti s Vesmírem. Tím, že potomci své předky ctí, se jim od předků dostává „uznání“ jako jejich pokračovatelů a následovatelů. Dostane se jim toho, co je ve všech kulturách na zemi pojmenováno jako „otcovské požehnání“. (Feministky, nečilte se, pod slovem otcovské je pochopitelně míněno požehnání předků bez ohledu na takovou nepodstatnost jako je pohlaví.) Nejde jen o požehnání od rodičů – ale o požehnání od jejich rodičů a jejich rodičů a jejich rodičů... až k oněm záhadným již zmíněným pramolekulám ve vroucích vodách praoceánu. Můžeme říci, že propojením přítomnosti a minulosti dostanou potomci právo být následovníky.

Povšimněte si, prosím, velmi zásadního jevu. Stejně jako se ve 4. přikázání nehovoří o tom, že děti mají své rodiče milovat, nehovoří se ani nic o tom, jací ti rodiče mají být. Na tom totiž vůbec nezáleží. I kdyby to byli šílenci, vrazi, prostitutky, drogoví dealeři, jsou to vždy dárci života. To, že potomci mají své předky ctít, není postaveno na zásluhách předků, ale pouze na jejich prostém bytí. Je to postup, který v obráceném gardu známe opět velmi dobře z moderní psychologie, která jako úhelnou rodičovskou hodnotu staví schopnost bezpodmínečného přijetí dítěte. Bez ohledu na jeho povahu, zdravotní stav, vzhled, charakter – moderní vývojová psychologie nekompromisně trvá na tom, že děti mají být svými rodiči bezpodmínečně přijímány a milovány. A co rodiče? Pro ty to neplatí? V očích dnešní mladé generace nikoliv. Odepřít rodičům úctu je dnes velmi módní a také velmi jednoduché. Neúspěchy rodičů totiž leží před potomky jako na dlani. Krachy manželství a jiných rodinných vztahů, neúspěchy v práci a bankroty v podnikání. Exekuce, zanedbání vlastního zdraví, nezvládnutí osobních problémů a nedostatečné finanční zabezpečení. Nudný fádní život, zaplněný jen každodenními starostmi. Jak snadné je kritizovat a úctu odepřít! Potomci si přitom neuvědomují, že umožnění této jejich bezbřehé kritiky je dáno pouze jedním jediným aspektem: totiž plynutím času. Rodiče a prarodiče je totiž možno kritizovat proto, že mají náskok v odžitých letech. Jejich prohry jsou již povětšinou dokonány. A děti? Ty mají ještě život před sebou a nikdo neví, zda za dvacet či třicet let na tom nebudou stejně jako jejich rodiče a prarodiče. Právě tato nesouměřitelnost hodnocení výsledků života jednotlivých generací je důvodem, proč čtvrté přikázání není postaveno na hodnocení rodičů – hodnocení se totiž vždy vztahuje ke srovnávací hodnotě: a zde ještě není srovnávat co...

Pokud shrneme poselství, které nám čtvrté přikázání odhaluje a vztáhneme je k dnešku, vyvstane problém současné generace – a také současné úpravy rodinného práva (a to naprosto nejen českého, troufnu si říci, že tento negativní trend se prosazuje napříč všemi právními řády všech zemí, bohužel však mimo zemí muslimských, kde je „moc otcovská“ ve své mocensko-násilnické starověko-středověké formě stále zachovávána) v plné nahotě. Potomci své rodiče nectí – potomci je hodnotí. Celý soudní systém, vypolstrovaný psychologickými znaleckými posudky, jim v tom napomáhá. Jaký jsi rodič, rodiči? Jaké jsou tvé „výchovné schopnosti“? Celá právní úprava rodinného práva – a to opět celosvětově – jde proti tradici, vyzkoušené tisíciletími a zformulované právě ve 4. přikázání. Jaké budou důsledky, které z toho poplynou? Bůh ve své nekonečné milosti nám to v odůvodnění zde rozebíraného přikázání již sdělil: našim potomkům se nebude dobře žít na zemi. Organizace naší společnosti se neodvratně rozpadá s tím, jak se rozpadá ochota potomků navázat svou úctou na dědictví svých předků a vyprosit si požehnání. Co s tím? Jestliže potomci nejsou schopni a ochotni změnit svoje chování ke svým předkům, nezbývá dosud alespoň částečně svéprávným a při rozumu dosud jsoucím předkům, aby se pokusili změnit současný legislativní rámec úpravy rodinného práva, který tento úplný rozklad rodiny dovoluje.

Čímž jsem se na straně čtyři tohoto svého traktátu konečně dostala k tomu, proč tento článek píši. Jestliže nezměníme evidentně protievoluční a proti Božím přikázáním jdoucí systém rodinného práva, který se v současné době praktikuje, kopeme sami sobě i svým potomkům hrob. Jde jen o to, kudy se do toho pustit. Možná, že bychom mohli začít od začátku, tedy od jedničky:

„V jednoho Boha věřit budeš. Nebudeš mít jiného Boha mimo mne.“

Pokud snad někdo netuší, jak toto první ustanovení s tématem vztahu předků a potomků souvisí, nezbývá mi než mu dát následující návod: Ať o prvním přikázání začne přemýšlet tak, jak jsem rozebrala přikázání čtvrté. Začněme: jestliže první přikázání říká, že máme věřit v jednoho Boha, a nikoliv v jiné další, je tento příkaz mezi přikázání zařazen proto, že asi jiné bohy ctíme. Rozhlédněte se kolem, podívejte se, kteří to jsou – a dál už to jistě zvládnete sami...

P.S. Inspirací pro sepsání této úvahy mi byla drobná knížečka Dennise Pragera: „Desatero přikázání“. Při mé poslední návštěvě Arcibiskupského paláce mi ji věnoval primas český, kardinál Duka. „Napsal ji Žid, ale Desatero platí pro nás všechny,“ řekl mi, když mi ji dával. Jeho Eminence měla pravdu. Platí pro všechny – dokonce i pro muslimy. I když ti to zatím, chudáci, vůbec netuší.

Klára A. Samková

klara.samkova@lawyers.cz

Jaký zájem má rodinný klient

přidáno: 23. 8. 2018 1:21, autor: Oldřich Navrátil

Letní dvojčíslo Bulletinu advokacie (7-8/2018) přineslo na str. 95-96 článek Daniely Kovářové nazvaný "Jaký zájem má rodinný klient".
Veřejnost si někdy utváří názor na věci rychlý, přezíravý, povrchní a obvykle také nesprávný. O nás advokátech například soudí, že jsme prodejní vykonavatelé špinavostí, na které si nestoudný klient sám netroufá. Skutečnost je ovšem jako obvykle trochu jiná. Před časem Cochemská iniciativa požadovala, aby se advokáti písemně zavazovali nevést urputný boj ani v případech, kdy by jim to klient přikazoval. Odpověď advokacie byla zamítavá, neboť pokyn klienta je součástí naší advokátní DNA. Ale platí tahle premisa opravdu v každém případě?

Známe to přece všichni. Klienti přicházejí do našich advokátních kanceláří s různými požadavky. Někdy se dostali do svízelné situace a chtějí po nás, abychom je z těch bažin vytáhli. Jindy se přijdou poradit ještě předtím, než příslušné právní kroky začnou činit, kterýžto odpovědný přístup jistě kdekdo ocení. Řada klientů neví, tápe, bloudí, je nejistá a každá advokátní rada je pro ně povzbuzením. Koneckonců právě proto mnozí kolegové advokacii vybrali jako své celoživotní povolání. Pak ale existuje ještě jedna skupina klientů, skálopevně rozhodnutých, přesvědčených, informovaných a poučených, i když připouštím, že právě mezi nimi je vyšší zastoupení policistů, učitelek, inženýrů, manažerů, politiků, lidí konfliktních a psychopatů. Přesně vědí, kam chtějí dojít, i jakými kroky má advokát cíle dosáhnout. Přejí si podat žalobu, sepsat smlouvu, poslat dopis, zastupovat před soudem, uplatnit důkazy a konkrétní tvrzení či podat na jiného trestní oznámení. A advokát se v takovém případě musí rozhodnout, zda je poslechne a zda se bude řídit jejich pokyny.

Advokát zajisté může klienta také odmítnout (pochopitelně pokud mu není soudem ustanoven nebo Komorou určen). Možná advokát český ani neví, jaké dobrodiní mu náš právní řád poskytuje, protože většina zahraniční jurisdikcí takové právo odmítnout klienta nemá. Inspirativním čtením pro zájemce by mohla být publikace, kterou v loňském roce vydalo nakladatelství Wolters Kluwer: Globální problémy profesní etiky právníků (James E. MoliternoPaul D. PatonMartin KopaMaxim TomoszekVítězslav Dohnal). Z ní vyplývá, že naše oprávnění je mnohem širší než u kolegů za hranicemi. Nelíbí se nám klient? Smrdí? Je mu cítit z úst? Nechce se nám do věci, s níž přichází? Bojíme se prohry, anebo jenom spěcháme pro dítě do školky či na dovolenou? Věnujeme se jiné agendě? Žádný problém! Můžeme poskytnutí právní pomoci odmítnout, aniž bychom se vystavili riziku kárného provinění.

Kupodivu klienty ani u nás příliš neodmítáme a řadě kolegů vidina odmítnutí způsobí duševní trauma, protože říkat NE nás v koncipientské praxi nenaučili. Ne nadarmo patří advokacie mezi profese, v nichž profesionál pomáhá slabší straně, a čím déle se této činnosti věnujeme, čím více cítíme, že je naším osudem lidem pomáhat (i v problémech, které si povětšinou způsobili sami). Mě však zajímá ještě jiná situace: totiž jak se postavit k pokynu klienta. Nemám však na mysli pokyny, jež jsou protiprávní nebo v rozporu se stavovskými předpisy, například „Pane doktore, potřebuju přinést mobil do věznice.“ Nebo „Oslovte přímo protistranu a na jeho advokátku se vykašlete.“

Z diskusí s kolegy advokáty vím, že existují tři typy advokátů: vykonavatelé, korektoři a odmítači. Vykonavatel sklapne podpatky a bez řečí pokyn klienta provede. „Chci podat žalobu o výživné na manželku.“ „Sepište jednostrannou smlouvu, která nepůjde vypovědět.“ „Napadněte platební rozkaz.“ „Odročte soudní řízení.“ Advokát v roli vykonavatele má jako palcát zákon o advokacii, který mu v § 16 odst. 1 ukládá, aby chránil a prosazoval práva a oprávněné zájmy klienta a řídil se jeho pokyny. Pokyny a přání klienta jsou pro advokáta povětšinou svaté tím spíš, že etický kodex zakazuje pravdivost a úplnost klientských informací bez jeho souhlasu ověřovat (čl. 6 odst. 3). Advokát, který klienta koriguje, má naopak vlastní rozum, uvážlivost a opatrnost a umí odhadnout vývoj situace i budoucí komplikace. Nechce mít tvrdé klapky na očích, proto přemýšlí za klienta o důsledcích, jež jeho přání mohou vyvolat. Klient obvykle neví, že se vypořádání společného jmění potáhne pět až sedm let. Nechápe, že mnohaleté trestní stíhání zatíží jeho rodinu možná víc, než kdyby přijal podmíněný trest jako pokání i odpuštění. A pokud zaplatí jistinu a bude se dál soudit jenom o úroky, tato změna strategie zásadně ovlivní rozhodování o nákladech řízení. Další příklady by mohly následovat a každý z čtenářů tohoto časopisu jich zažil nepočítaně. Proto advokát klienta velmi často koriguje, rozmlouvá mu rychlá a na první pohled spásná řešení, a kdo má aspoň trochu rozumu a jehož mozek není zablokován bezmeznou nenávistí či psychopatií, korekci pochopí a svůj původně nesmiřitelný postoj často poopraví. Ale ještě zbývá třetí cesta. Některý advokát roli vykonavatele přímo odmítne, přičemž důvody mohou být několikeré: jisté věci někteří advokáti prostě nedělají (například nepodávají trestní oznámení). Jiní právní krok neovládají, nečiní ho rádi nebo ho považují za neúčinný (například zastupování tatínka ve věci střídavé péče nebo maminky při zákazu styku). A ještě jiní – jak říká jedna naše kolegyně – by svým klientům některé kroky prostě nedovolili.

Korektiv, o který by se každý advokát mohl opřít, je ovšem skryt ve výše citovaném zákonném ustanovení. Advokát přece není povinen řídit se každým zájmem či pokynem svého klienta, ale jen tím, který je zájmem oprávněným. Kritikové mohou namítnout, že jde o typický neurčitý pojem, jemuž dá obsah klient sám svou představou, zájmy a preferencemi; takovým však lze stejně vášnivě oponovat. Některé zájmy jsou bezesporu oprávněné (například snaha obviněného, aby vše použitelné v jeho prospěch bylo soudu předloženo; nebo tatínkův zájem dosáhnout úpravy styku se synem), jiné však oprávněné nejsou (snaha matky vyloučit jinak normálního otce z jeho rodičovských práv nebo touha odročit jednání jenom proto, že se klientovi nechce prohrát). Ne že by rozlousknout tento oříšek bylo pro advokáta vždy úplně jednoduché. Však taky nikdo neříká, že advokacie je snadné povolání, nicméně ani advokát – vykonavatel nesmí při své práci ignorovat jiná pravidla výkonu našeho povolání: čestnost, důstojnost, slušnost a pravdivost.

V Unii rodinných advokátů je výše uvedené téma velmi žhavé a často diskutované, navíc okořeněné zájmem nezletilého dítěte, což je ovšem další komplikace, kterou je třeba přesněji definovat. Čí zájem je pro advokáta důležitější? Zájem klienta – rodiče, nebo zájem slabého, bezprizorného, manipulovaného nezletilého dítěte? Jeho zájem je přece právními normami docela jasně definován jako právo na klidné dětství s oběma rodiči, na zachování rodinného života, štěstí rodiny a lidí jemu blízkých, zdraví, důstojnost, rodina a rodičovství, morální a hmotný prospěch, ochrana dítěte a spousta dalších pojmů, před soudy komprimovaných v podobě legislativní zkratky nejlepší zájem dítěte. Cynik či zkušený advokát dodá, že každý z rodičů vidí náplň pojmu někde jinde, a tedy i pohledy advokátů se mohou lišit. A přece v diskusích členů Unie rodinných advokátů dospíváme k jednoznačnému závěru, který sdílíme napříč věkovým rozpětím, vzděláním, zkušenostmi i rozsahem advokátní praxe: každý rodičovský spor dítěti škodí, a každý rodinný advokát, jenž ho sytí, podporuje a svého klienta štve do souboje, nečiní správně. Rodinný advokát totiž nesmí vidět případ jen optikou klienta, jehož zastupuje, ale vždy musí myslet na dítě, jež má přece právo na oba rodiče.

Za sporem o výživné mohou být jiné konflikty

přidáno: 23. 8. 2018 1:18, autor: Oldřich Navrátil

Lidové noviny uveřejnily počátkem srpna na svém serveru příběh 17leté dívky, která se odstěhovala k příteli a od rodičů požaduje výživné. Vedle dalších expertů se k případu vyjádřila i prezidentka Unie rodinných advokátů Daniela Kovářová, podle které bývají za soudními spory narušené vztahy v rodině. V popisovaném případě má zajisté i dcera bydlící u rodičů právo na výživné, nicméně soud by patrně při rozhodování přihlížel i k okolnostem a důvodům, proč se odstěhovala, a zohlednil by vztahy k oběma rodičům. 

Článek v plném znění zde:

Soudy rodičů a dětí o výživné jsou pro účastníky psychicky nejnáročnější a navždy mohou zničit už tak narušené rodinné vztahy.

Zdroj: http://ceskapozice.lidovky.cz/sporu-o-vyzivne-pribyva-za-jejich-rozpoutani-casto-muze-druhy-rodic-1iw-/tema.aspx?c=A180802_101809_pozice-tema_houd

 

1-10 of 20