Názory, rozhovory, komentáře apod., členů Unie rodinných advokátů.

Rodinné právo se online dělat nedá

přidáno: 31. 8. 2020 3:54, autor: Oldřich Navrátil

Advokátní kolegyně nás upozornila na reklamu mladého pražského kolegy, kterou má na svých webových stránkách. Specializuje se na rodinné právo a své služby za velmi nízké ceny slibuje komplexně dodat online a do 48 hodin. Pohled na podobné nabídky a reklamy probrali členové URA na výjezdním zasedání v Ratibořicích, které se konalo ve dnech 26. až 28. 8. 2020. Jeho esenci sepsala prezidentka unie Daniela Kovářová k komentáři pro Advokátní deník: https://advokatnidenik.cz/2020/08/31/rodinne-pravo-se-do-48-hodin-delat-neda/

Jak se rodí samoživitelka

přidáno: 3. 7. 2020 2:38, autor: Oldřich Navrátil

Problémy samoživitelek vyskakují ze všech médií a sociálních sítí. Počty neplatičů, exekuce z platu, důsledky koronavirové krize. Převažuje jednostranný pohled na matky s hladovými dětmi, kterýžto trend v minulých dnech posvětila vláda, když schválila návrh zákona o státem zálohovaném výživném. 

Je tedy nejvyšší čas podívat se na problém samoživitelek jinak, což mohu směle učinit právě proto, že jako advokát se běžně setkáváním nejen s matkami, ale i s otci. Stovky stran bych mohla popsat úhly pohledu i komplikacemi, které obě strany čekají ve sporu, v němž jde o to alimenty snížit nebo zvýšit. Proto tvrdím, že vždycky je lepší dohoda, tím spíš, že ve hře zvané výživné pro dítě samoživitelky skoro nikdy nejde jenom o peníze.

Samoživitelkou se žena nerodí, ale stává. Nejčastěji tak, že se rozejde s otcem dítěte. V tu chvíli narazíme na první problém: dítě nepatří matce, protože podle občanského zákoníku se o něj mají starat oba rodiče. Kde jsou otcové hladovějících dětí? Proč o dítě nepečují polovinu doby? Kde jsou prarodiče z obou stran? Kam se ztratila ochranná rodinná síť, která vždy v minulosti, koneckonců i v té nedávné koronavirové, rozevře své perutě a nejslabším článkům vypomůže? Odpověď zní, že stále vypomáhá i samoživitelkám, které většinou s dítětem nežijí samy, protože člověk je párový tvor a do tří let po rozpadu vztahu se obvykle dává s jiným partnerem dohromady. 

Jak vysoké je správné výživné

Dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. Klesne-li příjem rodiče, zákonitě klesne i životní úroveň rodiny jako celku i jejích jednotlivých členů. Funkční rodina se přizpůsobí, sníží výdaje a některé položky si prostě odpustí. Pochopitelně to nikdo nečiní rád, protože na více peněz se zvyká mnohem radostněji. Opakovaně dostávám dotazy, jak vysoké má být odpovídající výživné. Právo si s tím neláme hlavu, protože spodní ani horní hranice výživného neexistuje. Co rodič dítěti poskytuje, se přece nedá zužovat jen na peníze. Oba rodiče se mají starat, inspirovat, rozvíjet, podporovat, pomáhat, učit a vychovávat. Finanční nedostatek lze velmi často doplnit péčí jiného charakteru, což většina veřejnosti naštěstí chápe a i bez školení činí. Přála bych si někdy přečíst poděkování a ocenění všem těm slušným a tolerantním, což aspoň tímto komentářem trochu napravuji. Věřte, že je jich naprostá většina. Z velkého průzkumu, který před nedávnem prováděla Unie rodinných advokátů s odborným časopisem Rodinné listy totiž vyplynulo, že skutečných neplatičů výživného je jen 7 %.

Po vlídném konstatování trochu drsné soudní reality. Každá samoživitelka chce dostávat co nejvyšší výživné, zatímco každý tatínek chce platit výživné co nejnižší. Debata se vede o symbolech, ne o skutečnosti. Státem zálohované výživné a nářky samoživitelek naznačují, že co otec, to zavilý neplatič a Herodes, který svým potomkům přej umřít hlady. Ve skutečnosti neznám muže, který by nechtěl platit výživné svému dítěti, který by mu nepřál to nejlepší, jehož by nebavilo kupovat potomkovi bundu, pizzu nebo lyže. Jenom ti otcové nechtějí peníze dávat do ruky maminkám. 

Rady pro otce i pro maminky

Laik si chybně může pomyslet, že výživné je věc sama o sobě. Jenomže v našem světě nikdy nic není bez souvislostí. Ochota tatínků platit na děti je jen nejviditelnější součástí hry zvané mezilidské vztahy, najmě vztahy rodičů po rozchodu. Výživné se dá lehce spočítat, dluhy umí každý školák sečíst a součet pak hezky vypadá v soudních rozsudcích, v údajích exekutorů a v důvodových zprávách. Jenomže správná otázka, kterou by si měl stát, soud i sama samoživitelka položit, zní: proč nechce tatínek na moje dítě platit? Nejčastěji proto, že se s ním matka soudí, že se vzájemně nesnášejí, trumfují se trestními oznámeními a žalobami k soudu, k tomu se přidají problémy se stykem, ovlivňování dětí a nesnášenlivost. Někdy je bonusem navíc vypořádání společného jmění, výživné na manželku, bydlení a další roztomilosti. Za konflikt v rodině vždycky mohou obě strany a léty ověřená advokátní zkušenost praví, že nejvyšší výživné dostává maminka, která s tatínkem udržuje kamarádské vztahy. Tak třeba pokud tatínek po koroně přišel o práci, může převzít péči o dítě a vodit je do mateřské školy nebo na kroužky, aby maminka mohla pracovat na plný úvazek.

Stát, který se rozhodne plnit za neplatiče, peníze z mých daní jen ještě více přerozdělí na další sociální dávky. Smířím se s tím, koneckonců co jiného mi zbývá, i když jde o jednotlivost, jež neřeší systémový problém a z matek i otců odnímá osobní odpovědnost. Současně chápu, že vláda plní své programové prohlášení. Kdo by si přál nehonit politické body, ten by se mohl zamyslet nad podporou kvalitních rodinných vztahů, nad lepší komunikací, osobní odpovědnosti či nad zvládáním konfliktů mezi lidmi. To by byla skutečná koncepční změna, nikoliv jednorázový výkřik. Protože dítě, co mu dnes výživné uhradí stát, jednou dospěje a bude se podle toho chovat, tedy převezme vzorce chování svých rodičů. Špatně se rozejde se svým partnerem a bude se s ním soudit, nebude plnit své závazky a na druhé volat exekutora. Je takový důsledek přesně tím, co jsme chtěli? 

Daniela Kovářová

23. 6. 2020, MF Dnes

Koronavirus a předávání dítěte

přidáno: 23. 3. 2020 5:27, autor: Oldřich Navrátil

Členka Unie rodinných advokátů JUDr. Jana Tomešová zpracovala pro server Právní prostor přehledný článek nazvaný Koronavirus a předávání dítěte. Plné znění článku najdete zde: https://www.pravniprostor.cz/clanky/obcanske-pravo/koronavirus-a-predavani-ditete-mezi-rodici

Evoluce rodinného práva

přidáno: 21. 1. 2020 12:44, autor: Oldřich Navrátil

Daniela Kovářová a další rodinní odborníci se vyjádřili k aktuálnímu stavu opatrovnického soudnictví. Velký článek přinesl dnešního server Idnes. Plný text článku spolu s charakteristikou současného stavu najdete zde: https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/ustavni-soud-nalezy-prava-otcu-prava-ditete-rozvody-rodice.A200102_163010_domaci_kuce

Pro se muži bojí ambiciózních žen?

přidáno: 12. 11. 2019 6:40, autor: Oldřich Navrátil

Prezidentka Unie rodinných advokátů Daniela Kovářová poskytla rozhovor časopisu Týden, v němž odpovídá na otázky právní i neprávní. Celý rozhovor je k dispozici zde: https://www.tyden.cz/rubriky/domaci/proc-se-cesti-muzi-boji-zen_534988.html

Jiné než klimatické hrozby

přidáno: 7. 10. 2019 23:58, autor: Oldřich Navrátil

Slečně Gretě se podařil husarský kousek – můžete s ní souhlasit nebo z ní vyletět z kůže, ale nepopřete, že rozčeřila poklidné vody široké neaktivistické veřejnosti a tématem číslo jedna učinila minimálně pro letošní rok otázku klimatu. Očekáváme-li brzkou klimatickou krizi, stojí za zmínku upozornit na krize nikoliv teoreticky hrozící, ale bohužel už reálně probíhající.

Odborníci zabývající se rodinou a lidskými vztahy, psychologové, terapeuti, rodinní advokáti, mediátoři nebo opatrovničtí soudci, už drahně let bijí na poplach a velmi by ocenili vztahovou slečnu Gretu, jež by dokázala rozplakat odpovědné, aby vztahovou krizi skutečně začali řešit. Časy se totiž změnily, a co se lidé během let naučili, jak spolu žili ve vztazích, jak vyjednávali a ustupovali, už není použitelné a dávno neplatí.

Vztahy kdysi a dnes

Muži měli majetek a moc, tak veleli a ženy poslouchaly. Pokud se nechtěly podřídit, musely taktizovat, vyjednávat, ustupovat, zastřeně manipulovat, anebo trpět, obětovat se kvůli dětem, vydržet a příliš si nevyskakovat. Rozvody byly v plenkách, a komu vztah selhal, ten se za selhání styděl. Vztahy v rodině měly svůj odvěký řád, nesouhlas se hlasitě nevytruboval, vzbouření nikdo netoleroval a neomlouval a úcta k šedinám byla nad zákon. Průměrné manželství trvalo čtvrt století, protože lidé umírali po padesátce. Nelíbí se ti něco v manželství? Tak to zkus vydržet. Kvůli dětem, kvůli rodičům, kvůli okolí nebo majetku. Přece se nerozvedeš. Emoce nebyly v módě, slušně vychovaný se totiž uměl ovládat.

Jenomže dnes je všechno jinak. Už ve škole se děti učí sebeprosazování, časopisy jsou plné rad, jak říkat celému světu, co si kdo myslí. Sebeovládání už není kladem, ale pomalu se stává podivností. Každá má právo hledat svoje štěstí, tak proč by se měl jinému podřizovat? Emoce vládnou světem, i muži dnes mají právo plakat, rozčilovat se, kolabovat, podobně jako ženy velet, rozkazovat a říkat ne, jakmile se jim na partnerovi něco nezdá. Nelíbí se ti, co druhý dělá? Jen mu to hezky zpříma řekni. V naivní víře, že sdělená výtka druhého přivede k osvícení. Zapomíná se však, že mají-li oba právo na své štěstí a nikdo nemá být k ničemu nucen, logickým výsledkem je neustálý rozpad vztahů.

Kolotoč vzájemně nezastavitelných změn

Školní osnovy jsou plné vzorečků, letopočtů, cizích slov a exaktních informací, ty alternativní pak rozvíjejí sebeprosazování a hrdost na vlastní individualitu. Polovina dětí se rodí do nefunkčních vztahů a nikdy nepoznají, jak vypadá partnerské vyjednávání o odlišnostech. Každý má právo na svůj pohled na věc, na individuální přístup ke svému štěstí, neexistuje už žádná norma, jak mají věci vypadat a jak se k sobě mají lidé chovat. Výměna manželek nám v reálu ukazuje, jak spolu dvojice nejbližších mluví plna zloby, sprostá slova, útoky a neuctivosti divák už ani nevnímá. Školní osnovy se hroutí pod nároky, přesto o výuce ke vztahovosti nikdo nehovoří. Klukům i holkám dnes rádi tvrdíme, že mají cestovat, vzdělávat se, pracovat na sobě, a hlavně se probůh nikde nezavazovat. Když pak ti nešťastníci po třicítce si začnou plnit sen o rodině, jaký div, že nejsou lidi, nejsou zkušenosti, chybějí kompetence nezbytné pro život ve vztahu, protože dnes už není možné nikoho nutit, aby s druhým setrval, když sám je nespokojen. Zejména má-li manželský vztah trvat nikoliv čtvrt století, ale s ohledem na střední délku života padesát, šedesát nebo sedmdesát let.

Důsledky jsou pak jednoznačné. Neumíme žít ve vztahu, proto se vztahy rozpadají, ačkoliv nedostižným ideálem je stále manželství a funkční, tedy fungující vztah. Jenomže žít ve vztahu se dá naučit jen vztahem, a kdo se vztahovosti vzdá, kdo volí single život v přesvědčení, že jen on má právo volit, rozhodovat, neohlížet se na druhého a jít za svým štěstím až na druhý konec světa, nemůže se pak nijak divit, že nakonec je sám nebo že bloumá ze vztahu do vztahu a jen se diví, že vždy ztroskotá.

Co jsou emoce a jak na ně

Možná by trochu neškodilo ubrat ze sebevědomí a sebeprosazování a přidat na pokoře, protože čeho je moc, toho je jako vždycky příliš. Rodinní advokáti by mohli vyprávět, jak se nám plní kanceláře klienty přesvědčenými o své pravdě, jak podle nich má či musí život rodinný vlastně probíhat. Jenomže vztah je vztahem proto, že v něm žijí lidé, a ti se musí s odlišností svých pohledů na věc a přemírou emocí nějak vypořádat. V rodině a ve vztahu totiž nic není objektivní a slova jako pravda a lež jsou bez obsahu, protože vše je jen úhlem pohledu a z principu subjektivní. Klima se možná mění a člověk ho možná více či méně ovlivňuje, jenomže bez slušných vztahů společnost zhyne bez náhrady a mnohem dřív, než stačí roztát nejmenší ledovec. Kdybych dokázala duplikovat Gretin patos, znásobit její nasazení, vystoupit OSN či rozvášnit davy, pak bych všem odpovědným a zejména mladým doporučila stávkovat za lepší vztahy, za vzdělání, za informace a za osvětu, jak zlepšit vztahy. My starší se možná ještě přemůžeme, abychom setrvali po boku partnerů, jež přece nikdy nejsou ideální. Ale ti mladí bez dobrých vzorů, bez pomoci, bez pokory a sebeovládání na této planetě budou planě žít svůj spokojený bezmasý bezuhlíkatý život. Bez kouřících letadel, plastových brček, bez smrdutých cigaret a bez automobilů. Jeden bez druhého. Sami.

Vyšlo v MFDnes 8. října 2019

Výživné má platit rodič, ne stát

přidáno: 20. 8. 2019 4:13, autor: Oldřich Navrátil

Nic nerozčeří stojaté vody rodinného práva tolik jako debata o výživném. V horkých červnových dnech se o něm opět začalo hovořit v souvislosti s legislativním návrhem, který do připomínkového řízení rozeslalo Ministerstvo práce a sociálních věcí. Nese název zákon o zálohovaném výživném.

Nápad, že by stát za neplatiče hradil výživné, se pravidelně objevuje v hlavách politiků a současná vláda jej má v programovém prohlášení. Politici, kteří věc podporují, se vždy ohánějí statistikami neziskových organizací a údaji exekutorů o výši částek vymáhaného výživného. Realita však katastrofickým předpovědím neodpovídá. Časopis Rodinné listy v minulosti inicioval plošný výzkum zaměřený na ochotu povinných platit výživné. Z něj vyplynulo, že počet neplatičů klesá a případů, z nichž se nepodaří přisouzené výživné vymoci ani exekučně, je výrazně nižší (7 %).

Trocha historie

Nic nového pod sluncem – i jinde se bohaté a populistické vlády o podobný projekt pokusily. V letech 1948-1952 platil u nás zákon č. 57/1948 Sb., o zálohování výživného dětem, který vyžadoval pravomocný rozsudek, tříměsíční neplacení, výdělkovou nezpůsobilost povinné osoby či jiné potíže s vymáháním. Vyplacené částky navýšené o desetiprocentní penále vymáhal od neplatičů stát. Podobnou praxi na pár měsíců zkusilo v roce 2002 i Slovensko, které však zákon brzy zrušilo pro – světe, div se – obtíže s financováním. Ani slovenský neplatič na své nečinnosti nevydělal – státu musel odvést 125 %. Česko bylo nejblíže jeho zavedení v roce 2005, kdy sněmovní tisk č. 964 o náhradním výživném prošel parlamentní procedurou, těsně před koncem funkčního období sněmovny jej však odmítl podepsat prezident Klaus.

Argumentů ve prospěch návrhu stejně jako pohledů opačných se dá najít celá řada, jak už to my, lidé, umíme, chceme-li něco podpořit nebo něčemu uškodit. Kritik utrousí, že je o nápad nevýchovný, pro rodiče demotivující a jak stvořený ke zneužívání, před nímž není žádný systém zcela imunní. Optimista dodá, že neplatících rodičů je stejně celkem zanedbatelné množství. Možná by šlo vymyslet nástroje, jež by nízké číslo ještě snížily – vedle penále či úroků z prodlení se nabízí veřejný seznam neplatičů; to by se ovšem musel Úřad na ochranu osobních údajů moudře tvářit, že se ho to netýká. Co třeba zveřejňovat seznamy prokázaných neplatičů, zavést záznam v centrálních registrech či omezení služeb, jež poskytuje stát jednotlivci (prodlužování řidičských a zbrojních průkazů, vydávání stavebních rozhodnutí)? A možná se všechna opatření stejně minou se účinkem, plníme-li neplatiči výživného věznice.

Racio bez argumentace, populismus vítězí

Přesto se přibližně co dva roky objeví na stole návrh, na první pohled představovaný jako bohulibý záměr, proti němuž protestuje jen naprostý asociál. Ten předpolední z roku 2016 koncipoval novou sociální dávku do výše 2400 Kč, která se započítávala do všech příjmů rodiny a nepočítala se zpětným vymáháním. Nový návrh je ovšem koncipovaný už trochu jinak, mnohem rozsáhleji než jeho předchůdci.

Podmínkou pro výplatu výživného ze strany státu má být pravomocné soudní rozhodnutí nebo dohoda rodičů se souhlasem k přímé vykonatelnosti, dluh na výživném za dobu nejméně dva měsíce, neúčelná exekuce nebo výkon rozhodnutí (resp. minimálně zahájení některého z řízení) a nezaopatřené dítě, které řádně navštěvuje školní nebo předškolní zařízení. Právo na výplatu bude mít oprávněný rodič jen v případě, že příjem rodiny nebude vyšší než průměrná měsíční mzda (dnes činí její medián 29. 247 Kč). Výplaty dávek budou mít na starosti krajské pobočky Úřadu práce a horní hranice dávek je omezena podílem průměrné měsíční mzdy v národním hospodářství v závislosti na věku dítěte (od 15 % u nejmenších dětí až do 25 % u dospělých dětí). Zálohované výživné se poskytne nejpozději do měsíce následujícího po podání žádosti. Návrh vzbuzuje nejen faktické, ale i právní pochybnosti. Případné přeplatky je příjemce povinen vrátit, navzdory obecné právní normy – občanskému zákoníku, podle něhož se spotřebované výživné neplatí.

Pokud stát vyplatí oprávněnému zálohované výživné (důvodová zpráva odhaduje počet žádostí na 24.000), přejde na něj právo vymáhat dluh od neplatiče, což budou mít na starosti noví zaměstnanci Úřadu práce spolu s povinností podat podnět policii k zahájení trestního stíhání, bude-li rodič po dobu delší než 4 měsíce v prodlení s placením. Návratnost nákladů do státního rozpočtu však bude minimální. Důvodová zpráva ji odhaduje maximálně na 10 %.

Unie rodinných advokátů dlouhodobě brojí proti tomuto nápadu. Považuje ho za nesystémové řešení, které zavádí jen zvláštní sociální dávku, odnímá osobní odpovědnost z povinných, naopak přenáší jejich vyživovací povinnost na stát, resp. na daňové poplatníky, oslabuje osobní odpovědnost a svádí ke zneužívání a obcházení. Co když se rodiče fiktivně dohodnou na vysokém výživném jen proto, aby dosáhli na výplatu? Co když se rodič s dítětem přestěhuje a na novém místě znovu požádá? Jsou vůbec jednotlivé pobočky Úřadu práce provázané a dokáží si tak rychle předat informace? Unie se obává, že vymáhání dlužného výživného po neplatičích se posléze ukáže nejen neefektivní. Přijetí návrhu a jeho následná realizace zatíží stát, resp. daňové poplatníky dalšími výdaji na personál, neúčelné exekuční řízení a náklady exekutora.

I když se nenaplní katastrofické prognózy a obavy ze zneužívání, jde o návrh fakticky zbytečný. Vyjímám totiž z důvodové zprávy k návrhu paragrafového znění následující pasáž: „I přesto, že v současnosti u nás není právně zakotven žádný nástroj obdobný institutu zálohovaného výživného, nezůstávají rodiny s dětmi, které se dostávají do nepříznivé finanční situace z důvodu nehrazení výživného druhým z rodičů, zcela bez pomoci státu. Tyto rodiny jsou, stejně jako všechny ostatní rodiny v ČR, kryty také dávkami státní sociální podpory, kdy mohou pobírat rodičovský příspěvek, dále pak přídavek na dítě
a příspěvek na bydlení. Rovněž pro účely dávek státní sociální podpory se jako příjem započítává pouze výživné, které bylo skutečně vyplaceno. Neplacení výživného se tedy tímto projeví v získání nároku a vyšší výši těchto dávek.“ Proč tedy přijímat nový zákon?

Horší než finanční výdaje a rezignace na osobní odpovědnost je signál, jenž občanům posílá stát. Je ze stejného zdroje jako zakázané potraviny, energetické štítky, reflexivní proužky na rukávech, zákaz tajemství mezi manžely a povinnost rodičů zeptat se dítěte na jeho názor. Kdysi bylo dění v rodině intimní záležitostí – ne nadarmo patřívalo do výsostných soukromoprávních vod. Kam až bude postupovat ingerence státu? Pod praporem ochrany – nejprve dítěte, pak matek a otců a posléze rodinného štěstí přebírá odpovědnost za jiné, a místo aby je učil samostatnosti a odpovědnosti (za výběr partnera, za počet dětí, za vlastní život a dobré vztahy s rodinnými příslušníky a lidmi vůbec), tvrdí, že máme jen práva, a žádné povinnosti. Copak my, lidé přizpůsobiví – my se v tom naučíme chodit. Kdo na to doplatí, bude společnost, stát a zejména rodina. Tváří v tvář civilizačnímu ohrožení, jež se k nám zvolna přibližuje, je přece třeba ji bránit, nikoliv rozrušovat.

Psáno pro Bulletin advokacie

Jak se dělá hojivá advokacie

přidáno: 8. 2. 2019 12:57, autor: Oldřich Navrátil

Klasická advokacie spočívá v poskytování právních rad, v sepisu žalob a smluv, v obhajobě v trestním řízení a v mnoha dalších krocích a úkonech rozličných odvětví práva. Tento hlavní směr advokacie vykonává každý advokát. Hojivá advokacie, kterou na tomto místě představil Bulletin advokacie č. 9/2018, je bonuse nebo přidanou hodnotu, v níž se klasické právo nevyskytuje. Jde o psychickou podporu a oporu klienta, o nápomoc při jeho rozhodování, o činnost podobnou psychoterapii, o strategické plánování, snižování stresu a emocionální zátěže a o rozličné další formy a podoby lidského emotivního přístupu, jímž advokát svému klientovi vyjadřuje účast, pochopení a pomoc.

Klasickou advokacii se učíme od prvních koncipientských krůčků, formuje ji soudní judikatura a ovlivňuje kárná praxe. Jsme za ni kárně i finančně odpovědni a primárně na ni dopadá nový projekt dalšího vzdělávání advokátů. S hojivou advokacií se to má jinak a přiznávám, že možná není pro každého. Záleží na osobnostním nastavení advokáta, na jeho rozhodnutí, jakému druhu práva se chce věnovat, na jeho hranicích a chuti pustit si osobní bolest klienta blíž k sobě, na jeho chuti mu s ní pomoci. Běžný klient hranici mezi oběma typy advokacie obvykle není schopen rozpoznat, proto za něj rozlišení musí provést právě advokát. „Tohle už není právní problém,“ bývá nejčastější odpověď. „Vy byste potřeboval psychologa nebo psychoterapeuta, mohu vám dát na někoho kontakt nebo doporučení,“ řekne advokát, neboť v oblastech souvisejících není vzdělán a není si jist, jak má reagovat. Jiný se pokusí poradit, projevit účast, pomoci klientovi či ho alespoň účastně vyslechne. V některých odvětví hojivou advokacii takřka nepotkáte (smluvní agenda či obchodní právo), v jiné se jí naopak lze jen obtížně vyhnout (rodinné právo). Nejčastější výskyt byl zaznamenán v případech plných emocí, vášní, vztahů a zklamání z neuspokojeného očekávání.

Co má dělat ten, kdo se nebojí

„Co byste, pane doktore, dělal na mém místě?“ zná častá otázka, která hezky ukazuje hranici mezi klasickou a hojivou advokacií. Nelze se divit kolegům, kteří právě na ni ze zásady neodpovídají. Mimo právní oblasti býváme nejistí, nikoho z nás pro tuto neprobádanou oblast nevyškolili a každý klient je jiný, jedinečný. Jak pomoci, abychom neublížili? Jak projevit klientovi účast a jak daleko advokát smí zajít? Může se klienta dotknout? Obejmout ho? Má mu nabídnout cigaretu nebo skleničku něčeho tvrdšího? Může se ptát na jeho city a emoce? Smí použít humor nebo vtip? Na rozdíl od oblastí práva neexistují jasné odpovědi na tyto otázky a je na každém advokátovi, aby sám volil, zda chce hojivou advokacii vedle klasického výkonu právní praxe provozovat. Kdo se však pro ni rozhodne, měl by mít možnost se v ní vzdělávat, vyměňovat si zkušenosti, sdílet s kolegy, co pomáhá či co škodí, a vědět, kdo mu poskytne supervizi. Nasáté emoce navíc plní advokátovu duši, pro niž je pak životně důležité uměl se škodlivých myšlenek po náročném dni někde zbavit. Unie rodinných advokátů se rozhodla, že se tohoto úkolu zhostí, a uspořádala pro své členy workshop nazvaný Zátěžová komunikace s klientem, který vedl viceprezident Asociace manželských a rodinných poradců Mgr. Pavel Rataj. Následující řádky čerpají inspiraci právě z této akce.

Hojivá advokacie vyžaduje dobrý kontakt advokáta s klientem a schopnost advokáta dobře klienta přečíst. Klient zasažený emocemi se totiž navenek projevuje chováním, jež nemusí být vždy dobře čitelné, ba právě naopak velmi často bývá matoucí. Za chování totiž může komplex chtění, potřeb, předsudků, přání, očekávání, frustrací, strachů, pocitů nespravedlnosti, výchovy, zděděných vzorců chování a dosavadních (obvykle neblahých) životních zkušeností. Prvním úkolem je tedy rozklíčovat, co za klientovým chováním stojí. Klient v emocionální zátěži přichází za advokátem s očekáváním, že právě on za něj vyřeší jeho problémy, získá potvrzení svého světonázoru, najde bezpečí, pravdu, štěstí, potrestání druhé strany, uspokojení nebo spravedlnost. V rodinné oblasti je jen výjimečně možné klientovo očekávání naplnit, velmi často jeho přání není prostředky práva splnitelné. Advokát si tento paradox musí uvědomit a nesmí se být ho klientovi sdělit.

V hojivé advokacii platí, že pánem situace musí být advokát, který si podle svých preferencí vytýčí hranice a hřiště, v němž má zájem či je ochoten klientovi pomáhat. Mezi definici hranic patří nejen frekvence a forma komunikace (jak často reagovat na e-maily, jak pozdě večer lze ještě telefonovat, jak často se advokát a klient potkávají, jak dlouhé konzultace budou probíhat apod.). Mnozí klienti jsou schopní manipulátoři, proto se advokát musí naučit říkat NE a rozhodnout se, jaké klienty bude odmítat.

V mezilidské komunikaci existují dvě roviny: rovina výkonová, s níž pracuje klasická advokacie zaměřená na obsah, právo, žaloby či úkony právní služby, a rovina vztahu či formy, s níž pracuje hojivá advokacie. V akutní podobě se lze setkat s klientem v emocionální zátěži (klient rozčilený, rozzlobený, smutný, vystrašený apod.), pak je prvním krokem klienta zklidnit, protože emoce v mozku vypnou racionální složku a takový klienta stejně nevnímá, co se mu advokát snaží slovně sdělit, a není schopen reagovat na rady a racionální doporučení. Ke zklidnění klienta slouží celá řada technik (např. odvedení tématu, generalizace, porozumění, parafráze či pochopení), které se advokát naučí v prakticky vedených workshopech či seminářích. Klient hojivého advokáta by měl vědět, že podobný průběh sporu i emocí je věcí běžnou a očekávanou. Teprve pak je advokát schopen dalšími kroky vytvořit štít, kterým lze klienta ochránit. Nezbytnost dobré komunikační vazby klienta s advokátem vyplývá mj. z nutnosti zjistit medikaci či různé formy závislosti. Teprve poté se dá s klientem pracovat.

Pak však hojivému advokátovi začíná další fáze, do níž se každý advokát možná nezapojí: totiž hojení ran, které má klient v duši. Pochopitelně jde o proces časově i emocionálně náročný, opět však existuje řada nástrojů, kterou mohou (klientům i advokátům) při této práci napomoci. Podobně jako v jiných sférách života a koneckonců i klasické advokacie, v hojivé advokacii napomáhají pravidla, jejich formulace, zavedení a dodržování. Každý člověk, tedy i každý advokát si nastavuje vlastní pravidla v průběhu dospívání a vlastně během celého života, čímž sám sebe identifikuje a průběžně roste. Představy vlastního klienta můžeme korigovat, obtížně však změníme jeho přesvědčení. Advokáti i klienti mají své stereotypy, jež slouží jako zjednodušující zkratky, které nám pomáhají v těžkých životních situacích. Stereotypy lze měnit, nejprve je však třeba si je uvědomit, tedy je vyslovit.

Advokát si tedy musí sám odpovědět na tyto otázky: Chci provozovat hojivou advokacii? Chci pracovat s emocemi? A má totéž přání i klient? Chci se ho ptát na emoce, na rodinné zázemí, stereotypy, vazby a negativní zkušenosti? Umím se ubránit osobnímu zaujetí? Mám někoho, komu se svěřit s vlastními frustracemi? Je vůbec v okolí advokáta někdo, kdo bude myslet na něj? Umím definovat, kam už zajít nechci? Hojivý advokát by si měl sám uhlídat hranice a hlídat třetí osoby, které mu narušují jeho životní prostor.

Ukazuje se, že není jednoduché na tyto otázky odpovídat, nelze se tedy divit kolegům, kteří si právě proto volí bezpečí klasické advokacie, pročež rodinné a opatrovnické věci ze zásady převzít odmítají. Odmítnutí je ovšem jen jiným termínem pro aktivitu, kterou jsme o dva odstavce výše nazvali hraničením. Koneckonců jak odmítat je tématem pro samostatný seminář. Odmítající totiž musí počítat se třemi interakcemi, neboť odmítnutý se obvykle s prvním NE nespokojí. Advokátům obecně dělá odmítání problém, což možná souvisí s podstatou naší profese, která je typicky profesí pomáhající. Dalšími důvody mohou být slušnost, poslušnost, neschopnost ustát vlastní hranice.

Hovořit o něčem dříve nevyřčeném je možná novátorské, ale už první reakce na seminář ukazují, že diskuse pomáhají a vzdělání v oboru hojivé advokacie může advokátům i jejich klientům jenom prospět. Možná je největším přínosem vědomí, že i tento nástroj se v advokacii dá použít. A navíc že nejde o nástroj neprofesionální.

Daniela Kovářová

Článek byl psán pro tištěnou verzi Bulletinu advokacie, kde byl také ve zkrácené podobě uveřejněn (č. 12/2018, str. 74).

Rozvod u notáře - ano či ne?

přidáno: 22. 1. 2019 8:59, autor: Oldřich Navrátil

Má se urychlit rozvodové řízení? Manželé, jež jsou mocni dohody o majetku, o bydlení a o dětech, by možná nově nemuseli k soudu. Propříště jim bude stačit návštěva advokáta, jenž dohodu připraví, a pak je bez dalších komplikací, dotazů a pokusů o smír rozvede každý notář v České republice. O této možnosti, nad níž se od září minulého roku vášnivě pře odborná veřejnost, minulý týden přinesl informaci právě deník Lidové noviny.

Návrh je součástí prorodinného balíčku, který předkládá ministryně práce a sociálních věcí, v němž se objevuje i zálohové výživné za neplatiče. Chápu politické souvislosti i snahu vlády naplnit programové prohlášení, rozumím i nadšené podpoře laické veřejnosti. Kdo by si svobodně vybral cestu delší a složitější, tedy rozvod před soudcem, který má ze zákona povinnost alespoň zkusit, aby by si manželé rozvod přece jenom ještě rozmysleli? Slušný člověk má totiž i dnes v jednací síni z taláru respekt. Změna bezpochyby sníží počet soudních sporů. Ročně se u nás rozvede více než 20000 dvojic, navzdory tvrzením o rostoucí konfliktnosti se dvě třetiny rozvádějících jsou schopny dohodnout. Jak znám notáře i advokáty, brzy se s novinkou naučí pracovat a učiní z ní standardní nabídku právních služeb. Rozvody u notáře se stanou běžnou součástí právní praxe a za pár let možná nikdo neuvěří, že léta fungoval systém, v němž soudci manželům rozvody rozmlouvali.

Nezáleží na subjektivním hodnocení, zda se nám změny líbí, či nelíbí, které právní profesi vyhovují či pomáhají, ba ani argument přízemně ekonomický. Jistě je jedna návštěva u advokáta a druhá u notáře pro náš stát finančně méně zatěžující než vytápění soudních budov, placení soudců a zapisovatelek, odůvodňování rozsudků a doručování soudních rozhodnutí, což za rozvádějící nakonec platí všichni daňoví poplatníci, tedy i ti z nás, kteří se nikdy nesezdali nebo nerozváděli. Tyto otázky a odpovědi na ně nakonec nejsou nejdůležitější. Jako advokát změnu vítám, jako strážce zájmu dítěte v manželství počatého věřím, že si ze všech možností poslanci nakonec vyberou variantu, která co nejvíc ochrání nezletilé dítě (třeba i tím, že srovná právní postavení nesezdaných se sezdanými a předmětem soudních sporů učiní jen takové případy, na nichž se rodiče obojího druhu nebudou schopni sami dohodnout, což je čerstvý návrh, který se ještě neobjevil v paragrafovém znění).

Ve skutečnosti by si náš stát měl ujasnit, koho chce chránit a koho podporovat. Balíček prorodinných opatření je zajisté pojmem chvályhodným, názvem však svému obsahu spíše odporuje. Věci nejsou tím, čím se zdají být, což ani nejlepší reklamní slogan nezmění. Od lidské nepaměti platí, že dobrá rodina drží pospolu, dbá na dobré vztahy a navzájem se podporuje. Co člověk dostane zadarmo, to ho nevychová. A známkou dospělosti a samostatnosti je schopnost převzít odpovědnost za své kroky. Placení alimentů za neplatiče (podobně jako odpuštění dluhů), podpora jednočlenných domácností či rozvod drive in o nic podobného ani neusiluje.

Daniela Kovářová (vyšlo v Lidových novinách 21. ledna 2019)


Dnešní rodina

přidáno: 21. 12. 2018 4:15, autor: Oldřich Navrátil   [ aktualizováno 21. 12. 2018 4:16 ]

Náš spolek nese název „Unie rodinných advokátů“, čímž se chce nepochybně vyjádřit volné spojení právníků zabývajících se rodinným právem. Myšlenka vytvořit organizovanou skupinu advokátů a právníků specializujících se na rodinné právo není nová. Když jsem začínal v advokacii na konci 60 let minulého století, končila svoji činnost sekce pro právo rodinné, která byla přetransformována do sekce občanskoprávní, která se ale ve finále ve většině zabývala rovněž právem rodinným, neboť to byla v té době z pohledu soukromého práva hlavní či lépe řečeno převažující náplň činnosti advokacie.

Ačkoli to může připadat mnohému jako naprostá banalita, není vůbec jednoduché dohledat definici, co to je rodina v právním slova smyslu. V dnešním právním řádu definici rodiny nenajdeme. Naposledy se  o to pokusil Obecný občanský zákoník z roku 1811, který v ustanovení § 40 definoval rodinu takto: „Rodinou se rozumějí rodičové se všemi svými potomky. Poměr mezi těmito osobami se nazývá příbuzenstvím, poměr však, který vzniká mezi jedním manželem a příbuznými druhého manžela švakrovstvím“. Zajímavé na této definici je, že vlastně pojem rodina vymezuje docela široce, protože se dá vyložit i tak, že rodinou jsou všechny rodiče mající děti a to sezdané i nesezdané. To ovšem tehdejší zákonodárce neměl zcela jist na mysli, jak lze dovodit z ustanovení § 44 téhož zákona, podle kterého „Rodinné poměry zakládají se smlouvou manželskou. V manželské smlouvě dvě osoby různého pohlaví projevují podle zákona svoji vůli, že budou žíti v nerozlučném společenství, děti ploditi, je vychovávati a poskytovati si vzájemnou pomoc“.

 Základní problém dnešní rodiny je, že vlastně nejsme schopni definovat, co to je rodina a zda je pojem „rodina“ pojmem právním. Právní předpisy s tímto pojmem čas od času nakládají, ale používají ho v různých významech. Někdy se jím rozumí soužití muže a ženy, kteří jsou sezdáni, jindy se jím rozumí soužití muže a ženy, kteří sezdáni nejsou, ale trvale spolu žijí. Rodinou se rozumí i soužití svobodné nebo rozvedené matky s dětmi apod.

V novém občanském zákoníku se pojem rodina objevuje celkem ve 42 ustanovení, pokud jsem se nepřepočítal. Mezi základními zásadami soukromého práva se v  ustanovení § 3 odst.1  uvádí, že soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým a v odst.2 , písm. b) že soukromé právo spočívá zejména na zásadách, že rodina, rodičovství a manželství požívají zvláštní zákonné ochrany. Zákonná definice rodiny však chybí.

Je zjevné, že v moderním světě se institut rodiny proměňuje, a to se promítá i do poměrů u nás. Zejména v druhé polovině 20 století začalo docházet k řadě proměn, které byly nepochybně spojeny se zásadní změnou úlohy ženy v rodině. Ženy přestávaly postupně plnit pouze úlohu matky dětí a jejich vychovatelky, ale stávaly se vedle muže činitelem materiálního zabezpečení rodiny. Zaměstnání žen se tak v průběhu druhé poloviny 20 století stalo nezbytnou součástí hmotného zabezpečení rodiny. To vedlo k tomu, že se   Česká rodina se v důsledku transformačních procesů znatelně vzdálila ustálenému tradičnímu modelu. Ženy během dvacátého století získaly značnou samostatnost osobní, ekonomickou a společenskou to přirozeně vedlo ke změně postavení muže a ženy. Změnila se ekonomická funkce rodiny a to v tom smyslu, že muž již nebyl jediným živitelem rodiny a to proto, že ekonomický tlak na hospodářské zajištění rodiny vyžadoval ekonomickou aktivitu obou partnerů.

Tento stav nabyl ještě většího rozmachu na začátku 21 století, kdy lze vysledovat významný odklon od tradičního pojetí manželského soužití muže a ženy a dochází k fenoménu nesezdaných soužití, což nachází odraz ve skutečnosti, že se téměř již polovina dětí rodí mimo manželství. Z důvodové zprávy k nyní připravované novele občanského zákoníku, která se má týkat úpravy poměrů nezletilých dětí v případě rozvodu manželství jejich rodičů mimo jiné vyplývá, že ve sledovaném období, které zahnulo roky 2010 až 2017, se mimo manželství narodilo v roce 2017 cca 49 % dětí, zatímco v roce 2010 to bylo ještě 41 %. Tento údaj potvrzuje trend úpadku klasické rodiny a její nahrazení rodinou nesezdaných párů, kde není ani jisté, zda rodiče dítěte spolu žijí ve společné domácnosti, protože stát nedisponuje potřebnými daty, které navíc jsou obtížně objektivně zjistitelné, neboť rodiče mohou žít každý ve svém bytě a scházet se jen občas, tedy jde o vztah, který bych nazval pracovně víkendový soužitím.

Je zjevné, že v dnešní době nevystačíme s pojetím rodiny, jako solidární skupiny osob navzájem spjatých manželstvím, příbuzenství nebo adopcí, které spolu dlouhodobě žijí a jejíž dospělí členové jsou odpovědni za výchovu dětí, jak rodinu definuje sociologie, ledaže bychom ono, příkladmo uvedené víkendové soužití vyloučili z pojmu rodina a řekli, to již rodina není. Je-li současný stav takový, že již nyní se prakticky polovina dětí rodí mimo manželství, potom si ale musíme položit otázku co to je to za vztah a jak se k němu má postavit společnost, potažmo právní řád a je-li to vůbec třeba.

Lidé se dnes nevdávají a nežení primárně kvůli majetku nebo kvůli sociálnímu postavení. Motivem je vzájemná obliba  a citové uspokojení.  Tím ale odpadá jeden z důležitých důvodů pro uzavírání manželství, jehož smyslem bylo vedle plození potomků, majetkové zajištění obou partnerů. Tím, že bohaté společnosti na sebe z podstatné míře berou povinnost zajistit svým občanům sociální jistoty, odpadá jeden z podstatných motivů pro uzavírání manželství. K tomu, aby si partneři vzájemně rozuměli a cítili se ve společenství dobře, ale reálně nepotřebují, aby byl vztah formalizován uzavřením manželství. Naopak se může jevit jako rozumnější manželství neuzavírat, protože na počátku vztahu stojící vzájemná citová vazba může pominout a potom nastávají starosti jak uzavřením manželství formalizovaný vztah ukončit.

Dokud byla rodina základem pro sociální zajištění jejích členů, jako tomu bylo ještě na konci 19 století, byl tím dán zájem mít početnou rodinu, protože to skýtalo větší sociální zajištěná ve stáří.  V postmoderní době si lidé ve většině případů nepořizují děti, aby byli sociálně zajištěni ale spíše pro radost z pocitu rodičovství a zajištění nástupnictví, tedy něčeho, co bychom mohli nazvat pokračováním rodu.

V minulosti se hojně uplatňovala zásada, že rodina je základem státu. Ale co to je vlastně v současné postmoderní době rodina a co je základem postmoderní civilizace, když rodina v klasickém pojetí významu toho slova, jak bylo shora statisticky doloženo, postupně a zřejmě nenávratně zaniká.  Zásadní přitom je, že se mění postavení dítěte ve vztahu k rodičům a naopak, což v poslední době nejlépe dokumentuje istanbulská úmluva („Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí“) . Jde o to, že tato úmluva mimo jiné operuje s pojmem „nejlepší zájem dítěte“ a ve jménu tohoto v podstatě neurčitého právního pojmu lze rodiče zbavit rodičovských práv. To je pandořina skříňka s dosud netušenými dopady. To v podstatě umožňuje čl. 45 Istanbulské úmluvy, podle kterého mohou smluvní strany přijmout jako opatření mimo jiné zbavení rodičovských práv. Možnost zneužití pojmu „nejlepší zájem dítěte“ se přímo nabízí.

Nechci být přehnaným pesimistou, ale dominantní rysy dnešní doby mně připomínají ty, jimiž anglický historik Edward Gibbon v roce 1775, když dokončil svoje monumentální dílo o pádu Římské říše, charakterizoval příčiny jejího úpadku takto, cituji:  1. Rozpad rodinné struktury, 2. Oslabení smyslu pro osobní zodpovědnost, 3. Vzrůst daní, řízení a zásahy státu, 4. Hledání rozkoší, které se stávali víc a víc požitkářskými, násilnickými a nemorálními, 5. Úpadek náboženství. Mohu jen doufat, že z mé strany jde jen o nezdravý pesimismus a že jsem se tímto příspěvkem nedopustil některého z trestných činů, jejichž zavedení uvedená úmluva předpokládá.

JUDr. Jiří Nykodým

Tento příspěvek byl přednesen na členské schůzi Unie rodinných advokát dne 12. prosince 2018

1-10 of 24